Ať to vyjde
- O životě
- infantka
- 22.09.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Před třemi lety jsem byla někde docela jinde, na jiné planetě, v jiné dimenzi, tisíce světelných let daleko. Naději jsem cítila, jinak bych asi všechno vzdala a té nestvůře se poddala. Těžko vyjádřit, jak moc jsem ráda, že je to nyní tak, jak to je, a jak moc si přeji, aby to scestí, po němž jsem se dlouhé roky ploužila jako stín, už bylo navěky jen vzpomínkou.
V mých devatenácti letech se toho hodně změnilo. Životní změny typu ukončení SŠ nebo nástup na VŠ se počítají, ale sotva bych o tom hovořila jako o něčem výjimečném. Změnila jsem se já. Vymanila jsem se ze spárů žel bohu prvního vztahu, který poznamenal všechno, co se dalo. Povedlo se ukončit vztah plný krutého fyzického a psychického násilí, výhra tak jako tak, že už jsem „mimo jeho hru“. Pár měsíců výhrůžek a pronásledování, že si na mě počíhá, co všechno zlé mi přeje a co se mi vyplní, o co všechno se do budoucna postará.
Nač zabíhat do detailů, prostě mě ten člověk do slova a do písmene vysál a navzdory tomu, že navenek jsem byla stále ta úspěšná, pracovitá a cílevědomá studentka, dcera, uvnitř zela obří díra a pomalu, ale jistě mě pohlcovalo prázdno. Z vyčerpání, zklamání a potlačované bolesti, o níž jsem nikomu nebyla schopná říct. Tak se stalo, že jsem upadla do deprese. Ne depky, jakože blbá nálada a mrzutost, ale do skutečné, hluboké deprese, jako když vás zalijí zaživa do černočerného betonu, vy tam uvíznete, dáví vás to a nejde přijít na to, jak z toho ven. Začala jsem ztrácet půdu pod nohama, začala jsem ty stavy nenávidět, a jelikož byly součástí mě, nenáviděla jsem sebe sama.
Večer jsem uléhala s tím, jaké vysvobození by bylo, kdybych se už ráno neprobudila, ráno jsem vzdychala nad tím, proč je tu další den, v noci jsem nespala a dusila se vlastními černými myšlenkami. Nakonec jsem už z postele ani nechtěla vstát, ztratila jsem zájem o okolí, o cíle, které jsem si léta kladla a které stály nemálo úsilí, ztratila jsem zájem skoro o všechno. Chtěla jsem přestat dýchat, existovat, nechtěla jsem už nic z toho hnusu, který mě rozežíral, cítit. Přestala jsem jíst. Hlad a vyčerpání organismu, to pro mě byl únik, jak se znecitlivět, jak se budu přibližovat k tomu „nebytí“. Teď to vím, rouhavé, hloupé, sobecké.
Následovalo přes 7 let strávených v nemocnicích, hluboká, méně hluboká, ještě hlubší deprese, nejedení, zdravotní karamboly a různě šílená podváha. V očích lékařů beznadějný depresář s těžkou rekurentní depresivní poruchou a poruchou příjmu potravy, který patří na chronické oddělení a má být zbaven svéprávnosti, aby se příbuzným ulevilo.
Celkem 7 let jsem jako žena nefungovala, jasně, jak bych také mohla coby 37kilová či ještě méně na tu svou výšku. Bylo mi řečeno, že když už mě vůbec čekají nějaké další roky, rozhodně budu do konce života (i kdybych přibrala na přiměřenou váhu a udržela si ji) neplodná, nikdy se mi cyklus neobnoví. Nevím, ale to, společně s názorem, že patřím na chronické oddělení, ve mně „něco“ probudilo. Probudila se ve mně zvědavost, jestli je tomu skutečně tak, a jestli jsem skutečně odepsaná, zdali by to nemohlo být úplně jinak.
Nepřišlo to ze dne na den, ale co je důležité, má zvědavost sílila a rostla a změnila se v bojovnost, zarputilost a umíněnost, proč nezkusit udělat maximum pro to, abych se vynořila nad hladinu černa, v němž se už tak dlouho topím. Kousek po kousku, měsíc co měsíc, až ke dnešku..
A jaký ten dnešek vlastně je? Rekurentní depresivní porucha tu už nejspíš navždy bude, ale umím s tím pracovat. Umím si říct, co jsem já a co je „nemoc“. Léky momentálně neužívám, zatnula jsem zuby a táhnu to už devátý měsíc bez nich. Proč? Protože čekáme miminko. Ano, mám manžela, dostudovala jsem, vážím coby těhotná hrošice v devátém měsíci o více než 30 kilo víc než před těmi třemi lety
Stíny z minulosti tu budou, ale kdo je nemá?!
