A jak to bylo dál?

Z cyklu panickyúzkostná&úzkostněpanická... Dlouho jsem nevěděla, jestli mám tohle vůbec pouštět ven... Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, jak to přijmou ostatní. Okolnosti mi do života přivály volbu mezi přežitím a morálkou. Zvolila jsem přežití.

Dny, který následovaly po mým výletě za pokusem o sebevraždu a nahánění mojí osoby záchrannýma složkama plynuly překvapivě poklidně. Psychiatr, terapie. Uvědomění si, že chci žít. Ale přišla i bolest a touha. Touha po ex. Tak, jak se mi za ten pokopačkovej rok nestýskalo – nebo teda já myslela, že stýskalo… Ale co přišlo potom se nedalo srovnávat. Byla jsem v hajz.lu. Budila jsem se s bolavým srdcem, duší a někdo uvnitř mě ho chtěl zpátky. Něco ve mně chtělo jeho objetí, cítit jeho vůni. Měla jsem šílený nápady, jako mu napsat a pokusit se ho dostat zpátky. Zpátky k ty bláznivý holce, kterou pořád jsem a asi svým způsobem už navždy budu. Rozumově vím, že to je jen proto, že má jinou. Takovej ten syndrom ptáčka vyhozenýho z hnízda, kterýho si předtím nevážil. Tesknění po lepších časech. Po šťastnějším já.

A tyhle pocity mě začly pohlcovat. Vracela se mi deprese. Nesnášela jsem tohle prostředí, lidi kolem sebe a zároveň jsem v sobě nebyla schopná vydolovat sílu na změnu. Žila jsem v letargii, nezájmu. Dny splývaly v jeden. Útěchu mi přinášely jen noci… Přála jsem si, ať mě tma pohltí a ráno jsem se budila s pocitem, proč se probouzím. Že je přede mnou další z podělaných dní, kdy budu přemýšlet. Pořád dokola, až je vám z toho fyzicky zle. Jako když dáte za sebou několik jízd na řetízkáči a předtím jste se nacpali cukrovou vatou.

A kde jsem teď? V prdeli. Závislá na druhých, s minimem platu a víc doma než v práci. Troska. Možná ne na první pohled. Na první dojem v pohodě, ale uvnitř prohnilá jak měsíc starej chleba. Víte, co je s váma špatně. Úzkost vám to našeptává, ale pro vás je těžký poslouchat. Jste totiž konečně v pozici, kdy už není váš nepřítel, ale snaží se vás vést… Navést na správnější cestu… A změna je něco, o čem si myslíte, že to nejde. Že jste slabí, že budete tam, kde před rokem a půl. Přitom paradoxně stejně jste. Tak se každej den budíte s tím, že dnes bude ten DEN. Ta změna. Ale večer padáte do postele vyčerpáním, ne fyzickým, ale psychickým. Potřebujete spát, ale nemůžete. Hlava vám nedá spát. Potřebujete něco udělat, cokoliv. Protože víte, že jen přežíváte a utíká vám čas.

Ale nejde to, nemůžete. Bojíte se, chorobně. Jste jako horal pod Everestem, jen bez výbavy, oblečení a na nohách máte žabky.

Rozptylujete se blbostma, chvíli se cítíte líp. Ale spadnete do toho znovu. Roky a roky kdy jste žili blbě vám to teď vrací i s úrokama. Jak se asi musí cítit feťák? Alkoholik, člověk z ulice. Řekla bych, že takhle.. Stejná beznaděj. Proti mně ale nestojí systém a závislost.. Proti sobě stojím já sama.
Měla jsem kolem sebe spoustu lidí, i chlapů. Ale každýho srovnávám s ex. Zaflirtuju si, zasměju se. Ale není to upřímný, jen povrchní. Žiju plytkej život. A o samotě se topím v bouři se svýma démonama. Jen oni a já. Křičím potichu o pomoc, kterou mi nikdo nemůže poskytnout. A víte co? Mám dny, kdy mě to asi i baví.

A přecházím z jedné role do druhé. Z té zlomené, ubohé holky se najednou stane lusknutím prstu někdo jinej. Sebevědomá ženská, co si chce užívat, jen neví jak na to a má strach udělat ten první a nejtěžší krok. Žena, co chce vše hodit za hlavu, zapomenout na antidepresiva, úzkosti, terapie, zlomený srdce a démony.

A tady se na scéně objevuje hozený lano. Nafukovací kruh. Jen vztáhnout ruku a chytit se. Jen kousek a zároveň velkej kus.

Nabídka, co se pravděpodobně neodmítá, ne v mý situaci. A možná je to právě to, po čem vnitřně toužím.

V konečným důsledku se totiž dodělám úplně, pokud ji přijmu.

Protože jsem černá a bílá.

Přečtěte si také

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
  • PenelopaW
  • 16.05.26
  • 244

Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Štofik
7.10.20 00:04

2×

Příspěvek upraven 07.10.20 v 14:14

  • Upravit
admin
20830
7.10.20 10:45

@holka_z_hor

Upraveno dle vašeho přání :mavam:

Petra

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
7.10.20 12:30

@admin děkuju moc.

  • Upravit
aiwwa
115942
7.10.20 21:54
:srdce: :srdce: :srdce:
  • načítám...
  • Zmínit
Mallorka
4535
10.10.20 12:22

Mrzí mě, že se v tom pořád tak placas :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
10.10.20 12:56

@Mallorka já to přežiju :kytka: ale děkuju

  • Upravit
RibelleA
59
12.10.20 15:40

Mrzí mě co čtu, ale snad jednoho dne i TY najdeš klid, lásku a harmonii ve svém životě modroňi ;)

Příspěvek upraven 12.10.20 v 15:41

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
12.10.20 16:28

@RibelleA :kytka:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr