Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Vyčerpanost, pocit vyhoření
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
3.1.21 19:26
Ještě dodám - nemám poslední dobou vůbec chuť se o sebe starat, umyju se, ale že bych se nějak líčila, to vůbec ne. Přitom dřív mě to bavilo. Mám i velký problém se vstáváním, ráno se cítím strašně a to mnohdy chodím do práce na devátou a chodím spát třeba v 11. Nemám často ani náladu si upravit vlasy, jen si vyčistím zuby, prohrábnu vlasy hřebenem a jdu do práce. Vezmu si na sebe čistý oblečení co najdu, ale nepřemýšlím nad tím. Je mi to všechno úplně fuk. Dřív rozhodně nebylo.
- Citovat
- Upravit
3.1.21 19:34
To co popisuješ zní jako depresivní porucha.
Udělej si orientační test a pokud ti vyjde že už to je na péči psychiatra, tak to neodkládej.
http://www.cmhcd.cz/…va-stupnice/
Zajdi si pro léky a než zaberou, zkus najít psychoterapii.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.1.21 19:39
Ja jsem u rodicu taky kazdy tyden a divny mi to neprijde. Je narocna doba, ale verim, ze az bude urcita proockovanost, tak bude lip. Tu saunu a cviceni taky nekdy pusti, tak snad to nebude tak dlouho trvat. Taky to na me ted o Silvestru padlo. Ty kratke dny tomu nepridaji. Super, ze mas praci, kterou zvladás a bavi te. To kazdy nema. Vysokou skolu mam, ale je mi k nicemu. Rekla bych, ze se to precenuje a radeji bych si nasla treba kurz, ktery jde v praci pouzit. Na vysce je spousta balastu, ktery uz nikdy nevyuzijes a v pozdejsim veku uz to vis a tak je tezsi se to ucit. Studovat u prace je vubec tezke a rozhodne to kazdy nezvladne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.1.21 19:44
Řekl bych, že by Ti velice prospěla návštěva psychiatra-nikoli psychologa-možná, že Ti klepe na okénko počátek deprese. A to, jak známo, je nejen nemoc, ale nemoc velice zrádná a dokáže člověka zcela vykolejit z normálního života.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.1.21 19:45
@Ou píše:
To co popisuješ zní jako depresivní porucha.Udělej si orientační test a pokud ti vyjde že už to je na péči psychiatra, tak to neodkládej.
Zajdi si pro léky a než zaberou, zkus najít psychoterapii.
http://www.cmhcd.cz/…va-stupnice/
Díky. Na depresi mi to nevyšlo, nemyslím si, že tím trpím. Často mívám i dobré dny, ale hodně teď na sobě pociťuju velké výkyvy nálady, je mi třeba dobře, pak mě něco rozhodí a celý den mám zkažený. Přitom jsem si nikdy problémy příliš k tělu nepouštěla.. jen teď už je toho asi moc.
- Citovat
- Upravit
3.1.21 19:51
@Anonymní píše:
Díky. Na depresi mi to nevyšlo, nemyslím si, že tím trpím. Často mívám i dobré dny, ale hodně teď na sobě pociťuju velké výkyvy nálady, je mi třeba dobře, pak mě něco rozhodí a celý den mám zkažený. Přitom jsem si nikdy problémy příliš k tělu nepouštěla.. jen teď už je toho asi moc.
Určitě zkus psychologa nebo psychoterapeuta, tím nic nezkazíš. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.1.21 19:53
Hele, já to mám poslední dobou taky. Mám dvě děti, jsem na rodičáku a chodím k tomu párkrát v měsíci do práce. Tam je to ok, ale doma je to šílený. Stereotyp, děti mi skáčou po hlavě, venku hnusně, mokro a je to tam nebaví. Manžel mi to nijak neulehčuje, jemu snad tahle Corona situace vyhovuje. Může si v klídku ležet a nikdo ho k ničemu nenutí. Připadám si jak uklízečka, nedělám snad nic jinýho. Přestaly mě bavit i moje koníčky, rodinu jsem pár měsíců neviděla, nežiju v ČR. Přitom je mám,, za humny". Je mi smutno, jsem podrážděná a jen se modlím, aby to co nejdřív skončilo.
