A Verunka je na světě
- Porod
- JaniLavi
- 14.08.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už je to více jak 4 měsíce a já vzpomínám na Verunčin porod. Říká se, že na bolest při porodu se zapomene při prvním kontaktu s miminkem. Nevěřila jsem, ale musím potvrdit, že to pravda je. Zpětně byl pro mě porod skoro až úžasný zážitek a jako prvorodičku myslím snadný. Ale vezměme to od začátku.
- 2
Počít miminko se nám s manželem podařilo na první pokus – 6. července 2012. Nečekali jsme to, čerpala jsem ze zkušeností kamarádek, a tak jsme počítali s pár měsíci snažení. Proto jsme na pozitivní test další měsíc hleděli s velkým překvapením (a na to, že jsem neustále tvrdila, že ve svých 26 letech nejsem ještě připravená) i s obrovskou záplavou štěstí.
Celé těhotenství probíhalo naprosto klidně a bez jakýchkoli větších komplikací. Do práce jsem chodila do 6. měsíce a pak jsem z vlastní vůle odešla marodit, abych se na příchod nového človíčka připravila a konečně si začala to čekání užívat. Manžel se o mě celou dobu staral vzorně, pomáhal mi v domácnosti a něžně mě opečovával. Samozřejmě pravidelně dokumentoval rostoucí bříško.
Příchod naší berušky byl očekáván 30.3.2013, ale opět nás překvapila a přes tvrzení doktora, že se rozhodně nic nechystá, se začala ozývat již 24.3. ráno. Kolem 6-7 hod jsem začala pociťovat silné nutkání na WC, na malou. Nijak zvlášť jsem tomu nevěnovala pozornost. Já přece budu rodit až za týden, ne-li později. Ani nevím, jak to dopoledne uteklo, ale vařit mě manžel nenechal a radši nám sám připravil „smažák“. Jelikož už se nutkání změnilo na menší bolesti, tak jsem si moc nepochutnala.
Dle chytrých knížek a mnohých diskuzí na eMiminu jsem věděla, že pár dní před porodem se můžou objevit poslíčci a že se rozeženou teplou vanou. AHA, je to jasný - šup do vany…Hmm, asi hned ta první nezabírá, zkusím to později. Průběh dne jsem samozřejmě horlivě probírala na eMiminu. Kolem 15. hodiny už jsem si začala znamenat časy stahů a jejich délku. Kolem 18. hodiny jsme s manželem začali probírat možnost odjezdu do porodnice. Samozřejmě jsem mu to stále rozmlouvala, i když už s menším přesvědčením. Také jsem si zkusila zavolat do porodnice, snad mi nějak poradí. No nic moc, akorát jsem si připadala hloupě, že nepoznám, co se se mnou děje. Ale prý ať teda kdyžtak přijedu, no.
V cca 19 hodin jsme vyrazili, venku mrzlo a začínal padat sníh. Na místo jsme dorazili asi v 19:30.
„Tak to jste Vy, co volala? Kde máte tašku?“
„V autě, manžel pro ní kdyžtak skočí, my nevěděli, jes…“
„Cože?!?!! Tak pro ní dojděte!“ (k manželovi) „Na Vás se zatím podíváme…a Vy tu chcete zůstat nebo pojedete ještě domů???“
„To já ještě nevím, myslela jsem až podle kontroly.???“
Na kontrole (sakra, jauvajs!) se zjistilo, že jsem otevřená na 3 prsty, takže následovalo půlhodinové vyplňování papírů a zodpovídání dokola stále stejných otázek. Rovnou na klystýr a na sál. Při klystýru mi praskla voda a pak to teprve začalo bolet. Asi klasika, že? Až později jsem se dozvěděla, že jsem se na sál dostala až kolem půl desáté. Sprcha zabírala jen chvíli, pak už jsem jen rozdýchávala na židli nebo vleže. Že jsem se na předporodním kurzu učila dýchat? Zbytečně, hned jsem všechno zapomněla. Ještě že jsem vyfásla tak hodnou sestřičku, co mi to byla ochotná pořád ukazovat. V půl dvanácté přišla udělat další monitor a že prý se za 15 minut přijde podívat doktor, jestli by to tedy už šlo. 15 minut jsem nevydržela. Doktor přišel asi za 5 minut. Nevím, jestli ho manžel zavolal nebo mě slyšel fňukat, ale najednou mě začali kurtovat a…„Zatlačte…“
Tlačím, tlačím a tu slyším cosi jako ŽBLUŇK a cítím úžasnou úlevu. Bylo 23:45 a Verunka byla na světě, 3650 g a 52 cm. Křičí a má prý spoustu vlásků. Manžel vtipkuje, že asi po něm (začíná plešatět).
Pak mám menší okno. Vím, že jsem ještě porodila placentu. Doktor mě zašíval a něco mi říkal, já se stále divila, jak se mi třesou nohy a byla jsem šťastná. Verunka měla z porodu hlavičku trošku pomlácenou, takže byla fialová a měla zarudlé bělmo, ale to se po pár dnech ztratilo, hlavně že jinak bylo vše v pořádku. Pobyt v porodnici jsme si o pár dní prodloužily kvůli žloutence a domů jsme konečně odjeli na Velikonoční pondělí 1.4.2013. Verunka prospívá a my se můžeme radovat z každého jejího pokroku. Na porod vzpomínám s úsměvem a těším se na další… společný den. 
Všem, kdo ve čtení vydrželi až do konce, moc děkuji.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1630
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 685
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20596
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
ještě jednou velká gratulace, je krásná po mamince 
