Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Trestat paličaté dítě?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
25.4.14 21:38
@smutnalucy píše:
děkuju za podporu.
víš jenže já taky dám sem tam na zadek a ani to nepomáhá. Fakt začínám mít pocit, že to je taky metoda nanic, protože kam až to může gradovat?? Jako k vařečce, pásku a tak?? Myslím jako třeba v té první pubertě, co když mi takhle bude odmlouvat furt? Nechci aby se to tu zvrtlo v diskuzi o plácání/neplácání, to fakt ne. Jen jsem prostě vyčerpaná a pomůžou mi zkušenosti vás všech.
Ahoj já mám taky 2,5 roku starého syna. A u nás je to podobné.
Nejvíc mi vytáčí, když doma práská dveřmi. On ví, že to dělat nesmí. Kvůli tomu několikrát dostal na zadek a bylo to úplně na nic. U nás to prostě nefunguje, podle mě to nemá cenu. Myslím, že v tom vzteku je také snadné překročit tu míru. Kolik je akorát? A pak člověk může dítěti snadno ublížit. Já mu už žádnou výchovnou na zadek dávat nechci.
Další co mě unavuje, jdeme ven - nechce se oblékat, dělá scény, že nikam nepůjde. Tak než vyrazíme, trvá nám to hodinu. Kdyby nezlobil, vyrazíme za čtvrtinovou dobu. Pak zase když jsme venku, nechce jít domů a dělá zase scény tam. Má strašnou výdrž 
. Mě to vysiluje. Když už ho vytáhnu ven, nechci se vracet domů, spojím radši víc akcí. Když se vrátíme domů, zase nechce ven. Já nevím, nechápu, asi mi to dělá naschvál. Já si pamatuji, když jsem byla malá, že jsem měla radost, že zlobím maminku 
. I když jsem prý byla hodná, tohle si pamatuji. Naši mi nikdy nedali na zadek, neplácli přes ruku či něco podobně „výchovného“ a ani mně tím nevyhrožovali. Já nechápu jak to dělali. Mamky se už bohužel zeptat nemůžu. Ale táta mi říká, když vidí to moje malé zlobidlo, že ho nesmím nechat, aby měl pocit, že o té situaci rozhoduje on. Že musím převést jeho myšlenky na něco jiného. U nás to celkem funguje, ale pro mě je to strašně vyčerpávající se pořád tolik snažit. Samozřejmě základ je být důsledná. Ale já se obávám, že u nás to není období, on je paličatý už dlouho. I když pokud chce, je to zlatíčko.
Tak závěrem bych řekla jen, že v tom nejsi sama 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.4.14 21:40
Tak v té situaci co popisuješ bych to udělala takhle. Jednou dvakrát poprosila a pak jí řekla co bude následovat, když tam nevleze. Takže pokud tam nevylezeš vypnu pohádku. Neposlechla by, vypnula bych ji. U nás by zabralo ve většině případů už tohle. Vždy jí dopředu řeknu co bude, když neposlechne a ona ví, že to dodržím. A když se stane, že i přes vypnutí pohádky neposlechne, tak používám větu „mám vzít telefon?“ Bojí se, že zavolám čertům, takže je hned klid. Taky u nás celkem zabírá počítání do třech. Ví, že na tři ji plácnu přes zadek, ale k tomu došlo opravdu jen pár krát. Na větu „mám začít počítat?“ a nebo na „jedna“ poslechne. Ale vždy ji na to upozorním dopředu a dám šanci se zklidnit. Zkus to, ale pozor na to, čím budeš vyhrožovat(co bude následovat) protože to musíš udělat. Jak to neuděláš, to dítě si to pamatuje a ví, že jen vyhrožuješ. Zkouší co vydržíme potvůrky malé 
Jo a když je po pláči, tak ji vždy znovu vysvětlím, proč jsem to udělala, co se stalo a že když bude hodná, bude hodná i maminka s tatínkem Malé budou v září 3.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Sanlitun
25.4.14 21:56
No u nas zabira delat veci po dobrym. Jakmile zacneme na dite vyvijet natlak nebo nedej boze zvysovat hlas, akorat se jeste vic sprajcne a rve. Jsou mu dva roky, nastesti uz dobre chape a lze mu spoustu veci vysvetlit. Zlepsuje se to den za dnem, takze prvni puberta uspesne odezniva. Moc se mi libil prispevek jedne maminky na emiminu, ktera popisovala, ze pri navalu vzteku u sveho ditete se " snizi" na jeho uroven a mluvi jeho jazykem. Snazi se zjistit duvod vzteku a jeho reci mu objasnit co a jak. Maminka zminovala i nejakou knihu - Nejstastnejsi batole v okoli??
Varecku ani certy nepraktikujeme. Babicka nas jako deti certy strasila a ja se jich opravdu STRASNE bala. Svoje dite bych takovemu traumatu nevystavovala.
- Citovat
- Upravit
25.4.14 22:30
@meduzza tvůj příspěvek je pro mě balzám na duši. Rozumím ti.
já se za to trochu stydím, ale já svoje dítě nechat komplet samotné převlíct, oblíct, dát bundu, boty, tak neodejdeme NIKDY. Každý den si říkám, že už to musím nějak zkusit, aby toho dělala víc, protože vidím jak to na mě zkouší, jak je pohodlná, ale pak zase někam spěcháme…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.14 14:29
@smutnalucy píše:
tohle právě asi není způsob pro mě, já jsem hrozně hrk hrk, chci to mít hotový protože jsem unavená a ta činnost mě taky dvakrát nebaví, třeba, tak už to chci mít za sebou. A nejsem zvědavá na nějaké zdržovačky, to nemyslím zle vůči tobě, prostě jsem taková no. Mě to potom i zpětně napadlo, že kdybych jí předem nějak oblbla, aby si dělala něco na posteli, tak k tomu nemuselo dojít, ale tak nejsem dokonalá, a na druhou stranu, si říkám, že mě to dítě přece musí poslechnout když po něm něco chci
Když se nad tím zamyslím, když to nejde po mým, vztekám se a to jsem velká. Ani se té malé zase moc nedivím
Je to jak píšeš, donekonečna vymýšlím abych ho oblbla a předešla scénám, ale ono se tomu vztekání nevyhneš stejně. Nevidím nic špatnýho na tom, jak jsi to udělala.. Já teda na zadek nedávám, ani neplácám, protože je to bez efektu, malej na to vůbec nereaguje. Většinu věcí ho nechám dělat tak nějak se mnou, nebo kdybych to měla jak ty, že to chci mít rychle a nemám náladu na nějaký jeho „pomáhání“, tak mu předtím vrazím do ruky tablet, šoupnu ho na gauč, dám do misky nějaký křupky který nemívá běžně.. no takhle já to dělám 
A na konci si sama odpovídáš. Taky nemáš ráda, že není po tvým Chápu, je to dítě, ty jsi autorita, mělo by poslouchat, ale ve 2,5 letech tě prostě jednou poslechne, jednou ne, zkouší, vymýšlí, já nejsem pro žádnou volnou výchovu, ale trestání v tomto období je mi fakt proti srsti. S těmi temperamentnějšími dětmi je to holt složitější. Vídám v okolí pár takových těch tvárnějších dětí, co prostě fakt sedí kam je posadí a stačí aby maminka pozvedla obočí a už mají na krajíčku, no nevím, já o tohle asi nestojím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.14 14:34
@meduzza 
Máme to samý, synovi je 2,5 roku, ale tohle trvá už dlouho, nechce se oblíkat, nechce se svlíkat, nechce jít ven, než se vyštracháme, je hodina pryč, z venku nechce jít domů 
V podstatě jsou to nejhorší, denodenně se opakující scény z těchto důvodů
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Sanlitun
26.4.14 17:01
@smutnalucy píše:
Ahoj, mám jedináčka, holčičku 2,5r a jsem s ní na nervy. Tady se diskuze stočila k tomu, že na sebe dítě upozorňuje kvůli mladšímu sourozenci.
Já bych potřebovala rady, jak zvládnout dětské odmlouvání. U nás je ječení na každodenním pořádku a já už to prostě nedávám.
Modelová situace: vytírám. Říkám slečně, Adrianko prosím tě, jdi si nahoru na postýlku. NE. Adri, prosím jdi nahoru na postýlku. NE, maminko teďka NE. Já jsem tě hezky poprosila, tak běž nahoru. NE! ŘVU: ADRIANO MAZEJ NAHORU NA POSTEL!!! NE! Popadnu dítě, posadím na postel, ječí. Já se klepu, jak jsem situaci nezvládla. Dovytírám za vydatného jekotu dítěte. Nepřestává. Tak jí vypnu pohádku, s tím že když neposlouchá maminku, pohádka nebude. Ječí ještě víc. Vysvětluju jí to vcelku klidným hlasem, ale nebere to, samozřejmě. Nakonec slíbí že už bude poslouchat, tak říkám, když je to tak, můžeš se na pohádku dodívat. Toto se opakuje denně několikrát, prostě mě vytáčí
Beru i negativní reakce:)
Já nevím, ale určitě je ještě zlatá střední cesta, než se na jedné straně dítěte doprošovat a na druhé ho zmydlit nebo seřvat .
