Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ztrácím svou osobnost
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.8.12 09:24
Není to všechno tím, že jsi s dcerou už dlouho doma, nikam nejezdíte, nechodíte atd? Že ti z toho „hrabe“?(promiň ten výraz)
A jestli píšeš, žes vysadila léky na deprese, tak je to taky možná tím podpořeno. Možná zkusit chodit k psychologovi by pomohlo. Nebo se to taky možná za pár týdnů usadí zpátky do starých kolejí..
Jinak ze sebe nedělej něco, co být nechceš. Přítel s tebou je snad dost dlouho na to, aby tě poznal a pořád s tebou je, tak nač se měnit, když se ti to nelíbí?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.8.12 09:25
Myslím, že ty deprese máš jenom z manžela ze kterého nemám vůbec dobrý pocit.To mě nutí napsat, že bez něj by se ti asi mnohem lépe dýchalo a zvládla by jsi život i bez antidepresiv 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.8.12 09:25
No možná to je tím že jsi je vysadila ale promiň že to řeknu naplno ale přítel si do úst moc nevidí že? 
tohle by deptalo každýho!!! A to že o tom mluvíte je sice hezký ale když to nevede k ničemu pozitivnímu tak k čemu to je…
Poradit nevím co! Nejsi robot.. možná by vám prospělo třeba udělat si chvíli od sebe. Né se rozcházet to vůbec ne ale třeba vyjet na víkend ke kamarádce.. Ty si uděláš přestávku od povinností a on mezi tím vychladne a třeba se na sebe začnete těšit..
Připadá mi to na ponorkovou nemoc tak snad to brzo vyřešíte ke spokojenosti všech zúčastněných 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Lilibeth
6.8.12 09:27
To jak popisuješ mi něčím připomíná mě v době, kdy jsme ještě neměli miminko. Možná je to pohledem na svět trošku změněným těmi depresemi, kterými jsem si taky „úspěšně“ prošla a čekám, kdy se opět vrátí.
Taky jsem se snažila všechno zvládnout, aby si manžel řekl, jak má šikovnou ženušku… ale máme obrovitánský dům, chodila jsem do práce atd. znáš to. A to jsme ještě neměli miminko.
Po narození syna jsem oznámila, že se o něj budu na 100% starat v době, kdy je manžel v práci a v tom zbývajícím čase děláme všechno napůl. Od starání se o syna, po uklízení, vaření oběda, venčení psa. A světe div se, ono to funguje.
Stále tvrdím, že rodičák je hodně špatně placená osmihodinovka a za takové situace se rozhodně nehodlám přetrhnout.
Co si o tom myslí tchýně nevím a je mi to jedno ( ikdyž ji mám ráda).
Moje mamka občas nadhodí, že ona taťkovi uvařila oběd, vyprala a vyžehlila zatímco byl v práci a kdo ví, co ještě - ale nakonec dodá „když to vezmu zpětně, byla jsem děsně blbá a teď bych se na půlku věcí vykašlala“.
Kdo ví, co by na to řekl tvůj manžel, kdybys mu klidně vyložila, že nechceš všechno dělat sama, že chceš taky dělat věci které tě baví (ikdyby to bylo jen kafíčko na terase s knížkou na hodinku). Myslím, že kdybys totiž dostala „svůj prostor“, do kterého by ti nezasahovalo dítě ani manžel, tak by ses možná duševně sebrala a nabrala sílu.
- Citovat
- Upravit
Mišanila
6.8.12 09:41
Tvůj přítel je klasický nespokojený rejpal, pokud kritizuje pořád, tak je chyba v něm, ne v tobě. Někdo takový tě dostane do depresí zpět velmi rychle a srazí ti sebevědomí dolů. Takže osobně bych mu to řekla hodně natvrdo, buď přestane neustále hledat chyby, naučí se pochválit a změní svůj přístup, nebo může v budoucnu přijít o rodinu. Asi bych poradila taky psychologa pro tebe, aby jsi si tzo celé srovnala v hlavě a navrhla mu rodinnou terapii, aby pochopil, že dělá chybu a je to asi vážnější než mu připadá.
Já jsme na tyhle kritické typy strašně alergická a asi bych mu chvíli oplácela stejnou zbraní. To nejhorší, co můžeš udělat je se začít obhajovat, protože pak jsi nejistá a je to voda na kritikův mlýn. Asi bych ho začala okamžitě kritizovat taky, určitě se něco najde 
a pak se ho zeptala, jestli chce tímhle stylem v partnerství žít a jak se mu to líbí, jinak nevím. Možná by ti psycholog poradil lepší způsob.
Ono i s těmi kalhotmi se to dá říct dvěma způsoby, tak jak to řekl on a pak s úsměvem a bez kritizujícího tónu „prosím tě miláčku vyper mi kalhoty, potřeboval bych je do práce a nemám žádné čisté“…
- Citovat
- Upravit
Lilibeth
6.8.12 09:47
@Mišanila To mi připomělo kamarádku
Delší dobu chodila a pak i žila s totálním rejpalem a nevděčníkem, který strašně rád známkoval.
