Celoživotní outsider

Nevím, zda mi pomůže cítit se lépe, když se vypíši z toho, co mě trápí, ale zkusím to. Je to už hodně let, co jsem chodila na základní a vlastně i na střední školu. Jsem jedináček, takže jsem si nikdy nemusela vybojovávat pozornost rodičů.

Nevím, zda je to mojí uzavřenou povahou nebo více faktory, ale i ve svých 26 letech se cítím na tomto světě jako outsider. Mám skoro 3leté dítko, ale i po těch letec, co ho mám, si nepřipadám jako máma. Nemyslím tím, že bych své dítě neměla ráda, to vůbec, miluju ho víc než cokoliv na světě, dala bych za něj život, kdybych mohla zachránit ten jeho. Ale vrátím se zpátky do minulosti.

Už na základní škole jsem často byla terčem psychického teroru spolužaček. Nebyla jsem tlustá, brýlatá, ani pihovatá, prostě ničím jsem nevybočovala z řady ostatních normálních dětí a i přesto mě neměly rády. Vlastně ani nevím, co jim na mě tak vadilo, ale díky těmto spolužačkám jsem na vlastní kůži pocítila, jak dokáží být děti zlé. Měla jsem ve třídě dvě kamarádky, se kterými jsem se cítila dobře, ale i tak jsem trpěla, když se ostatní holky rozhodly potrápit mi život. Hrozně jsem se těšila na konec deváté třídy, jak odejdu na střední, kde mě nikdo nebude znát a konečně budu mít klid, ale ani tam jsem ho nenašla. Bylo to ještě horší.

Na konci prvního ročníku SŠ jsem začala chodit s klukem ze stejné třídy. Byl to typický hezounek, sportovec a taky namachrovaný blb. Já byla normální průměrná holka, ne modelka, ale taky ne žádná ošklivka. Náš vztah trval až do maturity. Byl ovšem proložený mnoha rozchody a zase návraty. A právě, když jsme byli rozhádaní nebo rozejití, začínalo to pravé peklo. Skoro celá třída, jako by se proti mně spikla a šikanovala mě. Hrubé nadávky a naschvály byly na denním pořádku až do doby, než jsme se udobřili a fungovali zase jako pár.

Ano, teď nad tím taky kroutím hlavou, jak jsem mohla být tak hloupá a zase se k němu vracet. Ale právě proto, abych měla klid a úspěšně absolvovala školu a maturitu, jsem ten vztah udržovala. Nebylo to jen o tom, že bych se bála té šikany, opravdu jsem ho měla ráda, když jsme byli v pohodě, podnikali jsme spolu všechno, byli spolu od rána do večera, přes víkendy, přespávali u sebe, znali jsme navzájem svoje rodiče a rodiny. Nějak jsem to období přežila a úspěšně složila maturitní zkoušku.

Poté se objevil někdo, kdo byl úplný opak mé středoškolské lásky a já mu zcela propadla. Nebudu tu psát o svých láskách, to jsem v úmyslu neměla, proto se vrátím zpátky k mým pocitům. Po SŠ jsem začala pracovat a vzpomínky na školní léta zatlačila hluboko do paměti. Doteď na tu dobu nerada vzpomínám, mám opravdu jen málo pěkných vzpomínek. I když od té doby uplynulo už spoustu let, tak já se pořád cítím, jako bych nikam pořádně nepatřila. Jako bych žila svůj život a neměla pořádný cíl nebo motivaci. Ano, mám své dítě a jedině pro něj vlastně žiji.

Vztah s otcem mého dítěte se rozpadl a s tím i můj sen o šťastné rodině. Vyrůstala jsem v rozvedené rodině a přála si, aby to mé dítě nepoznalo. Posledních pár let mám pocit, že nemám opravdu žádnou jinou radost, než je mé dítě. Žádné koníčky nemám, nic mě pořádně nebaví, jakmile mi něco nejde, nevydržím u toho. Mám pocit, jako by se na mě hrnuly stále nové a nové problémy, které nemají žádné řešení.