To nejkrásnější je, že mi vyšší moc dala šanci zkusit to znova, zakousnout se do správné věci a byla jsem královsky odměněna. Je ve mně pokora, pokora k životu a k tomu, co vše jsem mohla ztratit, jak jsem hazardovala, ale nakolik se ke mně život zachoval milosrdně, ba co víc, velkoryse! Tuhle šanci už nepropásnu! Mám jediné přání: aby se moje miminko narodilo v pořádku a já mu byla dobrou, milující mámou, abych mohla vychovat spokojeného človíčka. Snad to dokážu, ať mě nikdy již pokora neopouští!
Přečtěte si také
Chtěla jsem pro svého šikovného syna hlavní roli. Dostal ji totální trouba
- Anonymní
- 17.11.26
- 814
Každoročně se u nás na vsi odehrává tradice, kterou milují všichni kromě mých pocuchaných nervů – rozsvěcení vánočního stromečku spojené s místní divadelní pohádkou. Režii a casting má pevně v...
Dřel jsem od rána do večera, aby byla žena šťastná. Místo toho si našla milence
- Anonymní
- 17.11.26
- 1132
Největší životní facku jsem nedostal od šéfa ani jsem nepřišel o peníze. Dostal jsem ji od vlastní ženy, když jsem ji jednoho odpoledne přistihl, jak se líbá s cizím chlapem. A víte, co mě štvalo...
Nesnáším podzim a manžel mi vyčítá, že kazím náladu celé rodině
- Anonymní
- 17.11.26
- 398
Zatímco všichni kolem mě obdivují barevné listí, těší se na dýňové latté a plánují podzimní výlety, já bych nejraději přeskočila rovnou do jara. S příchodem září se mi pravidelně zhoršuje nálada,...
Dcera mi pořád cpe svoje nevychované děti na hlídání. Já ale toužím po klidu
- Anonymní
- 17.11.26
- 755
Vím, že to bude znít, jako bych neměla svá vnoučata ráda. Ale to není pravda. Mám šestiletého vnuka Davida a čtyřletou vnučku Elišku. Miluju je, ale hlídání je pro mě očistec. Dcera je totiž...
Za soukromou školu jsem dala 150 tisíc. Pak jsem zjistila, co syn neumí
- Anonymní
- 17.11.26
- 634
„Mami, já to neumím přečíst.“ Když mi tohle syn řekl nad obyčejnou dětskou knížkou, došlo mi, že jsme možná udělali pořádně drahou chybu. Za jeho soukromou školu jsme totiž každý měsíc platili 15...
Dostala jsem práci snů, manžel mi místo gratulace vyčetl, že zanedbám syna
- Anonymní
- 16.11.26
- 1110
Když jsem manželovi oznámila, že jsem dostala nabídku vrátit se po rodičovské do práce, jeho první otázka nebyla, kolik budu vydělávat ani jestli mě ta pozice těší. Zajímalo ho, kdo bude hlídat...
Manžel mi vyčítá pohodlný život v domácnosti, chce za to po mně další dítě
- Anonymní
- 16.11.26
- 1335
Manžel mi pokaždé, když přijde řeč na druhé dítě, opakuje, že nemůže být jen po mém. Jenže já už jedno dítě mám a další nechci. Je mi čtyřicet, máme malého syna, bydlíme v domě se zahradou a já...
Nácvik vánoční pohádky na vsi je noční můra. Zkazila jsem dětem radost?
- Anonymní
- 16.11.26
- 576
Blíží se čas adventu a s ním i ty nejkrásnější, ale také nejstresovější chvíle celého roku. Zatímco ostatní maminky se v obecní sokolovně na nácviku vánoční pohádky s písničkami usmívají a chválí...
Tchyně sice hlídá zadarmo, ale děti vychovává po svém. Jsem prý nevděčná snacha
- Anonymní
- 16.11.26
- 723
Když jsem tchyni poprvé svěřila děti na celé odpoledne, byla jsem nadšená, že máme konečně hlídání. Jenže po několika měsících už si nejsem jistá, jestli nám její pomoc spíš nekomplikuje život....
Jsem máma, ne bankomat. Dcera si plete mateřskou lásku s bezplatným servisem
- Anonymní
- 16.11.26
- 707
Když mi zavolá dcera a začne mi vyznávat, jak mě má ráda, už jsem ve střehu. Za chvíli totiž obvykle přijde to, na co čekám. Potřebuje půjčit, přispět na nájem nebo jí chybí peníze do výplaty....