- Citovat
- Upravit
3.1.21 20:13
@Anonymní píše:
Hele, já to mám poslední dobou taky. Mám dvě děti, jsem na rodičáku a chodím k tomu párkrát v měsíci do práce. Tam je to ok, ale doma je to šílený. Stereotyp, děti mi skáčou po hlavě, venku hnusně, mokro a je to tam nebaví. Manžel mi to nijak neulehčuje, jemu snad tahle Corona situace vyhovuje. Může si v klídku ležet a nikdo ho k ničemu nenutí. Připadám si jak uklízečka, nedělám snad nic jinýho. Přestaly mě bavit i moje koníčky, rodinu jsem pár měsíců neviděla, nežiju v ČR. Přitom je mám,, za humny". Je mi smutno, jsem podrážděná a jen se modlím, aby to co nejdřív skončilo.
Jak kdybych to psala já, až na ten konec. Plus mě by moje koníčky bavily, ale jaksi je za současné situace nemůžu provozovat. 
Už je to moc dlouhé
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.1.21 20:30
Chci povzbudit, každý má někdy náladu pod psa. Někdy si člověk říká, jak nechce do práce… a ejhle, najednou, když člověk bez práce je - tak to taky není ono. Vůbec to není ono. Děti dřív třeba někdy nechtěly do školy - a jak by teď rády atd. Člověk potřebuje vydolovat zbytky energie pro běžný život a občas hrábnout ještě hlouběji. To když přijdou k životním kotrmělcům ještě situace, které nemůžeme žádným způsobem ovlivnit.
Přeju, ať je zase brzy normálně a každá z nás má zase možnost najít si ten svůj životabudič 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.1.21 20:44
@dedrichov píše:
Chci povzbudit, každý má někdy náladu pod psa. Někdy si člověk říká, jak nechce do práce… a ejhle, najednou, když člověk bez práce je - tak to taky není ono. Vůbec to není ono. Děti dřív třeba někdy nechtěly do školy - a jak by teď rády atd. Člověk potřebuje vydolovat zbytky energie pro běžný život a občas hrábnout ještě hlouběji. To když přijdou k životním kotrmělcům ještě situace, které nemůžeme žádným způsobem ovlivnit.
Přeju, ať je zase brzy normálně a každá z nás má zase možnost najít si ten svůj životabudič
Děkuju Je to asi mometálním nastavením, delší dobu se cítím pod psa, ale dnes to vygradovalo. Mě moje práce baví, moc, v tom si uvědomuju, že mám štěstí. Ale chtěla jsem si udělat tu výšku, aby někdy v budoucnu jsem mohla jít dál. Nebo něco dokázat. Dnes jsem se rozhodla, že to ukončím, připadám si neschopná. Ale při práci tomu aktuálně nemůžu dát co je potřeba, navíc jsem si prostě vybrala špatný obor. K tomu ta včerejší hádka s přítelem. Já vím, že bude líp, ale aktuálně nemůžu nějak najít to světlo. Zkusím zítra jít dřív z práce, dojdu na procházku se psem a snad se to alespoň na malou chvíli zlepší.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.4.21 18:07
Holky, už to nestačí - psychoterapie, běhání… mám dost!
Jsem doma mnoho let (od prvního otěhotnění), teď jsem se těšila do práce, přišel Covid. Změna režimu v naší rodině, manžel rozjíždí podnikání a dělá od nevidím do nevidím. Já jsme s dětmi doma (9 a 5 let). Starší je ve druhé třídě a vyžaduje specifický přístup. Dcera v MŠ. No vlastně teď oba doma. Teď jsme nestihli odevzdat úkol na pracovní činnosti, protože makáme na jiných předmětech. Studuji VŠ, čekají mě státnice, mám měsíc na výzkum. Zavřené školy, onemocnění…zkrátka plány byly, ale já to nedala.