Troufám si říci, že svůj život nežiji, ale pouze přežívám. Když je mi opravdu nejhůř, tak si ale řeknu, jaká jsem hloupá, že se mám vlastně ještě dobře, že je tolik lidí, které mají oproti mně opravdové problémy, mají nemocné děti nebo nějaký jiný vážný problém a to mě probere. Ale ty myšlenky na můj zkažený život se pořád vrací zpátky, někdy po měsíci, jindy po týdnu. Vím, že mnoho z vás je na tom podobně, někteří o mnoho hůř, proto se na mě nezlobte, chtěla jsem se jen vypovídat, třeba mi to aspoň trochu pomůže uvědomit si, že může být opravdu ještě hůř.

Děkuji maminky, že jste mi věnovaly svůj čas a přečetly si, co mě trápí. Třeba mi vaše komentáře otevřou oči a popostrčí mě z toho bludného kruhu ven.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Anonymní
18.12.12 07:48

Také to nemám v životě ednoduché, zůstali jsme se synem sami bez alimentu. Na základní a časti střední skoly jsem nebyla zrovna královnou oblíbenosti, i když jsem ničím ne vybojovala. Jenže uprostred střední jsem tak nějak próz reka a přišla na to, ze na tomto stavu nesu hlavní vinu já. Zacala jsem na sobě pracovat a vysledky se dostavily docela rychle. Proste okoli ti do určitě míry vrací to, co do nej vyzarujes. Tím neřikám, že nemuže docházet k šikaně, ale sama pišeš, že jsi ničím zvláštńim fyzicky nevybočovala. Dokud budeš hledat vinu jen v ostatních a neuděláš něco s tím sebelitovanim, nepohneš se z místa.. Když nepomohou koníčky, mohl by psycholog. Zdá se mi, ze s Tebou pěkně smýká deprese!

  • Upravit
Dice
10048
18.12.12 08:55

Zakladatelko, a co by jsi chtěla dělat?? co je tvá vysněná práce???
Nic není nesplnitelný, musíš si za tím prostě jít!! :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
brumdinka
25123
18.12.12 09:06

Hmm jen tak mi nějak uniká, co chceš slyšet…tak v první řadě se přestaň litovat…každej člověk na světě má nějakej svůj kříž a je jen na něm jak se s ním vypořádá…

život je takovej jakej si ho uděláš a opravdu nic není nemožné :pankac:

  • načítám...
  • Zmínit
Mišanila
18.12.12 09:28

Šikana není maličkost, dokáže srazit sebevědomí hluboko k zemi, takže se nedivím, že se v tom tak plácáš.
Za šikanu nemůžeš ty, ale okolí, některé kolektivy jsou patologické a některé děti zlé. V jiném kolektivu bys problém mít nemusela vůbec, někdy jde jen o štěstí a někdy jen stačí dobrý učitel a škola, která si s tím umí poradit.
Jsi asi málo sebevědomá a některé typy lidi tohle dobře vycítí a mají potřebu si vlastní mindráky zlepšovat na někom, kdo je podle nich slabý a neumí se bránit.

Já bych v tomhle začala být aktivnější, je ti teprve 26 a život máš před sebou, není třeba přežívat.
Klidně bych i zašla za nějakým psychologem, třeba tě to posune dál, potřebuješ změnit smýšlení sama o sobě a získat sebeúctu. Není to jednoduché, ale je třeba se pokusit.

Snažila bych se najít si nějaký zájem a koníček, neříkej, že ti nic nejde a nic by tě nebavilo, určitě se něco najde. Můžeš zkusit nějaké kursy, pokud máš možnost hlídání pro syna. Tam se dá seznámit s lidma, jazyky, malování, focení, jít na nějaký sport nebo cokoliv jiného.
A třeba ségře v tomhle hodně pomohlo reiki a všelijaké esoterické kurzy, hodně jí to pomohlo najít sama sebe a získat sebevědomí. Čarodějnice se z ní nestala :), dnes už tyhle akce nenavštěvuje, ale posunulo jí to dál. Možnosti jsou…

