Trápení v roli matky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
eLena F píše:
Přiznám se, že když jsem nevěděla kudy kam, četla jsem příběhy žen, které jsou na tom hůř než já, pak jsem vše viděla jinak
nápodobně… taky jsem si po porodu procházela pro mně tehdy dost těžkým obdobím a trvalo dlouho než jsem to vstřebala… a právě v tom mi opravdu pomohly deníčky ostatních maminek, které na tom byly hůře.. :-/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
No já si naopak myslím, že většina z vás pochopila, že to nezvládá, jakože je na ni toho moc, ale já si spíš myslím, že je bezradná z toho, že nemá vztah!!!!!!! k dítěti…
To co většina popisuje si myslím jsou běžné starosti s dítětem, kdy je unava, stres, honička, nevyspání, změna života, nevím, málo kontaktu..Ale nemáte pochybnosti o vztahu k dítěti..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
a je to opravdu deprese? já sama byla předtím hodně společenská, pracovitá, bezstarostný život. s příchodem miminka - nyní už 4 měsíce - jsem se najednou MUSELa starat o malýho prcka, který je na mě závislý a on si diktoval kdy přebalit,kdy pochovat atd.. nemůžu si dát nohy jen tak na stůl a nechat ho brečet. je to o tom, že najednou musím. manžel je super, snaží se.. ale co to je, když si hraje s mimi 1 hodinu po večerním příchodu z práce domů? ..nakojit ho taky nemůže.. že…zkrátka jsem na takovou zátěž a zápřah nebyla zvyklá. každý den jsem nevyspalá, unavená, bolí mě hlava.. prcek si začíná brblat, vřískat, objevuje hlasivky, včerejší noc jsem k mimi vstávala asi 10× abych ho utěšila - přikládám to k včerejšímu očkování… holt už nikdy to nebude klidný život jako před prckem .. já sama se těším až nám bude přes rok, kdy už to snad bude o něčem trochu jiném než jen utírání hovínek..já sama jsem měla problémy se rozkojit. všichni mě už posílali na umělou , ale já nechtěla. tolik probrečených nocí a dnů.. ale vydržela jsem a rozkojila se až po 5 týdnu. díky tomu mi taky trvalo, než jsem si k ní našla cestu a vztah. miluju svoje miminko nadevšechno, dělám ještě k tomu školu a když jdu do školy, tak si stejně prohlížím její fotky v mobilu, protože mi chybí. nikomu na světě bych jí nedala, ale stejně mám občas pocit, že bych jí nejradši zabalila a někam poslala, protože už NEMŮŽU.. jenže pak se na mě usměje a pak bych jí upusinkovala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zakladatelko,znám naprosto přesně…,bohužel jsem tuto poporodní depresi včas neléčila a skončilo to tak,že trpím nespavostí.. 
,beru AD…,teprve asi 14 dní a zatím se to nelepší… 
,občas bohužel si musím vzít i prášek na spaní,abych vůbec vytuhla po pár probdělých nocí…,držím palce a utíkej to řešit…!!!!
- Citovat
- Upravit
Ahoj, já jsem teď v lednu porodila své druhé mimi, poporodní deprese se ve mně rozproudila ve velkým, po 14-ti dnech jsem se rozhodla, že se o tom přestanu bát mluvit, protože se opravdu není za co stydět, zažívá to mnoho žen po porodu!! Radím aby sis našla nějakého psychiatra ve svém okolí a zkusila si u něj domluvit schůzku, já sem ho našla, dal mi antidepresiva a po týdnu už jsem zažívala krásný chvíle a teď po měsíci jsem nejšťastnější maminka a mám radost z každého dne 
Šla bych k psychiatrovi, ten tě vyslechne stejně jako psycholog, ale může ti také předepsat nějaké léky, nacož psycholog nemá právo..přeji ať je brzy lépe, kdybys chtěla s něčím poradit klidně mi napiš SZ 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Radím, aby jste si zašla za odborníkem, možná vám postačí psycholog, aby jste si ujasnila v čem je problém i on dokáže rozpoznat poporodní depresy a doporučit vám návštěvu psychiatra s následnou léčbou.
Sama jsem si prošla poporodní depresí a její léčbou na psychiatrii. Proto prosím ostatní maminky, jež tu poukazují na jiné lidské tragédie, že neštěstí jiného nejenže depresivního člověka nepovzbudí, ale naopak dostane ho ještě více na dno - osobní zkušenost, kdy mě okolí svým neustálým předkládáním tragédií jiných, dostalo na psychiatrii mnohem dříve než bych se tam dostala sama.
