Trápení v roli matky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Ahojky, moc mě mrzí, že si tohle prožíváš, nezkoušela si o tom mluvit s doktorkou, že by jsi to třeba řešila někde u psychologa?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ano myslim si ,ze je to poporodni deprese,asi bych osobne vyhledala odbornika,nez se stane neco horsiho.. 
- Citovat
- Upravit
Nemyslím, že bys někoho naštvala. Já si myslím, že bys měla vyhledat nějakého odborníka. Nemyslím to zle, ale nejspíš ta deprese ještě neskončila
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
no, já to mám podobně… malé je rok, a já už jsem z ní na prášky… taky jak by ne když jsem s ní 24 hodin denně. chtěla jsem jít dělat na dva dny v týdnu ale nemám to povoleno… asi chlap chce at jsem pak hnusná na dceru nebo co…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mrzí mě tvá situace za tebe i mrňouska. Dobré je, že si to uvědomuješ!
Zkoušela jsi vyhledat odbornou pomoc?
Být tebou, nechám si pomoci. Opravdu bys mohla jednou litovat a na synovi se to mohlo i podepsat.
Těžko říct, kde se „to“ něco zlomilo, ale hormony jsou mocné..
Hodně štěstí a lásky!! Drž se 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zkus si o tom popovídat s psychologem, tohle období je opravdu těžké, mimčo znamená úplnou změnu, vše je jiné i vztah s manželem a byla by škoda se zbytečně trápit. To mimčo to navíc všechno vycítí! Tak držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jedině k nějakému psychoušovi a to ihned!! Nemyslím to špatně, myslím to jen v dobrém, od toho tihle lidi přece jsou!! Takhle se trápíš Ty, ten malej a vůbec celkově partnerské vztahy.. Divím se, že tohle nevidí někdo z Tvých blízkých a sám Tě někam nepošle!!
Každý má občas na mateřské depku, je to úplně jiný život před a s prckem, to je jasné, ale aby to bylo v jednom kuse, že na něj nemáš náladu a že Ti třeba ani není smutno, když ho máš dva dny někde na hlídání u babičky , to je fakt divné.. Co by jsi dělala, kdyby jsi to měla třeba jako někdo ( já 
),kdyby jsi měla jednu babičku starou a 80 kilometrů daleko a druhou, která je nemocná a necítí se na hlídání? Můj malý byl poprvé na noc u babičky až skoro ve třech letech… 
Drž se, nezahrávej si s tím, promluv si o tom se svým obvoďákem, jistě Tě někam pošle! Držím palce.. Dělej to hlavně pro malého, potřebuje maminku vpohodě 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tak to je ukázková poporodní deprese, bohužel je vidět, že vlastními silami se z ní jen tak nedostaneš…vyhledej odborníka, než se stane něco horšího…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mále je 5 měsíců a já mám občas pocit,že si chudák vybrala nejhorší mámu pod sluncem. Jsou dny, kdy bych jí prostě nejradši vzala a odvezla zpět do porodnice. Stačí,když je pár dní hnusně, nemůžeme ven, malá se nevyspí je protivná… Na druhou stranu si říkám, že mám co jsem chtěla…má představa o hodném miminku byla bláhová a příště budu chytřejší 
Máme ekzém po celém obličeji, takže nechat jí samotnou nelze, okamžitě se rozdrbe,rukavičky nerukavičky…a poslední 3 dny je protivná i sama sobě. Nic jí nebaví, ani na ruce být nechce…doufám,že to jsou zuby a brzo to přejde, jinak si asi půjdu vyhlédnout nějakou pěknou větev… 
Pokud to je u teb vážně tak, že i po odpočinutí (volný víkend) se na prcka netěšíš, tak bych vyhledala lékařskou pomoc…určitě to není ostuda, než si jednou vyčítat nějakou hloupost, kterou bys mohla udělat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Holky, nezažívám to co vy /zakladatelka, Hmarilla/, ale občas mám stavy, že bych potřebovala na pár dní utéct na konec světa. Dcera má 2,5 roku a celkem se těším, že půjdu v jejich 3 do práce, chci ještě druhé dítě, ale určitě ne hned takhle po sobě, mám obavu, že by mi hráblo. U mě je to taky o tom, že jsem s dcerou 24 hodin sama, k dispozici mám manžela, který je úžasný, dceru miluje, mám dvě hodinky na sebe občas, jdu si zacvičit apod., ale je to honička. Je hodně v práci, tak si to dovedete představit možná. Zase je to na úkor toho, že nejsme skoro vůbec spolu. Rodinu mám, malou, rádi nás vidí, dceru mají rádi, ale hlídat mi nikdo nepohlídá, ani mamka, občas hodinku, dvě když ji dovezu k ní domů, když opravdu musím nutně něco udělat apod.........Je to těžký, chápu tě zakladatelko, ale pracuj na sobě, to že máš dítě neznamená, že nemůžeš mít i trošičku svůj život......