  • Upravit
brumdinka
25123
18.12.12 10:12

Ale no tak jsou na světě mnohem horší věci než nějaká šikana a že já sem se s ní taky ve škole potkala, jelikož šišlám a ještě sem nosila brejle…a co jako mohla sem se složit nebo to využít ve svůj prospěch…udělala jsem to druhé..od té doby dost dobře rozeznám charakter lidí, ty co řeší šišlání za moc nestojí ;) navíc mi to pomohlo při hledání prvního zaměstnání…jelikož mi tehdy paní řekla, že mě vezme, že potřebuje němčinu a němčouři taky tak trochu šišlaj, tak mi to půjde líp :mrgreen:

prostě nehledej v životě, ve věcech a lidech tu negativní stránku, hledej tu pozitivní :pankac:

  • mrkni třeba sem www.safires.cz možná ti to pomůže myslet jinak ;-)

Příspěvek upraven 18.12.12 v 10:18

  • načítám...
  • Zmínit
eVerča
1626
18.12.12 10:24

Jaký si to uděláš, takový to máš

Nelituj se! Řeči typu „někde to mají horší“ je jen ubohej alibismus :! Tím si nepomůžeš, naopak, budeš se tím utěšovat a zvykneš si na svoje problémy, smíříš se s nima a budeš přežívat, jak ty říkáš a to určitě nechceš.

Na základce jsem byla za vyvrhele, těšila jsem se na střední. I tam se našli lidi, co mě neměli rádi, ale tentokrát proto, že jsem byla svá. Chodila jsem (oproti zbytku třídy -šedým miškám a barbínám- jinak oblíkaná) bavila jsem se s klukama z nástavby, nebyla jsem vlezdoprdelka, ale uměla jsem komunikovat s profesory tak, že mě měli rádi, i když jsem měla pěkných pár průserů :pankac:

I tak jsem byla ráda, že jsem opět změnila prostředí a tentokrát do toho okruhu maminek. A dneska? Když bývalí spolužáci vidí, že jsem šťastná mimina (což ty jsi, miluješ svoje dítě nadevše) a že beru nejen mateřství s vtipem a nadhledem, baví se se mnou normálně a nikdo se na mě netváří zle i přesto, že na škole jsem byla „ta poďobaná spocená kráva“
Možná právě i to, že bys vyrazila na třídní sraz (nebo s nimu začalakomunikovat třeba na fb) by tě osvobodilo od zlých vzpomínek. Dospěli jste, umoudřili se, oni by viděli, že nejsi zas tak špatná, jak mysleli. A tobě by stouplo sebevědomí. Mně tohle rozhodně pomohlo :palec:

To, že jsi maminka samoživitelka může být taky velké plus. Záleží jen na tobě, jak to vezmeš do rukou. Když se budeš ploužit ulicema ve vytahaném triku s „neposlušným“ dítkem, je jasné, že budou všichni koukat jako na tu chudinku, který utekl chlap a už je nebude zajímat, proč jsi sama a nebudou s tebou chtít mít nic společnýho. Ale když budeš sebevědomá a podnikavá, bude každému jedno tvoje minulost a budou tě brát jako tu správnou a statečnou a silnou ženskou, která je sama s dítkem a přesto dokáže žít :!

No a nebo bez prcka, vyraž na cvičení, seznam se se ženskejma, nebo vyraž v sobotu hrát šipky…nezáleží na tom, jestli něco opravdu umíš. Důležité je si věřit a začít se změnou. Nebude to ze dne na den, ale výsledky se dostaví, vím o čem mluvím :hug:
Přeju ti hodně štěstí a nezapomeň - jaký si to uděláš, takový to máš. Nikdy jsem tomu nevěřila a fňukala, že mám špatný osud/špatný lidi kolem/špatný život celkově. Ale teď vidím, že základem je sebrat se a začít u sebe :mavam:

Nechápu, proč mi tam skočila ta reakce, omlouvám se brumdince

Příspěvek upraven 18.12.12 v 11:05

  • načítám...
  • Zmínit
paola white
12743
18.12.12 10:29

Jistě šikana je hrozná věc, ale pokud se budeš takhle litovat po zbytek života tak se staneš chudinkou. pár takových lidí znám a je to hrůza. neumí nic jiného než říkat jak jim ostatní ubližují.

zvedni se toho bahna a staň se silnější. pracuj na sobě a snaž se to někam dotáhnout. tímhle plácáním se ve starých křivdách si nijak nepomůžeš.