Jsem hodně napojená na děti a jak je nějaký problém, tak se nesoustředím a jsem úplně mimo. Doma bordel, s dětmi je to složitější a já už nemám sílu si s nimi ani pohrát, nejraději bych se zamkla v pracovně a zůstala tam, zachumlala se do pelíšku a nevylezla. Vlastně bych se nejradši na všechno vykašlala. Už nemůžu z věčného mamíííí, dohady před spaním, úklid, nemám moc času na svou školu a nechci to odkládat.
Můžu mít státnice v srpnu (NE! těším se, jak si v klidu večer vezmu ven deku a budu si čít nějakou pohodovou knížku), můžu mít státnice v lednu (NE, chci mít pohodové Vánoce). Jsem totiž nervák a vím, že bych zkazila dětem prázdniny i Vánoce. A kdo ví, jak to bude se školami.
Potřebuju načerpat síly - vystěhovat rodinu na dva měsíce. Nechcete je někdo? Manžel pomáhá, mám pá+so+ne pro sebe - uvaří a je s dětmi. Ale nedokážu najet na režim, kdy budu tři dny v kuse v učení. Ke všemu ten bordel všude. Manžel sice poklidí, ale za chvilku je to zpět. V týdnu musím být u online výuky, pak děláme úkoly a do toho vařím - u syna musím sedět, jinak to můžeme dělat do večera.
K tomu dvě úmrtí v rodině na Covid během pár týdnů, tak se snažím všechny podporovat, utěšovat a pomáhat a vlastně zjišťuji, že já jsem na odpis a není nikdo, kdo by utěšil mě. Opravdové kamarádky nemám. Dlouho jsem byla ta super veselá a pozitivní, co zvala návštěvy, organizovala oslavy, grilovačky… a všechny problémy jsem schovávala za humor. Nedávno jsem se úplně zlomila a svěřila se, no…nepřipadala jsme si, že by se mi ulevilo, že bych našla pochopení. Od té doby, co je Covid a já nezvu na grilovačky, tak mi nikdo nenapíše, jak se mám…
Já vím, mám tři dny v kuse na to, vše udělat…ale nejde to, jsem jak tělo bez duše, tak vyčerpaná z neustálého mluvení, přemýšlení…, že nic nechci dělat.
A další věc je obrovský strach z toho, že to nedám.
Můžu si studium odložit o rok, ale to už bych vypadla úplně, totálně bych ve svých očích selhala. A byla bych s nervama v háji dál, protože by to bylo stále ještě přede mnou.
Mám psychoterapii, chodím si ráno zaběhat, venku krásné počasí…, ale já už mám dost!
Já ani nevím, proč píšu tenhle blábol, ani nevím, co vlastně chci…radu? Pochopení? Povzbuzení? Kamarádku?
Díky za trpělivost těm, kdo to přečetl.
- Citovat
- Upravit
1.4.21 18:18
@Anonymní píše:
Holky, už to nestačí - psychoterapie, běhání… mám dost!Jsem doma mnoho let (od prvního otěhotnění), teď jsem se těšila do práce, přišel Covid. Změna režimu v naší rodině, manžel rozjíždí podnikání a dělá od nevidím do nevidím. Já jsme s dětmi doma (9 a 5 let). Starší je ve druhé třídě a vyžaduje specifický přístup. Dcera v MŠ. No vlastně teď oba doma. Teď jsme nestihli odevzdat úkol na pracovní činnosti, protože makáme na jiných předmětech. Studuji VŠ, čekají mě státnice, mám měsíc na výzkum. Zavřené školy, onemocnění…zkrátka plány byly, ale já to nedala.
Jsem hodně napojená na děti a jak je nějaký problém, tak se nesoustředím a jsem úplně mimo. Doma bordel, s dětmi je to složitější a já už nemám sílu si s nimi ani pohrát, nejraději bych se zamkla v pracovně a zůstala tam, zachumlala se do pelíšku a nevylezla. Vlastně bych se nejradši na všechno vykašlala. Už nemůžu z věčného mamíííí, dohady před spaním, úklid, nemám moc času na svou školu a nechci to odkládat.
