Bojím se vlastního dítěte. A to jsou mu jenom 3 roky

Projevy osamostatňování u J. začaly už kolem května, nicméně se to neustále stupňuje. Když se mu něco nezdá – což občas mohu předvídat, ale občas fakt ne, hnedka je to NE, NE, NE, křik, hysterický pláč. A bohužel koncem léta se k tomu přidalo i kopání, silné bouchání kolem a občas kousání.

Vše vůči mně. Manželovi nic takového nedělá. Ani dětem ve školce. Ani babičkám. Pouze mně.

Nejprve jsem se uklidňovala, že to je přece normální. Že mu dozrává mozek. Není schopen zvládnout své emoce, se mnou může být sám sebou, takže je projevuje. Jenže ono se to děje už na pravidelné bázi. Vlastně denně.

Žádné domlouvání nepomáhá. Vysvětlování, že tohle mi dělat nemůže, nepomáhá. Vracet mu to samozřejmě nechci. I když se tedy musím přiznat k tomu, že mě občas ruka opravdu svrbí a jednou jsem mu vrátila kousnutí, které mě opravdu hodně bolelo. Prostě to byl asi reflex. Strašně jsem si to vyčítala… Jediné, co teď funguje, že odejdu nakonec z místnosti a jeho nechám se vyvztekat. Jenže někde jsem četla, že tohle je také špatně.

Vnímám, že už to trvá moc dlouho a že i J. si vlastně na tenhle scénář zvykl. Často si tím vynucuje něco, co chce – pohádku, něco dobrého, okamžitou pozornost. Když mám dobré dny, zvládnu těmto situacím i předejít. Bohužel ale s podzimem a častými nemocemi, příšernou únavou fyzickou i psychickou, to nezvládám čím dál častěji a točím se v kruhu.

Co ale řeším teď nejvíce, nevím, zda to máte někdo podobně, moje kamarádky toto bohužel neznají a nedokázaly mi poradit, je, že J. od malička miluje moje prsa. Je nahýma „plsíčkama“ doslova posedlý. Dřív mi to přišlo roztomilé, teď už rozhodně ne. Občas už je zkrátka toho kontaktu moc, cítím se hrozně, nechci, aby na mě pořád šahal. A jenom nestačí říct stop, o to víc je ještě urputnější. Proto i ty moje odchody do jiné místnosti. Někde jsem teď četla studii, že ženy to mohou občas vnímat i jako znásilnění. Což mi tedy na první dobrou přišlo hodně přehnané, ale na druhou stranu. Je to fakt velké zasahování do mé bubliny, opakované porušování mých hranic… Bohužel v článku jsem se dozvěděla jen jednu stránku, ale že by mi poradili, co dělat, tak to ne.

Před rokem a půl se mi podařilo odstavit od kojení. Musela jsem udělat čistý řez, prostě odjet na víkend pryč. Ale J. to vzal překvapivě dobře, až jsem se divila. Bohužel měsíc na to jsme skončili v nemocnici a on si tam zvykl, že usíná „na plsíčku a ruce". Měla jsem to převést na něco jiného, třeba držení za ruku, hlazení po zádíčkách apod. už tehdy, bohužel jsem to nechala a teď se mi to vrací jako bumerang. Když usíná se mnou, tak prostě jinak neusne, nechce jinak usnout. A mě už to vážně hrozně sere, ale co mám dělat, když potřebuju aby usnul? A nemůže mě vystřídat kolikrát muž, protože je na služebce a jsem na něj sama.

Před měsícem jsem to začala zkoušet po dobrém, že zkusíme usínat jinak, s jiným rituálem. Tak to neprošlo. Pak už jsem to párkrát nevydržela a prostě jsem mu to prso odmítla. A začalo peklo na zemi. Totální řev, mlácení, kopání, kousání. Reálně jsem se fakt bála. Vyvolalo to ve mě to nejhorší. Když jsem měla ten luxus, že byl muž doma, tak jsem povolala jeho. Když ne, podlehla jsem a zase J. usínal na „plsíčku a ruce“.

Dlouhodobě jsem mu říkala, že po 3. narozeninách bude konec, bude usínat jenom an ručičce. Tak, narozky měl o minulém víkendu. Co myslíte, jak to dopadlo?

Mamka mi řekla, že to bude dobrý, že to určitě přejde. Ale já tedy zatím světlo na konci tunelu nevidím. A nejvíc se tedy bojím těch věcí, co ve mě ty výbuchy vzteku a ta kontaktnost vyvolává.