Brigáda, která živí i trápí: Bojím se, že je mi mezitím nevěrný

Je to příjemný únik z rutiny, do jiného prostředí, kde na pár hodin vypnu mateřský i partnerský režim a jen prostě dělám. Mám za to slušné peníze, které mi pomáhají vyrovnávat rodinný rozpočet. Co mě ale paralyzuje, je myšlenka, co se bude dít doma, respektive jinde, zatímco já budu vydělávat. Jsem samoživitelka osmileté dcery. A mám přítele. Nebydlíme spolu, je to tak nějak jednodušší.

Vycházíme si vstříc, když to jde, ale každý máme svůj prostor. Aspoň jsem si to vždycky myslela. Když mi jeden víkend v měsíci má dcera vyráží k tatínkovi, já vyrážím na brigádu. Osm hodin čistého času, kdy jsem produktivní, užitečná a hlavně – finančně přidaná. Ty peníze neprojíme. Šetřím z nich na naši letní dovolenou u moře, protože si přeju, aby má dcera zažila to, co její vrstevníci. Zaplatila jsem z nich první část rovnátka, bez kterých by se její zoubky křivily dál. Koupila jsem z nich kvalitní jídlo, protože přítel, když je u nás, tak s námi většinou i jí, ale do společného ‚potu‘ moc nepřispívá. Je to moje malá finanční rezerva, můj vzdušný zámek z cihel, které si měsíc co měsíc nanosím. A teď přijde to ale.

Před několika měsíci se mi svěřil, že se mu ten můj pracovní víkend nelíbí. Že bychom mohli být spolu, vyrazit někam. Chápala jsem to. I se mi to líbilo, ta představa, že po mně touží. Snažila jsem se vysvětlit, vysvětlila jsem, nakreslila, rozpočet položku po položce. Ukázala jsem mu ten nádherný úsměv mé dcery s novými rovnátky. Řekl, že chápe. A pak se to stalo. Během jedné z těch sobot, kdy jsem byla v práci, si ‚vyrazil s kamarádkou‘ na celodenní výlet. Dozvěděla jsem se to omylem, mimochodem, ze zaslechnutého telefonátu.

Když jsem se ptala, zamumlal něco o tom, že to nebylo předem plánované a že mi to nechtěl kazit den, když jsem v práci. To sevření v žaludku, které znám jen příliš dobře, se vrátilo. A s ním i všechna ta dávná, zdánlivě zahojená zranění z doby, kdy mě už jednou, v minulém vztahu, podvedli. Náhle mi těch osm hodin brigády nepřipadalo jako osvobození, ale jako obrovské, nekonečné okno času, do kterého nevidím. A ve kterém se může stát cokoliv. Od té doby je každý měsíc stejný.

Týden před termínem začínám mít mírně neklidné noci. Tři dny předem se mi zvyšuje tep, když na něj jen pomyslím. Den předem už skoro nejím. A v tu sobotu ráno, jako dnes, mám ten kamenný knedlík v břiše. Obouvám boty a přemýšlím: Kde bude dnes? Bude opravdu doma, jak řekl? Nebo zase ‚někde‘? Kontrolovat ho nechci, to by byl konec všeho. Ale nedůvěra, ta se mi usadila v hlavě jako nevítaný subnájemník a odmítá se vystěhovat. A já stojím před děsivým dilematem.

Mám přestat s něčím, co mi a především mé dceři zajišťuje kousek životní jistoty, pohodlí a důstojnosti? Mám obětovat naši malou finanční nezávislost a pocit, že si něco dopřávám z peněz, které jsem si vlastně vydělala sama, jen proto, abych ukojila nejistotu a možná i trochu sobecké požadavky muže, který sám do naší společné domácnosti příliš nepřispívá? Nebo mám riskovat to, že moje obavy jsou na místě? Že brigáda, která živí nás, může postupně zabíjet ten zbytek důvěry, který v našem vztahu ještě je? Někdy si při té práci říkám, že je to absurdní. Zajišťuji si pozici, abych byla soběstačná a mohla dát dceři víc, a přitom možná tímhle svým konáním podkopávám pilíř jiný – pilíř vztahu, na kterém mi také záleží. Vstávám ze schodů. Je čas jít.

S hlubokým nádechem si říkám, že dnes zvládnu těch osm hodin. Že budu profesionální, usměvavá a výkonná. A že večer, až přijdu unavená, ale s dobrým pocitem z odvedené práce a z výplaty v budoucnu, si budu muset s ním promluvit. Znovu. Ale tentokrát ne o penězích za rovnátka. Tentokrát o důvěře. O tom, zda je možné ji vrátit, nebo zda můj sevřený žaludek před každou odměněnou sobotou je jen věrným poslem smutné pravdy. Moje brigáda mi dává hodně. Ale začíná mi i brát. A já se bojím, že jednoho dne budu muset začít počítat, co z toho je víc.