„Klárko, ten oběd byl moc dobrý, ale tak na dvojku“.
„Klárko, ty okna máš ubyté na čtyřku, příště by to mohlo být líp“
Chvilku to snášela, ale pak ji došla trpělivost.
„Petře, plata tentp měsíc za tři, ale ten sex dneska stěží čtyřka, měl by ses pořádně stydět“
Co myslíte? Rýpnul si pak ještě někdy?
- Citovat
- Upravit
6.8.12 09:53
@Lilibeth píše:
„Petře, plata tentp měsíc za tři, ale ten sex dneska stěží čtyřka, měl by ses pořádně stydět“Co myslíte? Rýpnul si pak ještě někdy?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.8.12 09:55
@Mišanila píše:
Ono i s těmi kalhotmi se to dá říct dvěma způsoby, tak jak to řekl on a pak s úsměvem a bez kritizujícího tónu „prosím tě miláčku vyper mi kalhoty, potřeboval bych je do práce a nemám žádné čisté“…
Přesně tak… říct to tak jak píše zakladatelka, tak se nevině otážu „A připravil si je k pračce?“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.8.12 10:06
Holky, děkuji za reakce, už to mi pomáhá… jo, potřebuju si popovídat, ale… vesnice. Řidičák nemám. Samozřejmě jde občas vypadnout do města, ale tam taky nikoho neznám. Když to řeknu tak, jak to je, tak ve chvíli, kdy se rozhodnu jet s malou k mojí mámě třeba, tak je to pro přítele děsnej problém. Začne vypočítávat, jak to není nutný, jak se mu nechce projíždět benzín, aby nás tam dovezl a já nevím co, jedinej argument, kterej považuju za kladnej, je, že se mu bude stejskat.
Teď právě už mám asi dva měsíce naplánovanou sobotu v Praze, sraz s přáteli, kamarádka otevírá kavárnu, tak u tý příležitosti. Stojím si za tím, že pojedu i s malou, našla jsem si přímej spoj, předběžnou předpověď, sehnala jsem golfky na cestování, je mi jasný, že kdyby mělo nastat nějaký strašný vedro, nebo kdyby bylo malý blbě (tři dny před tím má očkování), tak prostě nejedem, ale stále je to hroznej problém, kdy jednou teda chlap zdráhavě souhlasí (potřebuju, aby nás vzal ráno na bus), a pak mi zase říká, že v žádným případě, a že mám teda jet sama, ale malou s sebou tahat nebudu…
Neřeknu, kdybychom někde trajdaly každou chvíli, ale tohle je od jejího narození prakticky poprvý, kdy se s ní chci někam podívat a nejde o nutnost jako je lékař… Návštěvu u mojí mámy nepočítám.
Takže za tímhle si teda stojím, prostě jedu, a ať se tu třeba vztekne…
S tím psychologem… samozřejmě jsem vždycky chodila k psychiatričce, i jsem se tady přehlásila, abych nemusela dojíždět tak daleko, jenom jsem zmeškala poslední návštěvu a pak jsem se na to zase vykašlala, protože mi přišlo, že TO zvládnu… což se neděje. Takže se jdu rozhodně zase objednat. Díky za nakopnutí. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.8.12 10:10
Jo, a s tím praním je to taky věc, protože oblečení nechává různě po bytě, a stalo se mi, že jsem mu vyprala i něco, co bylo jenom ve fázi „našpinění“, takže to bylo taky špatně… prostě někdy si připadám, že neudělám dobře vůbec nic, ať dělám, co dělám. 
(A jako bych ho slyšela…„Tady nejde o to, že něco neděláš dobře, já ti to nechci vyčítat, jenže to je furt dokola, když ti to neřeknu, tak to bude furt stejný, já nejsem zlej, já jsem upřímnej.“) Ach jo. 
(Zakladatelka)
- Citovat
- Upravit
6.8.12 10:11
Ježiš nebuď blázen, nech mu dítě a jeď sama!!! A ideálně na celý víkend 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.8.12 10:14
@Anonymní píše:
Jo, a s tím praním je to taky věc, protože oblečení nechává různě po bytě, a stalo se mi, že jsem mu vyprala i něco, co bylo jenom ve fázi „našpinění“, takže to bylo taky špatně… prostě někdy si připadám, že neudělám dobře vůbec nic, ať dělám, co dělám.