Tu větu „hezky jsem tě poprosila…“ bych úplně vynechala, ani bych po ní nechtěla, aby si vylezla na postel - prostě ať si stoupne kdekoliv vedle, ať má taky sama na výběr. Pak bych ji požádala, jestli si může stoupnout stranou, když ne, tak bych jí dala na výběr, jestli tam půjde sama nebo ji tam odneseš ty, a když by pořád nešla, tak bych ji tam prostě odnesla. Vše v klidu, nepotřebuješ křičet ani mlátit. Pokud bude brečet, tak klidně utěšit, ale neustoupit. Zakázat jí pohádku za půl hodiny nemá smysl, je to už pozdě, reakce musí přijít hned. Navíc z takového důvodu, že „neposlouchá mámu“, to je pro tak malé dítě ještě úplně nepochopitelné. Slíbí samozřejmě cokoliv, ale nechápe to.
A být tebou, přestala bych jí pomalu lajnovat život na milimetr, oblíkat ji kvůli spěchu atd., nebo to budeš muset dělat ještě v patnácti a to už bude fakt otrava.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.14 17:53
Ahoj úplně mě mluvíte z duše já mám dcerku 26m a poslední dobou šílím..jak ta mě vytáčí provokuje, mám ještě 10m mimčo teda mimčo spíš torpédo 
všude a na všechno vleze.
Trošku mě uklidnilo že nejsem sama a občas..teda posledních pár dní často 
taky reaguju nepřiměřeně. Ale přemlovat umíněné batole at jde konečně za mnou že jí obleču..do toho řve osaplé mimino..atd.. A já jsem úplně šílená vzteky. A to je pořád dokola a dokola a já šílím a šílím a jen se těším až na tohle úděsné obdobý budu s úsměvem jen vzpomínat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.14 21:26
@Lucie_Sx beru tvůj názor a taky doufám že je nějaká střední cesta. Já taky nejsem smířená s křikem a trestáním, ale prostě je to někdy peklo. Nejsme např. schopni si přes den s manželem nic říct, a že spolu musíme komunikovat, pomáhám mu trochu ve firmě. Buď křičí, ať nemluvíme, nebo fňuká, případně řve. Domluvy nepomáhají. Není schopna akceptovat že jí nepustím např. už třetí pohádku ten den, natož aby si hrála chvíli sama a nechala mě něco slyšet z televize, to vůbec. Nechci aby byla „nevychovaná“. Ale kde je ta hranice?? Asi to ještě nechápe, fajn, beru, ale je to fakt náročné. K tomu všemu máme velké problémy s jídlem, např. sebemenší stopa omáčky na suché rýži vadí, to jíst nebude, to není suché, to jen tak pro ilustraci. To už sem nebudu ani zatahovat, kdo četl nějaké diskuze o nejedlících, jistě se tam se mnou potkal.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.14 13:39
@smutnalucy píše:
@Lucie_Sx beru tvůj názor a taky doufám že je nějaká střední cesta. Já taky nejsem smířená s křikem a trestáním, ale prostě je to někdy peklo. Nejsme např. schopni si přes den s manželem nic říct, a že spolu musíme komunikovat, pomáhám mu trochu ve firmě. Buď křičí, ať nemluvíme, nebo fňuká, případně řve. Domluvy nepomáhají. Není schopna akceptovat že jí nepustím např. už třetí pohádku ten den, natož aby si hrála chvíli sama a nechala mě něco slyšet z televize, to vůbec. Nechci aby byla „nevychovaná“. Ale kde je ta hranice?? Asi to ještě nechápe, fajn, beru, ale je to fakt náročné. K tomu všemu máme velké problémy s jídlem, např. sebemenší stopa omáčky na suché rýži vadí, to jíst nebude, to není suché, to jen tak pro ilustraci. To už sem nebudu ani zatahovat, kdo četl nějaké diskuze o nejedlících, jistě se tam se mnou potkal.
Možná by stálo si přečíst nějaké knížky, jít na kurz, promluvit s dětskou psycholožkou - poradit se zkrátka s někým, kdo se v tom vyzná.
Protože takhle to vypadá, že tvůj přístup je prostě v něčem dost blbej, potřebuješ něco změnit (to co popisuješ je pak prostě reakce dítěte), a to ti po netu nikdo neporadí .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
