Čekání na Tobiáška
- Porod
- Šláša
- 01.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Můj deníček je dost dlouhý. Chtěla jsem do něj shrnout vše, co si pamatuju z porodu, protože už tak toho není moc a já nechci na nic z toho zapomenout. Není moc vtipný, ale to nebyl ani můj porod. :)
Tobík po narození. 3090g a 51cm
- 2
- 1
- 3
S manželem jsme se hned po svatbě začali snažit o dítě. Už dávno jsme se shodli na jménech, a tak začalo naše čekání na Tobiáška nebo Markétku.
První rok „snažení“ jsme tomu nechávali volný průběh, pak už se ozýval strach, že něco není v pořádku a začala jsme situaci řešit s mojí lékařkou. Začalo to, co mnoho z Vás dobře zná - ovulační testy, hlídání cyklu, lékařská vyšetření, na kterých se nic nezjistilo. Když už se nám zadařilo, tak spontánní potrat v 8. tt.
Nakonec nás lékařka odeslala do CARu. Jelikož jsme s manželem oba dost mladí (23 a 28), shodli jsme se na tom, že do umělého oplodnění zatím nepůjdeme a necháme si udělat jen další testy a uvidíme co dál.
Asi dva dny před termínem smluveným v CARu (24.11.) jsem se probudila se zvláštním pocitem. Tak nějak jsem věděla, že se povedlo. Hned jsem si udělala těhotenský test a byl pozitivní. Vždycky jsem si představovala, jak romanticky to oznámím manželovi, ale nakonec jsem jen přiběhla do ložnice a mávala mu před obličejem testem. Manžel se napřed zeptal, jestli před ním fakt šermuju s počůraným papírkem, ale když mu to došlo, měl velikou radost. Po dvou letech se nám to konečně povedlo…
Tím se roztočil kolotoč obav a čekání na další kontroly. I když bylo vždycky všechno v pořádku, pořád jsem se bála, že zase něco nevyjde. Až do sedmého měsíce jsem pracovala, a tak ubíhaly dny strašně rychle a já jsem si užívala kopání našeho malého prďolky.
Až kolem 30. týdne začaly problémy s množstvím plodové vody, potom zase s ozvy na monitoru, kvůli kterým jsme museli zůstat v nemocnici na pozorování. Všichni doktoři mě pořád ujišťovali, že prďolka přijde ještě před termínem, tak ať jsem nachystaná. Tašku do porodnice jsem měla nachystanou snad měsíc předem, výbavička byla vypraná, postýlka složená a my jsme už jen čekali, až se malý rozhodne přijít na svět.
Jenže se překulil 2. srpen, kdy jsme měli termín porodu, a stále nic.
Na každé kontrole mi dělali Hamiltona, dokonce mi odešla hlenová zátka, ale nic. A tak jsem 10. den přenášení nastoupila na vyvolání.
První den byl jen zátěžový oxytocinový test, který mi však rozjel takové kontrakce, že jsem myslela, že ještě ten den porodím. Jenže večer mě zničehonic všechno přešlo a já šla v klidu spát.
Druhý den ráno mi zavedli tabletku a po hodině se dostavily ještě silnější kontrakce. Zaradovala jsem se, že ještě ten den to budu mít za sebou, a na příkaz doktorů jsem celý den strávila chozením po chodbě a čvachtáním ve sprše. Ale kontrakce neměly žádný účinek, a tak mi večer píchli injekci, abych se vyspala… a opět mě všechno přešlo.
Třetí den ráno opět tabletka a po hodině opět ty samé kontrakce. Už jsem přestávala věřit tomu, že vůbec porodím, stále jsem se neotvírala. V 10 hodin přišla doktorka s tím, že už by dneska měli malého dostat ven a pustila mi vodu. Pak teprve začaly ty pravé bolesti. Napřed mě asi hodinu drželi na monitoru a když mě pustili, hned jsem běžela do sprchy. To byla úleva.
Jenže asi za 20 minut přiběhla sestřička s tím, že se doktorům nelíbí záznam z monitoru a hned musím na sál. Mezi kontrakcemi jsem se jakž takž pobalila, napsala muži sms, že už teda asi budeme rodit, ať vyrazí z práce, a šourala jsem se na sál. Tam mě přijala moc milá porodní asistentka a odvedla mě do porodního boxu. Jelikož jsem rodila jako jediná, dostala jsem box se sprchou, tak už jsem se těšila, jak do ní zapluju.
Dostala jsem ale povel lehnout a zase monitor, infuze už ani nevím čeho (bylo toho tolik, že mě pojišťovna musí proklínat), cévka a každé dvě minuty ta samá bolest.
Za chvilku dorazil manžel. Aspoň jsem měla komu mačkat ruku a hned mi bylo trochu veseleji. Začala jsem být strašně unavená, což bylo asi podle očekávání doktorů, protože se pořád ujišťovali, jestli se cítím „sjetá“. Já je pořád uklidňovala, že ano.
Potom už si toho moc nepamatuju, jen neuvěřitelnou bolest a to, že do mě pořád někdo strkal ruce. Počet lidí na sále se asi zdesetinásobil a všichni pořád někam odbíhali a šeptali si v koutě. Pak přišel doktor a dal povel „Dvakrát krátce zatlačit.“ Bláhově jsem si myslela, že už bude konec, ale doktor zavelel „Okamžitě na sál.“ a všichni ti chudáci se snažili mě přehodit na lehátko, aby mě mohli odvézt (asi jsem měla před otěhotněním opravdu něco shodit).