Můžu mít státnice v srpnu (NE! těším se, jak si v klidu večer vezmu ven deku a budu si čít nějakou pohodovou knížku), můžu mít státnice v lednu (NE, chci mít pohodové Vánoce). Jsem totiž nervák a vím, že bych zkazila dětem prázdniny i Vánoce. A kdo ví, jak to bude se školami.
Potřebuju načerpat síly - vystěhovat rodinu na dva měsíce. Nechcete je někdo? Manžel pomáhá, mám pá+so+ne pro sebe - uvaří a je s dětmi. Ale nedokážu najet na režim, kdy budu tři dny v kuse v učení. Ke všemu ten bordel všude. Manžel sice poklidí, ale za chvilku je to zpět. V týdnu musím být u online výuky, pak děláme úkoly a do toho vařím - u syna musím sedět, jinak to můžeme dělat do večera.
K tomu dvě úmrtí v rodině na Covid během pár týdnů, tak se snažím všechny podporovat, utěšovat a pomáhat a vlastně zjišťuji, že já jsem na odpis a není nikdo, kdo by utěšil mě. Opravdové kamarádky nemám. Dlouho jsem byla ta super veselá a pozitivní, co zvala návštěvy, organizovala oslavy, grilovačky… a všechny problémy jsem schovávala za humor. Nedávno jsem se úplně zlomila a svěřila se, no…nepřipadala jsme si, že by se mi ulevilo, že bych našla pochopení. Od té doby, co je Covid a já nezvu na grilovačky, tak mi nikdo nenapíše, jak se mám…
Já vím, mám tři dny v kuse na to, vše udělat…ale nejde to, jsem jak tělo bez duše, tak vyčerpaná z neustálého mluvení, přemýšlení…, že nic nechci dělat.
A další věc je obrovský strach z toho, že to nedám.
Můžu si studium odložit o rok, ale to už bych vypadla úplně, totálně bych ve svých očích selhala. A byla bych s nervama v háji dál, protože by to bylo stále ještě přede mnou.
Mám psychoterapii, chodím si ráno zaběhat, venku krásné počasí…, ale já už mám dost!
Já ani nevím, proč píšu tenhle blábol, ani nevím, co vlastně chci…radu? Pochopení? Povzbuzení? Kamarádku?
Díky za trpělivost těm, kdo to přečetl.
Hele máš toho fakt hodně a máš nárok cítit se mizerně - fakt to není tvoje selhání, ale celkem běžná reakce na situaci kolem.
Liješ do věcí a okolí spoutu energie, všude samé „měla bych“. Neliješ energii do sebe, děláš málo „chtěla bych“. Posuzuješ se jen podle výkonu a když nesplňuje tvoje perfekcionistická kritéria (což nesplňuje nikdy, že?) jsi sama na sebe ošklivá a nesnášíš se.
Nestálo by za to chovat se k sobě samé alespoň jako ke kamarádce?
výhodu je, že když se usmíříš se svým vnitřním kritikem a uspíš ho, půjde ti výrazně snáze od ruky učení i rutina.
https://obchod.portal.cz/…iho-kritika/
a za pár dní začíná dost zajímavý on-line workshop o sebelaskavosti - jako doplněk k psychoterapii ideál https://www.vnitrnibezpeci.cz/…avost-online
Sebelaskavost není lenost a nebo sobectví. Ale základn princip jak přežít a především jak svůj pocit nedostatečnosti nepředat dětem.
On tam je základní zádrhel - jakkoliv děti miluješ, jakkoliv je vychováváš k tomu aby byly sebevědomé a tak, tak v tomhle jde předat jen to co zvládáme sami vůči sobě. V tomhle se děti neučí tím, co říkáme, ale tím jak se chováme samy k sobě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.4.21 19:18
@Anonymní píše:
Já k tomu mohu napsat jen to, že slovo bordel má od počátku Covidemie úplně jiný význam a je mi z toho ale fakt fakt strašně na nic, nejsem na takovej bordel zvyklá a tím, jak jsem všichni doma, HO, děcka doma, já doma, tak to je vážně husté, denně vaření několika jídel, škola, hračky, prádlo, v každém počasí do lesa, protože tady není kam jinam. Ten bordel mě fakt ničí, ale při učení dětí, péči o nejmladší - kojení atd., do toho taky dělám školu, ten úklid nezvládám. Ještě do nedávna jsem to nějak držela, ale postupně horší horší a už jsou vidět špinavý okna, pod linkou prach, na skříních prach, pračku je třeba vyčistit, takové ty věci, co se nedělají každý den a do toho binec všude už i ten denní, nevím taky jak se z toho vyhrabat.
Já mám ještě vánoční výzdobu na oknech 
- Citovat
- Upravit
1.4.21 19:18
@Anonymní píše:
Holky, už to nestačí - psychoterapie, běhání… mám dost!Jsem doma mnoho let (od prvního otěhotnění), teď jsem se těšila do práce, přišel Covid. Změna režimu v naší rodině, manžel rozjíždí podnikání a dělá od nevidím do nevidím. Já jsme s dětmi doma (9 a 5 let). Starší je ve druhé třídě a vyžaduje specifický přístup. Dcera v MŠ. No vlastně teď oba doma. Teď jsme nestihli odevzdat úkol na pracovní činnosti, protože makáme na jiných předmětech. Studuji VŠ, čekají mě státnice, mám měsíc na výzkum. Zavřené školy, onemocnění…zkrátka plány byly, ale já to nedala.
Jsem hodně napojená na děti a jak je nějaký problém, tak se nesoustředím a jsem úplně mimo. Doma bordel, s dětmi je to složitější a já už nemám sílu si s nimi ani pohrát, nejraději bych se zamkla v pracovně a zůstala tam, zachumlala se do pelíšku a nevylezla. Vlastně bych se nejradši na všechno vykašlala. Už nemůžu z věčného mamíííí, dohady před spaním, úklid, nemám moc času na svou školu a nechci to odkládat.
Můžu mít státnice v srpnu (NE! těším se, jak si v klidu večer vezmu ven deku a budu si čít nějakou pohodovou knížku), můžu mít státnice v lednu (NE, chci mít pohodové Vánoce). Jsem totiž nervák a vím, že bych zkazila dětem prázdniny i Vánoce. A kdo ví, jak to bude se školami.
Potřebuju načerpat síly - vystěhovat rodinu na dva měsíce. Nechcete je někdo? Manžel pomáhá, mám pá+so+ne pro sebe - uvaří a je s dětmi. Ale nedokážu najet na režim, kdy budu tři dny v kuse v učení. Ke všemu ten bordel všude. Manžel sice poklidí, ale za chvilku je to zpět. V týdnu musím být u online výuky, pak děláme úkoly a do toho vařím - u syna musím sedět, jinak to můžeme dělat do večera.
K tomu dvě úmrtí v rodině na Covid během pár týdnů, tak se snažím všechny podporovat, utěšovat a pomáhat a vlastně zjišťuji, že já jsem na odpis a není nikdo, kdo by utěšil mě. Opravdové kamarádky nemám. Dlouho jsem byla ta super veselá a pozitivní, co zvala návštěvy, organizovala oslavy, grilovačky… a všechny problémy jsem schovávala za humor. Nedávno jsem se úplně zlomila a svěřila se, no…nepřipadala jsme si, že by se mi ulevilo, že bych našla pochopení. Od té doby, co je Covid a já nezvu na grilovačky, tak mi nikdo nenapíše, jak se mám…
Já vím, mám tři dny v kuse na to, vše udělat…ale nejde to, jsem jak tělo bez duše, tak vyčerpaná z neustálého mluvení, přemýšlení…, že nic nechci dělat.
A další věc je obrovský strach z toho, že to nedám.
Můžu si studium odložit o rok, ale to už bych vypadla úplně, totálně bych ve svých očích selhala. A byla bych s nervama v háji dál, protože by to bylo stále ještě přede mnou.
