A takhle to bylo :-)
- Porod
- zitka01
- 28.08.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Po roce a půl snažení, několika neúspěšných inseminacích, jsem po prvním cyklu IVF byla těhotná. Těhotenství víceméně bez komplikací, váhový přírůstek přijatelný a já se nemohla dočkat prvních porodních bolestí. :)
pár vteřin na světě...
- 1
už nám ho oblékají aby mu nebyla zima :-)
- 3
konečně s maminkou na pokoji
konečně jedeme domů váha 2790g
- 3
Bylo pondělí 28.ledna 2013 asi 7:45 a vzbudilo mě takové zvláštní křupnutí někde u močáku. Čekala jsem, co se bude dít a když se nic nedělo, lehla jsem si na druhý bok a ještě na chvilku usnula. V 8:30 jsem už vstala, šla na wc, zjistila že nic zvláštního se neděje a byla zklamaná. Chci rodiiiiiiit. 
Zklamaně vstanu a jdu si čistit zuby…co to, že bych si učůrla?? No asi jo, holt už je to tak, ještě že se mi to nestalo někde venku. Svléknu si ty ‚počůrané‘ kalhotky a CHLÍÍÍST - plodovka přes celou koupelnu.
Rychle se dobelhám pro mobil do ložnice a cestou zpátky za sebou zanechávám loužičky. Usednu na wc a píšu přítelovi do práce, krátkou výstižnou sms: „Přijeď, praskla mi voda.“ Čekám na odpověď, 5minut, 8minut a nic. Hmm, asi neslyší tak volám. Přítel mi do telefonu odvětí: „Ty vole, fakt?“ Tak mu s klidem říkám: „Ty vole, opravdu, hlavně klid, nic mě nebolí.“ Lukáš začíná zmatkovat, cestou mi píše, kde už je a ať se nebojím, že už jede.
Já mezitím vytírám koupelnu, myju nádobí a platím složenky přes internet. Za necelou hodinku už je doma, bledej a třeští na mě oči, když ho se smíchem vítám. Pořád je to sranda a nic mě nebolí a já celá natěšená usedám do auta. Po desáté hodině jsem na příjmu, kde mi dělají test na plodovku. Musím se smát, co by ze mě asi tak teklo, musela bych mít místo močáku kýbl, kdybych se tak moc počůrala. No nic…„Je to plodovka,“ hlásí porodní asistentka a posílá mě sepsat příjmové papíry a s nimi pak hurá na sál.
Opět čekáme, než mě vyšetří, konečně jdu na řadu a verdikt - absolutně uzavřená, beze změn. Bez kontrakcí jdu na porodní pokoj, chcete-li hekárnu, a posílám Lukáše domů. Píšu mamce a kamarádkám, ležím, sedím, nic se neděje, nic nebolí, je mi dlouhá chvíle. Kolem 17. hodiny odchází hlenová zátka a začíná mě šimrat v podbřišku. Volám PA a ta mě opět vyšetří a hlásí, že absolutně beze změn, ať odpočívám, že to bude trvat. Mám hlad, od rána jsem nejedla, ptám se, zda dostanu večeři. Donesou mi jí za půl hodiny, shltám všechno a od 18.00 přichází kontrakce po 3-5 minutách.
Bolí to, ale pořád se dají vydýchávat. Volám Lukáše, do hodinky je u mě a každou kontrakci mu mačkám ruku. Odcházím do sprchy, horká voda mi dělá dobře, kontrakce po 2 minutách a zesilují, mlátím hlavou o stěnu sprcháče. Je úleva cítit jinou bolest, Lukáš panikaří a volá PA. Je to bývalá spolužačka 
Ta si mě vyšetří, natočí CTG. Sice kontrakce opravdu jsou, ale já se vůbec neotvírám. Začínám zuřit, co se děje??? Pořád vydýchávám jednu kontrakci za druhou ve 2-3 minutových intervalech a ve 21:00 jdu na porodní pokoj. Mám pocit, že nestihnu dojít, pohyb mi nedělá dobře, kontrakce pak jsou častější. Přece jen to stihnu a hned na pokoji kontrakce, kterou vydýchávám opřená o kozu. Prosím o vanu, ale nejdříve opět CTG a prohlídka a opět stejný verdikt.
Mám tedy povoleno vlézt si do vany. Horká voda mi dělá dobře, bolesti neustupují, ale jsou snesitelnější a dokonce se mi prodlouží zase na 5 minut. Mezi kontrakcemi vtipkuju s Lukášem. Přichází mě opět vyšetřit, tentokrát paní doktorka, šťourá do mě drátem a já mám pocit, že jí ukopnu hlavu, se zbláznila nebo co??? Pak mi říká: „Nu aspoň něco, pro prst těsně prostupná.“ Hmmm, super.
Dostanu klystýr, strávím 15 minut na záchodě a dostanu nějaký čípek, prý by mi mohl pomoci. Čekám zázrak, který se nekoná. Už jsem opravdu naštvaná, bolesti jsou strašné a k ničemu nevedou! Přichází doktorka, že by mi dala do kapačky oxytocin na posílení kontrakcí, abych se už konečně začala otevírat a pokud ani to nezabere, že mi může nabídnout epidurál, abych měla sílu na závěr, který bude při tomto tempu za hooodně dlouho. Přikyvuju a těším se na epidurál.
Ovšem po minutě, co mi kape oxytocin, jdou kontrakce po 1-2 minutách s takovou silou, že mám dojem, že musím umřít, omdlít, že to prostě nedám…Vana, sprcha, nepomáhá nic, nemůžu najít polohu, ve které by mi bylo dobře, chce se mi zvracet, jsem předýchaná. Dýchám moc zhluboka a špatně, už nemůžu dýchat, ale jakmile přestanu, bolestí řvu jak raněné zvíře. Klid, musím dýchat, soustředím se jen na dýchání a mezi kontrakcemi mlátím hlavou o kraj vany. Jaká krásná bolest hlavy.
Po hodině přichází doktorka kouknout, jak jsem na tom, celá natěšená, že brzy už mi píchnou epidurál, lezu z posledních sil na kozu a doktorka mi hlásí, že žádnej epidurál nebude, že mám půlku za sebou a že jsem otevřená na 5 cm. Já v šoku, že jsem v polovině a že těch několik hodin šílených bolestí budu absolvovat ještě jednou. 
Je asi 23:50 a já prosím všechny svaté, ať už to skončí. Jsem naštvaná na PA, která mi říká, že to je super, že už to brzo bude. Se jí to kecá, už neopovídám na nic, jsem naštvaná a řvu bolestí. Nemůžu, jsem unavená a po jedné kontrakci to vzdávám a cítím, jak mi jde hlava pod vodu. Lukáš mě vytáhne a já se neutopím, jsem naštvaná i na něj.
Je po půl 2 ráno a přichází PA, Lukáš mi pomáhá z vany a chce mi oblíct košili, ale jen po něm štěknu: „Seru na košili!!!“ a jdu nahá. PA mě vyšetří, připne pásy a říká: „Posadím tě na míč a během chvilky rodíš.“ Já nechci, jednak jí nevěřím, o chvilkách mi vypráví celý večer a jednak mi sezení vůůůůbec nedělá dobře, bolí to víc než snesu. Nicméně se mě neptá na můj názor a společně s Lukášem mě na míč posadí. Projdu si asi 4-5 kontrakcí, při kterých už fáááákt řvu skrz zuby, zakousnutá do své ruky a najednou BUM! Šílený tlak a já vím, že musím tlačit, vyheknu jen „Zavolej je, já musíííííím.“
Lukáš zvoní a hned jsou u mě a jdeme na věc. Jsou 2:00 a slyším: „Maminko, tak při kontrakci nádech, zavřít oči, hlavu na prsa a tlačíme. Jdu na to. Tlačím tak, že mám pocit, že mi praskne cévka v hlavě, ale je to taková úleva, že do toho dávám úplně vše, pak si vzpomenu, že jsem nahá a panikařím, tak mě přikryjí rouškou. Horší je to mezi kontrakcema, kdy mi PA krouží prstem kolem poševního vchodu, pálí to neskutečně a opět mám chuť jí tu ruku odkopnout. Hurá kontrakce, tlačím a slyším PA, jak říká: "Ta má páru jak lokomotiva, to už brzy bude.“ V duchu se raduju a zároveň nadávám, že jestli ta chvilka bude trvat další hodinu či více, tak zaručeně umřu!
Drtím Lukášovi ruku a ve 2:11 je Matyášek venku. Má první slova, když ho vídím? „Panebože, ten je malej, ten nemá ani 3 kila!!!“ Je fakt prťavej, ale křičí a hned mi přistane na hrudi. Božínku, to je nááádhera!!! Já celá zblázněná bolestmi za poslední hodiny pořád čekám na tu další odpornou bolest a až když mi ho berou, aby ho osušili a převážili, konečně pochopím, že ta bolest už nepřijde.
Než porodím placentu, vyšijou mi 2 vnitřní stehy a omyjou mě. Hrdý tatínek poletuje kolem malého a plní mé dávné instrukce a fotí. Sestřička na mě volá míry: 2850 g a 48 cm. Je to drobeček.
Jsou cca 2:45 a my konečně zůstáváme s naším maličkým sami na sále a vychutnáváme si ten pocit, je to něco tak šíleného, až je to krásné. Nikdy nezapomenu!!!
Dnes je to téměř už 7 měsíců, v postýlce spinká téměř 8,5kilový raubíř a já jsem nejšťastnější za celý svůj život.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1251
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 737
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1296
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 540
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 329
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19240
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2534
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2772
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2493
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1669
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Bolest pekelna (vsechny predtim mi v tu chvili prisly jako sranda), ale uklidnovalo me to, ze uz jsem tesne pred cilovou carou 
nene Zuzko, moc jsi mi pomohla 
ať vám Matyášek dělá jen a jen radost 
zasmála jsem se a u konce mi slzenka ukápla 