Na sále mě přikurtovali, protože jsem se strašně třásla, a kdosi křičel na sanitáře, že mu spadnu ze stolu. Dostala jsem kyslíkovou masku a někdo mi říkal, že musím dýchat pro miminko, že nemá kyslík. V tu chvíli mi došlo, že už to asi není sranda, ale než jsem stihla začít panikařit, vyměnili mi masky a já jsem usnula.
Probudila jsem se někde na chodbě. Vedle mě stál manžel a ukazoval mi malého Tobiáška. Potom už jsem se probudila o několik hodin později na JIPce, kam mi za chvíli malého přivezli ukázat. Druhý den mě převezli na šestinedělí, kde jsem malého konečně mohla začít kojit a další den už jsem ho mohla mít u sebe na pokoji. Až od sestřiček jsem se dozvěděla, že museli mě i malého resuscitovat a že jsme oba porod málem nepřežili.
Ale věřím, že lékaři dělali, co bylo v jejich silách, a na to, že se vše odehrálo během asi dvou hodin, dokázali dobře zareagovat a včas nás poslat na sál.
Nakonec přišel Tobiášek na svět 14.8. 2014 ve 13:45 s mírami 3090 g a 51 cm. Já jsem nakonec byla ráda, že i přes nepříznivé ohlasy jsem si vybrala krčskou nemocnici, protože přístup všech lékařů i sester si nemůžu vynachválit…
Přečtěte si také
Dcera pořád ztrácela věci. Přestala jsem jí je hledat a nastolila pravidla
- Anonymní
- 09.10.26
- 10
Láhev, mikina, klíče, sluchátka, nabíječka, věci do školy. Některé věci jsme doma hledali tak často, že jsem měla pocit, že už vlastně nedělám nic jiného. Pomohla nám až pravidla.
Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama
- Anonymní
- 09.10.26
- 62
Po celém dni se těším na jedinou chvíli. Až děti konečně usnou, v bytě bude ticho a já si budu moct na chvíli sednout. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat něčeho, co se mi přiznává opravdu...
Myslela jsem, že manžel na moji nevěru nepřijde. Udělala jsem ale jednu chybu
- Anonymní
- 09.10.26
- 74
S manželem jsme spolu přes dvacet let a v posledních asi pěti letech bych řekla, že jsme spíš spolubydlící. Občas se doma potkáme, řekneme si pár vět a tím to hasne. Intimní život je prakticky...
Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování
- Anonymní
- 09.10.26
- 69
Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od...
Odmítla jsem jít k volbám a rodina mě má za špatnou. Prý je to povinnost
- Anonymní
- 08.10.26
- 701
„Ty opravdu nepůjdeš volit?“ zeptá se mě máma a nejspíš bude následovat přednáška o tom, že lidé před námi za možnost volit bojovali a kdo k volbám nepůjde, nemá právo si pak na nic stěžovat.
„Jestli jsi moje kamarádka, tak to uděláš.“ Šikana u dcery začala zcela nevinně
- Anonymní
- 08.10.26
- 1052
Moje dvanáctiletá dcera se před časem začala ze školy vracet nějaká jiná. Zamlklá, bez nálady, občas ji bolelo břicho. Nejprve jsem to banalizovala. Myslela jsem si, že má svoje náladičky, ale pak...
„Jsi single, pojeď s námi,“ řekla sestřenka. Udělala ze mě neplacenou chůvu
- Anonymní
- 08.10.26
- 3700
Sedím na lehátku pod slunečníkem, zvedám z písku už pátý plastový kyblík a zmateně sleduji čtyři pobíhající děti. Na čele mám krůpěje potu a v hlavě mi pořád dokola vyvstává jediná otázka: Proboha,...
Manžel přišel domů s cizí vůní na košili. A měl překvapivé vysvětlení
- Anonymní
- 08.10.26
- 1136
Manžel přišel večer domů a já jsem si hned všimla, že voní jinak. Ne jako po sprše nebo po svém parfému. Na košili měl výraznou dámskou vůni, kterou jsem bezpečně poznala, protože přesně tenhle...
Mám VIP lístky na Pardubickou. Do šatů se mi nechce, raději bych seděla na gauči
- Anonymní
- 08.10.26
- 1209
Je to takový náš hlavní svátek roku. Pro mě, holku, co u koní vyrůstala a od dětství skáče parkury, je Velká pardubická srdcová záležitost. Jenže letos mi těšení na tuhle legendární neděli, kdy se...
Volby jako za komunismu: Není trapné házet do urny jedinou kandidátku?
- Anonymní
- 07.10.26
- 814
Jak všichni víte, blíží se komunální volby a jistě už jste ve svých schránkách našli obálky s kandidátními listinami pro vaše obce. Já tu svou otevřela s očekáváním. Naše malá vesnice sice nemá moc...
Tohle opravdu nechápu. 
Tezko posoudit chovani lekaru, sama jim nejsem, takze nejsem schopna posoudit zda a co bylo nebo nebylo nutne. Podstatne by pro me bylo, ze ziju a zije i me dite. Preju vam mnoho stastnych chvil 
. Jinak k porodu si myslim ze ti pustily vodu prilis brzo, a taky tech zasahu…Uff
Čímž nezpochybňuji tvé tvrzení, jen by mě to zajímalo.
v Krči píchají směs plegomazin, dolsin, oxytocin. Ano, cítí, protože to se nedá zvládnout 
a k dítěti jde totéž. Přidávám se k tem, kterým se průběh porodu zda jako velký hazard.