Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Uz od první třídy dětem vysvetluju, ze známky jsou vcelku jedno. Důležité jsou znalosti, schopnosti. Chválím za jednicky i dvojky, u trojky a ctverky zvysujeme přípravu a hledáme, kde je problém, ale vynadano stejne nedostanou. Rozlišujeme špatnou známku i přes pilnou přípravu a špatnou známku kvůli flakani a neuceni se. Dítě bych pochválila i za tu trojku, protože je to prostě vrchol jeho možnosti, je sikovnej a dal do toho všechno. A ze ségra je lepší? No je. Život není vždy fér a nikdy nebudou sourozenci mít všechno stejne. Ji zase nepůjde neco, co jemu ano. A snažila bych se neco takového najít.
Zkusit najit neco, co bude to mladší bavit a bude v tom fakt dobré. Jinak nevim
u nas jsou obě deti lehce lemploidni, takže sice porovnavaly, kdo je lepší, ale tezkou hlavu si toho nedela ani jeden a lepší vysledky by mohly mit obě.
U nás mladší dcera chce být lepší než brácha, to je její cíl, takže když to vyhrála na vysvědčení (v porovnání se stejným ročníkem, ve kterém byl brácha) o jednu jedničku, tak byla happy. Takže se určitě děti mezi sebou porovnávají. Skvělé je, že to neděláte vy jako rodiče a není to takové to, podívej se na ségru, jak jí to jde, proč to ty neumíš atd. Určitě má i něco, co mu jde a je jedno, jestli je to ve škole, doma nebo na kroužku, tak ho pochvalte za to
.
@Midaku tady je malér, že starší nic nedělá, fláká se a má samé jedničky. Mladší má vydřenou i tu trojku.
U našeho blízkého kamaráda je to opačně.
Starší se dřel, doučoval a má VŠ. Mladší nemuselo celkem nic, má maturitu.
Takže méně chytré dítě to dotáhlo dál i s opakováním maturity.
CO vy víte, kde se nakonec upichnou?
Jak budou v životě úspěšní?
Třeba zrovna to bude v běžné praxi (životě) úplně obráceně.
Tak každé dítě to má jinak. Záleží také na jeho osobnosti, tu změníte těžko.
Mám osobní zkušenost. Brácha je o 2 roky starší na ZŠ měl bez větší snahy maximálně dvojky, já od třetí třídy vydřené trojky. Jenže pak přišla puberta, brácha se nakonec sotva vyučil. Já mám maturitu, státnici z Němčiny a hromadu dalších kurzů a vzdělávám se i teď v dospělosti, poslední co mám je kurz psychologie na FF UK a chystám se od září pokračovat.
Prostě jsem se začal vzdělávat v oborech, které mě zajímají. Dodnes tvrdím, že nechápu k čemu jsou mi binomické rovnice, když nemám zájem ani předpoklady k tomu, abych byl atomový fyzik ![]()
Tedy má rada zní, najděte předmět, který ho/jí baví, na ten ať se zaměří a ostatní tak nějak prolejzá. Tím si i zvedne sebevědomí.
Třeba ho bude právě bavit matematika a fyzika a jednou bude posílat rakety do kosmu.
U nás jsem já měla výrazně lepší známky než brácha. On nebyl hloupý, ale měl k tomu takový klučičí přístup a známky ho netrápily. Co bylo blbé, byl přístup rodičů. Pro ně byla škola hodně důležitá a jeho neúspěchy mu často předhazovali. Nejhorší to bylo, když nedokončil VŠ. Měli štěstí, že on má fajn, nekonfliktní povahu a jejich vztahy se po čase normalizovaly.
@Anonymní píše: Více
Neřeším, co bude. To nevi nikdo. Manžel to taky dotáhl dál než jeho sourozenec a problémů měl víc.
Ale teď to je u nás problém, kdy to mladší dítě řeší.