- Citovat
- Upravit
Když jsem s prckem třeba týden v kuse sama, tak se s ním docela dobře sehraju a je to fajn. Ani se mi ho mamce dávat nechce ale když už jsme domluvené, tak jí ho bez výčitek nechám a tradá za svou zábavou! Dát si doma vanu, v klidu se celou noc vyspat, jít si zacvičit, na solárko, nebo někam za kamarády. Je to super. A když si vezmu prcka zpět, tak hlavně ten první den to je mazec!!! Jako by mi trvalo, než si zase zvyknu, že ho mám doma a musím se mu věnovat. Je to ztráta svobody a volnosti. Zní to blbě ale je to tak. Nejsem zas tak mladá máma. Je mi 27let. Takže bych už na to měla být zralá ale necítím se tak. Někdy mě to moc baví a někdy mám prostě dny, kdy jsem totálně bez energie, bez nálady, koukám na prcka a nejsem schopná nic kloudného udělat nebo říct. Někdy třeba celé dopoledne ani nepromluvím protože se mi nechce. Trvá než se po ránu nastartuji. Tyto stavy co popisuji naštěstí nepřevažují nad normální pohodou ale i tak jsou otravné. Odbornou pomoc jsem nezkoušela. Myslím si že v tom hraje i velkou roli to, jak malej přišel na svět. Hrozně moc jsme se s manželem těšili na porod a vůbec jsem se ho nebála. A nakonec to dopadlo tak, že jsem šla císařem, malého mi na chvilku přivezli až 7 hodin po vyndání protože mi ho vyndali o půlnoci a kojila jsem jenom chviličku protože jsem přišla o mlíko a doktorka namísto aby mi pomohla tak mi pomohla spíš k totálnímu konci kojení. To kojení mne doteď mrzí. Líbilo se mi to spojení s miminkem, kdy ode mne pil mlíčko. Tak nevím zda to může být tím, že k němu nemám takový vztah protože jsem vlastně nerodila a ani ho nekojila. Je to jako byste si koupili v obchodě cizí živou hračku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Měla jsem to podobné a odbornou pomoc jsem nepotřebovala. U někoho je tohle prostě normální. A to jsem rodila normálně, žádné trauma, těhotenství jsem si užívala… a pak ten šok že si nemůžu dělat co chci a prostě se věe řídí jen kolem dítěte. Každy to zvládá jinak.. Taky jsem si řikala jestli jsem malou vůbec měla mít, že tu zodpovědnost a starání se nezvládám… Zlepsilo se to kolem roku a půl.. S malou je sranda a je to prostě jiné.. teď jsem štastná ze ji mám. Ale mezi lidi prostě jednou za čas musim pač i tak to prostě po čase leze na mozek..
- Citovat
- Upravit
já jsme teda taky rodila plánovaným SC a musím se přiznat, že jsem k dceři chvíli hledala vztah. kojit jsem začala až po x týdnech od „porodu“. prostě jsem byla taky solidně rozhozená a první měsíce jsem plnila jen její fyzické potřeby, ale pak se to upravilo a už si povídáme a tulíme se a je to supr.
ale obávám se, že ty budeš potřebovat pomoc odborníka. není se za co stydět, ty hormony jsou fakt hodně mocné…já bych tomu nikdy neveřila, ale mě teda ovládaly solidně.
držím pěsti!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mrzí mě co prožíváš,ale odkázala bych Tě na diskusi Pomoc pro nemocná dvojčátka Šarlotku a Esterku, možná pak budeš vědět co chceš a co nechceš. Neboj, zvládneš to.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Ahoj holky. Mám problém. Nevím zda přechodný či trvalý. Mám 5ti měsíční mimčo. Na jeho příchod jsem se těšila a těhotenství si užívala. Pak nastal den porodu. Vlastně jsem vůbec nerodila. Doktoři hned přešli k císařskému řezu kvůli zdraví dítěte. První týden v porodnici děs a hrůza. Pořádně jsem nejedla, nespala, prostě depka, protože mimča na pokoji pořád řvala. Nevěděly jsem pořádně co chtějí a co máme dělat. První týden katastrofa. Těšila jsem se domů, do klidu. Jenomže doma to na mne padlo taky, protože jsem sice byla doma ale s cizím uřvaným elementem. Už to nebyl domov takový, jaký jsem znala. Klasická poporodní deprese. Teď je to již lepší. Malý je docela hodný, milý, usměvavý, kamarádský. Bohužel však nejsem na mateřské spokojená. Jsou dny, kdy mne být doma s děckem absolutně nebaví! Utíkám mezi lidi, babička někdy hlídá i celý víkend, hádám se s manželem a náš vztah se podstatně zhoršil. Jsem bezradná. Mám dny, a to hlavně po třeba dvou dnech kdy si ho vyzvednu u babičky, kdy nejsem schopná se na malého ani usmát. V tyto dny mne nebaví žvatlat na prcka, hrát si s ním, chovat ho, mazlit se s ním. Udělám to nejnutnější, možná i sem tam úsměv ale většinu dne stojí za nic! Je mi ho líto. Potřeboval by víc než to, co mu dávám já v tyto dny. Pláče, řve, já se nikterak nehrnu abych ho o překot utěšila. Nebaví mě ho uspávat a být na něj milá, když na něj nemám vůbec náladu. Jsou dny, kdy k němu nemám vůbec vztah a ani pomyšlení.
Holky, je tohle normální??? Zlepší se to??? Co dělám špatně??? Už jsem přemýšlela i nad tím jít do práce a zajistit si nějak hlídání. Bojím se ale abych jednou nelitovala, že jsem si mrňouse neužila. Naopak ale zase nevím zda nebudu někdy litovat, že jsem to neudělala. Je to strašná situace. Ta nechuť, bezmoc. Jsem jak bez energie. (Omlouvám se zda jsem někoho naštvala. Ale je mi smutno tak jsem se potřebovala vypsat a slyšet Váš názor. Proto se raději nepodepíši.)