Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Bych s nimi přerušila styky, bez ohledu na situaci - malá vesnice, známe se z porodnice.
Myslím, že ses už pokusila to s kamarádkou nějak řešit, bez odezvy. Víc už udělat nemůžeš. Je to jejich dítě, jejich věc, jejich životní styl ![]()
Styk s dětmi, které nejsou vychovávané podobným style jako mé (myšleno v zásadních otázkách, jakože se kamarádi nemlátí, po silnici se chodí kultivovaně atd.) jsem omezila na minimum, pokud možno úplně zrušila. Co z toho - ty budeš mít stejně nervy z každého setkání. Jestli je kamarádka trochu inteligentní a stojí o tebe, tak si všimne, že s ní netrávíš tolik času a třeba se rozhodně s tím něco dělat.
Normálně bych s kamarádkou v klidu promluvila. Vysvětlila bych jí, že se mi nelíbí, jak se její dcerka projevuje a jak se chová k mému dítěti. Taky bych se jí zeptala, jestli s tím nechce něco udělat. Pokud by odmítla, tak bych s ní omezila kontakty na nezbytné minimum.
Já bych asi neomezovala kontakty s kamarádkou, ale kontakt mého dítěte s jejím dítětem. Ledaže by tato neshoda měla vliv i na vztah dospělých ženských, nebo že by to nebyla úplně kamarádka, ale spíš „matka kamarádky mého syna“.
V tuto chvíli záleží v první řadě na Tobě - stojíš o tuto kamarádku?
Pokud ano, musíš pro to něco udělat - konkrétně to, že se spolu prozatím budete stýkat pouze bez dětí.
Jsou určité životní etapy, v nichž se kamarádky (i jiné blízké osoby) od sebe vzdalují… a jiné, v nichž se naopak přiblíží. Je strašně snadné hodit přátelství do koše jenom proto, že naše děti si momentálně nerozumí nebo proto, že máme jiný pohled na výchovu dětí. Ale je to škoda.
Pořád jsme to my. Je-li to opravdová kamarádka (nebo třeba sestra či podobně blízká osoba), není podstatné, jak vychovává děti… stačí pro určité období vzájemné kontakty omezit a stýkat se dočasně méně a hlavně bez dětí.
Řeči typu „bych s nimi přerušila styky“ jsou zbytečná, hloupá a nabubřelá gesta ve stylu „já jsem matka a víc mě nezajímá“. Leckteré z nás třeba kamarádka… přítelkyně, sestra… zajímá a nechceme se jich vzdát, i když mají jiné názory na výchovu dětí… protože to je NÁŠ život. Naše děti si své kamarády a přátele jednou najdou samy, bez nás… a my potřebujeme mít ty své.
Vždycky (stojí-li o to obě strany) se dá najít kompromisní řešení, aby mohlo přátelství pokračovat i přes fakt, že teď zrovna bojuje s rozdílnými názory na výchovu.
@Anonymní píše:
Ahoj všem, mám takové dilema. Můj syn a kamarádky dcera (oba nemají ani 3 roky) se spolu znají od porodnice, ale v poslední době mi hodně vadí její styl výchovy/nevýchovy. Holčička mluví sprostě, hodně. Oslovuje syna ty vo/e, debi/e a je furt samý do prde/e a pod. Při každé blbině vříská nebo ho plácne. Např. dneska jí chtěl vzít na procházce za ruku a ona nechtěla, tak začala ječet a plácla ho přes tvář. Kamarádka dělá, že to nevidí/neslyší a vždycky zakračuju jen já, vysvětlím, že se to nedělá, ale holčička se mi směje nebo na mě zaječí. S kamarádkou jsem o tom mluvila, ale je to stejné. Holčička je zvyklá mít vše a hned bez ohledu na ostatní. Syn je pak takovej trdlín, co jí řekne nedělej to, nechci, nebouchej mě nebo budu naštvanej. Když plácnutí oplatí, tak se začnou rvát.Jde o to, že se děti znají od narození a mají se i přes to rády. Navíc bydlíme na malé vsi, kde stejně staré děti nejsou a až začnou chodit do školky, tak budou chodit spolu do stejné. Máme i jiné kamarády, ale ty bydlí ve vedlejší vsi nebo až ve městě. Nechci brát synovi kamarádku, ale…
pokud chceš, aby Tě dítě zachvilku taky oslovovalo debile, tak se s nimi scházej dál. Já bych to utnula, tohle je fakt fuj.. když už, tak být jen s kámoškou, ale bez dětí.
Ahoj všem, mám takové dilema. Můj syn a kamarádky dcera (oba nemají ani 3 roky) se spolu znají od porodnice, ale v poslední době mi hodně vadí její styl výchovy/nevýchovy. Holčička mluví sprostě, hodně. Oslovuje syna ty vo/e, debi/e a je furt samý do prde/e a pod. Při každé blbině vříská nebo ho plácne. Např. dneska jí chtěl vzít na procházce za ruku a ona nechtěla, tak začala ječet a plácla ho přes tvář. Kamarádka dělá, že to nevidí/neslyší a vždycky zakračuju jen já, vysvětlím, že se to nedělá, ale holčička se mi směje nebo na mě zaječí. S kamarádkou jsem o tom mluvila, ale je to stejné. Holčička je zvyklá mít vše a hned bez ohledu na ostatní. Syn je pak takovej trdlín, co jí řekne nedělej to, nechci, nebouchej mě nebo budu naštvanej. Když plácnutí oplatí, tak se začnou rvát.
Jde o to, že se děti znají od narození a mají se i přes to rády. Navíc bydlíme na malé vsi, kde stejně staré děti nejsou a až začnou chodit do školky, tak budou chodit spolu do stejné. Máme i jiné kamarády, ale ty bydlí ve vedlejší vsi nebo až ve městě. Nechci brát synovi kamarádku, ale…