@Anonymní píše: Více
Mám mladší sestru, které šla škola líp. Vždycky. Já měla 3-4 s přípravou, ona 1-2 bez přípravy. No nakonec je v životě úplně nepoužitelná. Takže bych to shrnula tak, že já mám život, ona má školy. Zvykla si že je „ve všem skvělá“, aniž by pro to musela něco udělat a teď si a hromadou reálných věcí prostě neumí poradit. Protože život není škola.
@Anonymní píše: Více
Proč o dítěti, které nemá samé jedničky říkáš, že není hloupé, když má úlevy a o jedničkáři neřekneš, že je velice chytré? Proč chválíš jen to jedno dítě? Jako vážně? Přesně kvůli takovým rodičům jako jsi ty nebudou děti známkované ![]()
U nás je též jedno dítě studijní typ a druhé méně studijní typ. Že by špatně neslo horší známky nikdy moc neventilovalo. Je zas lepší v jiných věcech
A poslední větou si to zabila ![]()
@Anonymní píše: Více
A v čem je naopak dobrý ten mladší? Třeba sport, nebo něco jiného? Každý na tu školu prostě není.
My máme třeba rozdíly u dětí. Každé dítě se snaží, jak může. Dcery jsou studijní, syn není úplně studijní. Zas bude šikovný, obratný třeba na řemeslo. Někdo se umí učit a někdo se učí, jak se učit. Není to vždy snadné. Co má jeden vydřené, druhý proplouvá snadno, ještě se snaží pomoct tomu, které musí víc dřít.
Nevnímají nijak negativně. My především nekomentujeme negativně, když se něco nepovede. Vyvíjí se snaha, pomoc. A vždy dostanou všichni odměnu za snahu, za vytrvalost. Žádné rozdíly se nedělají.
Já si jen dovolím varovat před druhým problémem. U nás jsem já byla to výrazně chytřejší dítě. Na ZŠ vyznamenání, maturita bez učení, VŠ, pobyty v cizině. Sourozenec stěží dostudoval na několikátý pokus střední, hodně za to mohla i jeho povaha. Nikdy mě nikdo nepochválil za hezké známky, ani za maturitu, ani za úspěšné zvládnuté přijímačky na VŠ, ani za zvládnuté zkoušky, vůbec nic. Bylo mi to hodně líto a třeba po státnicích jsem ani neměla radost, brala jsem to jen jako další věc co si můžu odškrtnout jako splněnou a doteď mám problém se za něco pochválit.
@Anonymní píše: Více
To není malér, to je prostě normální vec. Někdo to má tak a jinej onak. Čím dřív se dítě naučí, ze je sám za sebe, tim líp. My to doma taky řešíme. Jeden dostal bonbony z družiny, druhej ne. Vysvětlování na půl hodiny. A tak pokaždé, když mají neco jinak. Prostě nelze, aby měli vždycky všechno stejne. Nejsou jeden člověk, nejsou jinak verze sourozence, nemají být lepší ani horší, jsou prostě sví. Naše škola má na toto skvělý preventivní programy, to dost letos pomohlo.
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.
Kdo tu máte víc školních dětí, jak vaše děti nesou, že mají horší známky než sourozenec? Kdysi jsem měla kamarádku, která byla řekněme ne moc studijní typ, její sestra měla bez učení samé jedničky ještě v devítce a má VS s „prstem v nose“. Kamarádka to špatně nesla, přepisovala si známky a dotáhla to tak, že když nemůže být lepší, bude horší než horší. Říkala jsem, že to tak daleko nikdy nenechám zajít a jsem tam. Mám dvě děti a to starší má na nižším gymnáziu samé jedničky bez učení a druhé dítě má na prvním stupni jednu trojku a tři dvojky s pravidelnou přípravou. Není hloupé, ale má SPU a velmi špatnou verbální a krátkodobou paměť.
Samozřejmě to mladší to špatně nese, stydí se za sebe a ztrácí jakoukoliv motivaci. Ono tedy mít naše starší dítě za sourozence je náročné, protože na co sáhne, to mu jde a je pracovité a chytré.
Mladší neustále chválíme a podporujeme ve všem, co jde.