Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Jak Nám říkal právník tak měl podobný případ který se táhl 2 roky a nakonec to rodiče vzdali pod nátlakem na nervy.
to je dobře, že jsi odešla. taky si se bála lidí ? já se ted bojím všeho a ta představa, že se mám vrátit do práce je šílená. Jsem nejraději jen doma.
Přesně tak jsou to nervy a víš co se říká, doktoři se kryjí navzájem. já bych nato tak yneměla sílu a stejně naše miminka nám to nevrátí.
Já taky nikam nechtěla chodit všichni na Tebe koukají a nevědí co Ti mají říct a jak se maji chovat. A jsem pořád jen polehávala a nic mě nebavilo a nic jsem nechtěla dělat.
ta to jsi ted napsala tak to jsem já ted. A viděla jsi svou holčičku ?
Neviděla, neukazáli Nám jí. A pořád přemýšlím jaká byla, jestli měla vlásky a tak.
Tak to mě dali Venouška do náruče, stále ho vidím, vypadal, že jen spinká, měl černé vlásky. Já jsem ho hladila a prosila at se nadechne, pusinkovala jsem mu tvářičky, hladila jsem ho. Nikdy nato nezapomenu. Byl tak krásný a pak mi ho odnesli.
TO je hrozný, možná na druhou stranu je lepší , že jsem jí neviděla. Protože co píšeš je hrozný.
aspoň si ho budeš pamatova jak byl hezoučký já si můžu jen představovat.
Někdy si říkám, že je lepší kdybych Venouška neviděla, ale jsem ráda, že jsem měla možnost ho mít v náručí. Manžel byl se mnou u porodu, ale jak mi nesli venouška tak odešel, neměl sílu se podívat na svého mrtvého syna. Ale já v tu chvilku strašně moc chtěla. chtěla jsem ho mít u sebe. Ale nestačila jsem se s Venouškem rozloučit. To jsem nedokázala ani do dneška. Jak jsem Venouška hladila tak jsem i šeptala abych ho nevzbudila jak krásně spinkal. Moc mi chybí můj chlapeček.
Ahoj,já bych dala radši přednost alespon nějaké zpomínce, fotečce, nebo i pohledu na naši malou, bohužel se nestalo a já celé roky přemýšlím jaká byla
, a jestli se podobá svým sourozencům i když je jeden kluk a druhá holka jsou si velmi podobní.
LILO - já se stále dívám na fotku v tel. mého Venouška. Je to krásný vidět své miminko.
PATRI - budou nám chybět stále, nikdo nám je neveme ze srdíčka.
Holky, ale když vidíte v tv případy, že někdo vyhodí miminko, nebo odloží. Tak si vždy říkám, proč osud dává bolestné rány, těm maminkám, které touží po miminku a chtějí své miminka vychovávat.
Věřím ti, jak já bych si to přála, jen tehdy před osmi lety byl problém mít nějaký telefon, natož aby měl foták ![]()
A nikdo nebyl tak empatický na patologii a udělal nám fotečku a pak přinesl
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.