  • načítám...
  • Zmínit
jruz
872
18.12.12 12:20

Možná hodit řeč s psychologem by opravdu nebylo od věci - většinou správné nasměrování vezmeme spíše od odborníka, než od ostatního okolí…

a v reakci na některé názory zde - ano, jsou horší věci, než je šikana, ale každý má jinou míru odolnosti a vnímání, takže názory tohoto typu mi moc nesednou.

  • načítám...
  • Zmínit
Caroline81
1427
18.12.12 12:35

To je mi moc líto. Kdyby ses chtěla vypovídat, napiš mi SZ. Jsem tu pro Tebe.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
18.12.12 12:40

Ahojky, já tě chápu, že tě to tak vzalo na dlouhou dobu, já jsem to taky neměla jednoduché na základce, pak jsme přešla na jinou do „města“ - jediná z vesnice, tak to bylo těžké, pak jsem nastoupila na střední nezapadla jsem, ale moje výhra je můj manžel se kterým jsme začala chodit na začátku střední (tenkrát jsem byla divná, že mám dlouhodobý vztah, teď mi spíš „závidí“),pak jsem šla na výšku a to byla ta nejlepší doba na škole, mám z toho období hodně kamarádek…tam jsem se opravdu našla, i když to nebylo jednoduché… a ještě s mým manželem jsme začali bydlet daleko od bydliště, po škole jsem si našla práci, vybudovala si respekt (to mi chvilku trvalo, ale moc jsem si zvedla sebevědomí i v práci) a teď nejsem ŽÁDNÁ KVĚTINKA co jsem dřív bývala a nenechám si nic líbit, jsem průbojná a na srazech se diví co že to přišlo za sebevědomou holku, ano pořád mě mají v hlavě jako nesebevědomou, ale to je jejich starý pohled, ať si ho nechají :P prostě nefňukej a udělej něco pro sebe, aby jsi našla v čem jsi dobrá a pak i přijde chlap co si budete rozumět…ale přestaň se litovat tím nic nedosáhneš, běž ke kadeřnici, vizážistce, kup si hezké oblečení - to je vnějšek, ale také to pomáhá, pak si něco najdi něco v čem jseš dobrá a neříkej že nic není…a pak už to půjde samo, ale začni u svojí HLAVY!!!

  • Upravit
Tiger-lily
35438
18.12.12 13:22

Nepomohlo, že? Cítíš se furt stejně blbě. Proč se za svůj deníček omlouváš, že jsi ho napsala? Viz tvůj předposlední odstavec - určitě ti nepomůže uvědomit si, že může být hůř. Nehledej, jak hluboko je dno, musíš vyplavat. Nebudu ti říkat, ať navštívíš psychologa nebo nějakou jinou pomoc, žádné kurzy ti taky nepomůžou. Pomoci si musíš sama. Třeba ještě nenastal ten pravý čas, ale musíš věřit, že přijde změna k lepšímu.

  • načítám...
  • Zmínit
Cupinka
18.12.12 13:40

Ahoj, jednoduché to není, ale taky se mi zdá, že máš pořádnou depresi, dle mého by pomohlo zajít k psychologovi. Ostatní radí…začni u sebe, udělej změny, ale co když na to nemáš sílu? Pak by pomohl psycholog, event. jiný odborník, který tě depky zbaví. Hodně štěstí!!! :mavam: :mavam: :mavam:

  • Upravit
brumdinka
25123
18.12.12 13:45

@eVerča no já sem se divila, co to má společnýho se mnou :mrgreen:

jinak souhlasim cos napsala ;-)

  • načítám...
  • Zmínit
brumdinka
25123
18.12.12 14:10

KDO NĚCO CHCE, NAJDE SI ZPŮSOB. KDO NĚCO NECHCE, NAJDE SI DŮVOD.