Mám psychoterapii, chodím si ráno zaběhat, venku krásné počasí…, ale já už mám dost!
Já ani nevím, proč píšu tenhle blábol, ani nevím, co vlastně chci…radu? Pochopení? Povzbuzení? Kamarádku?
Díky za trpělivost těm, kdo to přečetl.
Já myslím, že jsi na sebe zbytečně přísná, i když chápu, proč to děláš. Taky jsem na sebe jako čert a k ničemu dobrému to nevede.
Měla bys dočasně něco vypustit. A jelikož děti to asi nebudou, tak přeruš tu školu. Zjevně jí děláš při běžném životě, takže na ní nejsi odkázaná a když si studium prodloužíš, tak sice budeš o něco déle zpruzená, ale aspoň se z toho nezblázníš.
Svoje pravidla a postoje s určuješ Ty. Tahle doba je těžká pro všechny. Tak proč si to zhoršovat ještě dalším stresem.
Jeslti školu nutně nepotřebuješ pro práci, tak si to studium fakt rozlož. Buď na sebe hodná 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
ŮZdravím vespolek. Jdu se asi jen vypovídat, padla na mě nějaká povánoční deka. Mám už nějaký týden, možná měsíc, pocit že nic nemá cenu. Že jenom přežívám ze dne na den, žádný plány, nic. Mám práci na plný úvazek, ta mě baví, ač poslední půl rok byl časově trochu náročnější, ale to mi nevadí. Dál mám brigádu, spíše jako koníčka. Vloni v zimě jsem začala uvažovat o rozšíření vzdělání, proto jsem se přihlásila na vysokou školu. Už jsem jednu studovala po škole, cca před devíti lety. Nedokončila jsem ji. Dnes už vím, že je vysoká pravděpodobnost, že nedokončím ani tuto, co hůř, po jednom semestru. Holt jsem si malovala, jak to půjde skloubit s prací, no a příliš nejde. Připadám si fakt jak neschopná nicka.
To je jedna část mých trablů, která asi i částečně přispívá k tomu, jak se teď cítím. Studium pro mě byla jedna ze vzpruh. Mám pocit, že mě poslední dobou vůbec nic netěší. Nikam nemohu, kolikrát celý víkend proležím v posteli. Mám psa, to jediné mě přinutí jít ven. Přijde mi, že se vytratily takové ty běžné denní radosti. Má to asi souvislost s touhle přiblblou dobou, nemůžu si jít zacvičit, do sauny, dělat věci, který mě těší a cítí se po nich člověk dobře. Navštěvuju svoje rodiče, ale taky mi přijde, že jim je divný že jsem tam na prahu třicítky každý týden, jako kdybych neměla jiný program. Poslední dobou prostě nemám. Je těch hezkých momentů tak málo, že mi stačí na jeden den a další už se zase propadám do melancholických myšlenek. Včera jsme se ještě s chlapem hodně pohádali, takže dnešek stojí totálně za nic, měla bych se učit, něco jsem zpracovala, ale absolutně se mi do toho nechce. Přitom já takový stavy a myšlenky neznám, byla jsem vždy optimistická, měla jsem radost ze života. Pořád si říkám a vím, že jsou na tom lidi hůř, ale mě přijde, že jsem dojela do nějakého bodu a nejde z něj vyjet. S přítelem nežijeme, vídáme se často, aktuálně nelze se sestěhovat. To mě ale nijak netrápí, jsem samorost, vystačím si mnohdy i sama. Spíš mě trápí nynější situace, nevidím východisko - jak dlouho bude trvat, než zase začneme žít, ubíjí mě to, ubíjí mě stereotyp.
Holky, díky za přečtení, asi je to dlouhý, ale chci si nějak utřídit myšlenky, případně si přečíst, že to přejde a že je to v tuhle dobu normální. Mě už je z toho nanic, připadám si neschopná, k ničemu. Ale vím, že jednou zas slunce vyjde.
Hezký večer, a omlouvám se za anonym. Je to pro mne osobní. Neznám takové pocity.