Jasně oznam, že pereš pouze to co bude ležet u pračky / v koši na prádlo / já nevím kde a pak to dodržuj i kdyby to mělo znamenat, že nebude mít co na sebe… já taky peru to co je odložené na zemi, i kdyby to měl přítel jednou na sobě
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.8.12 10:21
@j.a.n.i1 píše:
Ježiš nebuď blázen, nech mu dítě a jeď sama!!! A ideálně na celý víkend
Já bych taky asi jela sama. Jen ať si malou pohlídá, ať to zkusí, jaký to je a ty sis aspoň trochu odpočineš. A večer budeš doma, tak co
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Včera večer jsme s přítelem sledovali bouřku, konečně jsem po několika hodinách uspala naši 15. měsíční dceru… Bouřky miluju. Aspoň ty přírodní. Vypadalo to, že si po docela náročném víkendu užijeme nějaký to tulení. Načež se po jednom parádním blesku od mého chlapa ozvalo: „Taky by tě někdy mohlo napadnout vyprat mi kalhoty do práce.“
Jako by uhodilo do mě. Popřála jsem mu dobrou noc a utekla jsem do ložnice, kde už skoro rok spím jen já a dcera. Chlap je odstěhován na gauči v kuchyni, protože by se prý nevyspal.
No, možná je to tím, že malá v poslední době špatně spí, a já jsem z toho utahaná, ale jak jsem tam tak ležela a poslouchala bouřku, začalo mi docházet, že se se mnou děje něco, čemu moc nerozumím a co se mi nelíbí.
Snažím se za poslední zhruba půlrok na sobě pracovat, změnit se. Někdy se mi daří, někdy míň, ale začíná mi připadat, že ta změna je k něčemu, čím být NECHCI.
A je to hodně těžký si to přiznat, ale napadá mě, že kdyby nebylo dcery, už spolu s přítelem možná nejsme. Myslela jsem na to včera, a připadala jsem si jako v pasti, protože i kdybych chtěla odejít, tak jak? Jako táta je přítel perfektní, má malou rád, stará se, všechno. Ona má ráda jeho. Nemohla bych jí vzít a odejít s ní. A taky bych nemohla odejít bez ní.
Každopádně rozcházení se je až ta poslední možnost, protože by to přineslo akorát spoustu špatnýho úplně všem.
Situace je tedy taková, že bydlíme u jeho rodičů v RD. My v patře, oni dole. S jeho rodiči mám vztah snad lepší, než s mými vlastními. Jsou to hrozně pohodoví lidé. Takže prostředí je pro nás všechny tři ideální, malá si může hrát venku, je tu zahrádka, vedle bydlí přítelova ségra, tak k ní chodíme občas do bazénu, prostě venkovská idylka… materiálně nám v podstatě nic nechybí.
U nás konkrétně to vypadá tak, že chlap jezdí přes týden do práce do vedlejší vsi - vstává v půl šestý, ve tři odpoledne je doma. Ještě jezdí na půl hodiny na oběd.
Já mám na starosti malou a k tomu domácnost. Ono se to dá stíhat, vím, že dá, i když je toho občas taky dost… akorát to není v pohodě, nejsem s tím vnitřně smířená, nebo co, moje máma i přítelova mě chválí, jak jsem se hezky zajela, ale já nechci bejt zajetá, prostě ta ženská u plotny nejsem já. Ano, vím, že se to musí udělat, tak to dělám, a nejspíš bych se s tím i nějak smířila, kdybych měla větší podporu u NĚJ.
Mám pocit, jako by vždycky přijel domů a začal hledat, kde jsem co neudělala dobře. Už jsme se o tom i bavili, říká, že to nemyslí zle, a já tomu věřím, ale prostě když má člověk zkoordinovat poměrně živé dítě, vaření tří obědů (muž má bezlepkovou dietu a malé se snažím vařit zdravě), plus tu ještě udržovat aspoň nějaké zdání pořádku, a potom někdo přijde a místo aby řekl něco pozitivního a povzbudil, tak začne připomínat, že v ledničce je prošlej jogurt a že to není poprvý, a že se snaží šetřit, a že jak to, že malá není najedená a nespí hezky v postýlce dřív, než si dám kafe a najím se, a že jsem zapomněla na tohle a tamto a tuto… to je deprimující prostě.
Mluvíme o tom, ne že bychom nemluvili, ale vždycky se to zvrtne k tomu, že mě začne korigovat, poučovat a kárat.
Nejvíc to bolí, když jde o dceru, protože já jsem flegmouš, nechávám jí, ať si všechno vyzkouší, prostě si nemyslím, že když se venku hrabe v záhoně (pod mým dohledem!), tak že na ty špinavý ruce umře, než jí je stačím opláchnout. Kdežto chlap je zase hrozně starostlivej… a pak se dozvídám, jakej jsem sobec, že mi jde jen o sebe, a že se o malou starám blbě… a přichází bouřka, jenomže ne ta venku, ta, co pročistí ovzduší, ale apokalyptická bouře mezi námi dvěma, kdy to vypadá, že je konec světa a všeho…
Ještě dodám, že se už skoro deset let průběžně léčím s depresemi, a nedávno jsem zase vysadila léky, takže je to možná taky tím…
Omlouvám se za anonymitu, za to, že je to celé dlouhé a takové zmatené (jako já sama), ale prostě už nevím, kudy kam.