Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Moje svagrova ma uvztekany dite.. taky porad domlouva a prosi - ona je extrem ja uz bych zasahla jinak.. Malemu jsou skoro ctyri a je cim dal horsi.. posledne, kdyz mu domlouvala ji vzteky kopal do dveri.. ale ne, ze lehce kopal, ale kopal tak jak si to dokazete nejhur predstavit.. Obe deti ma silene nevychovany tim jak jim furt jen domlouva a o vse je prosi
.. Podle me musi byt naky hranice..
Dcerka je taky taková, všechno chce dělat sama. Ale všude chodíme včas, neumím si představit, že by se sekla, a neuměla jsem jí zpracovat. Ujel by nám autobus, apod., neexistuje. Nechce pomoct s oblečením? Hodím jí to na zem, a jdu se sama oblékat, po chvilce s prosíkem přijde, když se jí začne zdát, že s ní nepočítám - schválně směrem k ní pronesu „nejsi oblečená, nejdeš ven“. Začne natahovat a hned si nechá pomoct. Jsou to takové její kazdodenní hry, kdy mě zkouší, co vydržím. Neposlechne, dostane i na zadek. Děti mám doma dvě, a svět se netočí jen kolem ní. Nenajíš se? Za chvíli jdeme ven / spát, a půjdeš hladová. To nechce, a už mě volá, že chce radši pomoct. Už mě vážně nebaví neustálé vyhrožování, podmiňování, vysvětlování… ale ono to jinak nejde. Když jí plácnu, je strašně lítostivá, a mě to akorát trhá srdce, takže to moc nedělám. Je hrozná citlivka, a já taky.
Ale teda nevím, jak s tím obdobím vzdoru.. u nás to nebude, je to povaha. Trvá to už od 7 měsíců!!! Kdy lezla, a když se vztekla, plácla sebou, a rukama mlátila o zem. Tehdy jsem taky doufala, že to přejde.
Uteklo 20m, a pořád stejné. Teď teda nemlátí ničím o zem, ale zlobí se.
Venku žádné vztekání nedopouštím, funguje na ní kouzelná věta „ty se zlobíš? pojď mi to povědět“. A ona hned jde, chce si postěžovat, někdy se zlobí na mě, někdy na plyšáka…
![]()
Pevné nervy. ![]()
Je to období, nech ji, at zkouší. A na schodech dávej jenom záchranu, bud v pohotovosti a je to.