Přiznala jste sama sobě, že jste ráda bez dítěte, nestýská se vám a po jeho návratu jste nejen rozhozená, ale přímo i rozlobena, že nic necítíte a dítě je vlastně rušivý element, opravdu zkuste nějakého odborníka a dopátrat se tak v čem je problém a hlavně jak ho postupně alespoň z části napravit.
Nejspíše nejste typem matky učurávající blahem z každého dětského prdíku, takových nás je mnoho, ale každá máma by měla poznat jaké to je milovat své dítě, mě to bylo umožněno až po léčbě a byl to krásný pocit, nepřišelo to naráz, bylo to postupné a o to krásnější bylo samotné poznání - miluji tě, chybíš mi, když se mnou nejsi a bojím se o tebe, ale zároveň vím, že jsi v bezpečí.
Myslím, že připravit sama sebe o tyto pocity, je škoda a proto vám přeji, aby se i vám dostalo tohoto poznání.
Hodně štěstí 
- Citovat
- Upravit
Ahoj, tak tohle znám, na mě to teda padlo až ve 13měsících syna. Prostě jsem úplně bez energie a chuti cokoliv dělat, jakkoliv ho rozvíjet, mluvit na něj… kolikrát se na něj tak rozčílím… Přitom on je tak hodné miminko.. Řekla bych, že řešením je jít na pár hodin v týdnu do práce, přijdeš na jiné myšlenky, teda alespoň doufám.. Já se teď chystám něco takového si najít, tak snad se mi to povede. Hlavně nepracovat z domu, protože to je práce navíc, do toho prcek, domácnost, to neee. Hezky pěkně někam ven 
a mezi lidi a povídat si o čemkoliv, jen ne o plínkách a nutrilonu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
je naozaqj potrebne rozlisovat „depresiu“ (šok so zmeny zivota) a naozajstnu depresiu. Skoda, ze sa pojem depresia banalizuje, a ked ma clovek blby den, tak povie, ze ma depku a potom sa na cloveka s depresiou pozera ako na hypochondra alebo ako na niekoho kto trpi „len nejakou nepodstatnou chorobkou rozmaznanych paniciek“............prava depresia je dusevna bolest, naozajstna dusevna bolest.....Ja osobne skumam seba samu ci som rozmaznana alebo mam naozaj pociatky depresie, skuste posudit.....syncek ma 16 mesiacov a je to dobre dieta, nase jedine, manzelstvo mame velmi dobre, manzel pomaha ako sa len da. Babicky moc nepomahaju, len sem tam. Vsetko to zacalo uz v porodnici. Najkrasi zazitok bol porod sam a potom tie dve hodiny co sme boli s malickym a manzelom spolu na sale. Potom to bol uz len boj s kojenim a celkovo. Dlhe roky som bola samostatna osobnost, nezavisla, hrda, so zamestnanim kde som mala realnu moc nad osudmi ludi, vela zaujmov..... A zrazu sok, strach o dieta, ze nebudem schopna sa o neho postarat, nevyspatost, boj o mlieko…Myslim, ze to je klasika. Potom sa to ked bol malicky vacsi trosku ukludnilo. Zacal spavat celu noc a myslela som ze bude vsetko v poriadku. Ked sa blizili jeho prve narodeniny, prvy krat ma tak naozaj napadla myslienka, ze by bolo celkom fajn, keby som ho nemala. Ze ako som si nevedela vazit slobodu a moct si robit co chcem a kedy chcem.Strasne som sa zahanbila za tie myslienky. Ale boli coraz castejsie. Pridruzili s ak nim aj ine myslienky, strach a strasna tuzba opustit vsetko, a odist niekam do kostariky a tam sediet pod palmou a civiet na more az pokym neumriem. Moj dusevny svet sa zacal rozpadat. Prestala som mat chut a volu cokolvek robit. Okolo dietat som robila veci mechanicky. Cele dni sama s dietatom. Zacala som trpiet nespavostou. Najprv preto, ze ked dieta zaspalo, tak mi bolo luto ist spat a prespat tie vzacne chvile slobody, chvile ktore mozem stravit sama so sebou. Chodila som spat coraz neskor. Robila som si plany co vsetko chcem urobit ked manzel bude cez vikend s dietatom, ale ked sa to stalo, a vzala ho vynimocne babka, tak som len sedela a cumela do steny. Cim dalej to bolo horsie. Teraz ma malicky 16 mesiacov a aj ked ho nemam doma, tak nic neorbim, sedim a pozeram niekam do dialky a premyslam… najviac o tom, ze sa mi nechce zit, ze zivot nema zmysel, ze naco je tu clovek nejakych 70 rokov zivota a z toho je len par chvil stastia, ze budem len starnut a ze pridu len bolesti, ze vsetko je drahe, ze bude mozno vojna. Nemozem pozerat Tv spravy lebo ma strasne rozrusuju tie same zle udalosti. Nemozem pozerat sutaze, lebo bo priam fyzicky boli hlupost ludi, co nevedia odpovedat na elementarne otazky a vobec, celkovo sa stranim ludi. Su mi protivni, je mi neprijemne sa s niekym rozpravat. Najradsej som sama doma-bez dietata. Ani vtedy ale nenajdem silu napriklad ist sa osprchovat, je to pre mna tak tazky ukon, donutit sa k tomu. nechce s ami obliekat ani cesat, nevladzem, nemam k tomu vnutornu silu. Mozog mi pracuje, intelekt som nestratila a o to je to horsie. Plne si uvedomujem co by som mala, co by sa patrilo-ale!!! neviem najst silu. Ked pride manzel, trapi sa, lebo sa mi nechce rozpravat. Vsetko je take zbytocne. Obcas pridu dni a chvile, kedy sa akoby preberiem a mam zase chut zit, no nevydrzi to dlho. teraz sa trapim myslienkou, ze keby som dieta niekam odpratala, do ustavu, do jasli kamkolvek, ci by som sa pozviechala alebo by som bola v tom istom stave. Ked sa ma manzel plny starostlivosti a obav o mna pytal ako si citim a co mi je, povedala som mu, ze sa citim ako losos-dam novy zivot dietatu a ja uhyniem. Umieram, dusevne. Keby bol niekde cerveny gombik a jeho stacenim by okamtite zanikol svet, mliecna sustava, galaxia aj vesmir- nevaham ani chvilu a stlacim ho.
Tak teraz neviem, mam ozajstnu depresiu alebo som len frustrovana s nezazivneho, vycerpavajuceho stereotypu matky s malym dietatom. Neviem. Povedzte vy.
Vasa ANONYMKA.
- Citovat
- Upravit
Milá anonymko,
tvoje pocity mají velmi, opravdu velmi blízko k počínající depresy a bylo by vhodné tyto pocity konzultovat s odborníkem. Může ti předepsat léky na úzkost, jež tě uvolní a pomohou tě oprostit od úzkosti a mechanického projevu nebo pomohou samotná antidepresiva, může tě i překvapit, že to není běh na dlouhou trať a do pár měsíců budeš úplně jiný člověk, ne takový jako před dítětem, to nejsme žádná, ale nový fungující člověk, jež se dokáže radovat.
To nespaní, mechanické chování, úzkost a naprostá neschopnost zabavit se bez dítěte, případně i nechutenství které tě může trápit, to jsou příznaky deprese, sama jsem si ji prožila a úspěšně se léčila 
Přeji spokojený život a mnoho štěstí
- Citovat
- Upravit
Já jsem taky měla náběh na poporodní depresi, asi po třech mě. se to oněco zlepšilo, ale pořád jsem měla stavy podobné jako zakladatelka. Až do šestého měsíce, kdy jsem šla na pravidelnou kontrolu na endokrinologii a tam jsem se dozvěděla, že je to způsobeno tím, že jsem přestala brát léky na štítnou žlázu (nedostala jsem se drív k doktorovi a byla jsem nějak mimo, tak jsem je přestala brát). Dostala jsem znovu léky v upraveném dávkování a do 14 dnů pohoda. V životě by mě to nenapadlo.
Jinak bych ale taky doporučila psychologa. Pro jistotu. A zatím můžeš zkusit Bachovy kapky. Ty na psychiku taky skvěle zabírají a baz vedlejších účinků.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj, já měla taky poporodní depresi, přesně to samé co píšeš..Ted jsou malé tři měsíce a už je vše v poho když manžel konečně je někdy doma z práce a je chvíle na únik od malé alespon jen na nákup jedu a užívám si samoty , ale nedokážu si představit, že bych jí dala někomu jinému pohlídat než manželovi a už vubec né na celý víkend.. někdy bych chtěla všemu utéct, ale pak si řeknu, že je to vlastně to co jsem chtěla a toužila po tom, tak to nemůže přeci moje malá odnést když za to nemůže.,. je fakt, že tě to může jednou mrzet, že ti uteklo její -jeho dětství..snažila bych se překonat samu sebe a vyhledat asi odbornou pomoc kdyby to jinak nešlo… to dítě za to fakt nemůže. drž se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