  • načítám...
  • Zmínit
subsomi
6842
18.12.12 15:25

Zkus se podívat ve svém okolí jaké tam fungují neziskové organizace a zkus začít pomáhat tam. Moci pomáhat druhým, dělat něco co má smysl, to potěší a naplní život. Můžeš chodt do domvů důchodců a povídat si se stařečky, potěší to je a ty budeš odcházet s pocitem, že jsi udělala něco pro druhé a tvůj život má smysl. Nebo do nemocnic si hrát s dětmi, tohle myslím zprostředkováná adra, taky se dá chodt do útůlků pro psy… je toho spousta, kde je potřeba pomoc - nezištná, neplacená pomoc, kdy to člověk dělá protože chce, protože ho to baví a pak ten pocit z potřebnosti pro druhé krásně zvedne sebevědomí a od toho u je krůček je spokojenému životu.
Za zkoušku nic nedáš, budu držet palce :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Maleficent
8
18.12.12 18:20

Z tvého příspěvku mám zvláštní pocit - je jako podzimní dešťový den, když se ráno vzbudíš a všechno je šedivé. Přesně tak se i ty díváš na život. Vím, co píšu, sama jsem si musela projít určitou seberealizací a pořád na sobě pracuju a ty výsledky vidím, víš především kde? V tom, jak se mnou jednají okolní lidé. Nezačnou tě vnímat jinak, dokud ty nezačneš jinak vnímat je. Pokud ke všem přistupuješ jako k životu - nic mě nebaví, vše je špatně - tak se jen těžko oni budou chovat jako k někomu, kdo si zaslouží uznání.
Píšeš, že nadevše miluješ své dítě - to je úžasná věc. Ale zkus se trochu zamyslet, co budeš dělat, až ono dítko trochu odroste a nebude chtít být jen s tebou? A to už pominou léta, kdy se to bude ještě dobře řešit =) Skutečně, myslím, že v tvé situaci by bylo dobré zkusit najít nějakou poradnu nebo psychologa, není to žádná ostuda :! Každopádně, i tvoje dítko bude mít mnohem raději veselou, usměvavou a hlavně šťastnou mamču, která si sama sebe umí vážit..a právě to ty potřebuješ. :) všechno jde, ale musí se chtít.

  • načítám...
  • Zmínit
Freyaa
10052
18.12.12 18:27

Přijde mi že jsi byla terčem těch útoků protože na svoje okolí působíš jako putka do které je jednoduché se strefit, zvedni si sebevědomí, a okolí tě začne brát úplně jinak, z vlastní zkušenosti vím že když si zajdu pravidelně ke kadeřníkovi, na nehty na kosmetiku citím se úplně jinak

  • načítám...
  • Zmínit
Andrella
258
18.12.12 19:13

Jsem si prosla sikanou na zs, hodne jsem se uzavrela do sebe, na stredni jsem sla na zdravku jen kvuli nasim, takze se mi tam nedarilo, a nemela jsem zadne kamaradky:( nevim kdy se stal takovy zlom, kazdy resi svou situaci jinak, ja sice z rozvedene rodiny nejsem, ale o to to mozna bylo horsi, mama me od malicka mlatila jak zito, a tatka byl porad v praci a v hospode:( ja si zacala tenhle nedostatek naklonnosti od rodiny a pratel resit klukama:( a nebylo jich malo, tehda jsem si sama zvedla nejak sebevedomi, ale skoncilo to tim, ze jsem otehotnela, a samozrejme s otcem nezustala…ale jak jsme si s mym partnerem rekli, vse zle je k necemu dobre, a at se cloveku v zivote stane cokoli, tvaruje ho to, aby byl takovym jakym je, ze kvetina musi dorust pro cmelaka. Kdyz moji dcerce byli cca 2 roky, potkala jsem kluka co se mi strasne dlouho libil, kteryho jsem roky potkavala a pritom mijela, stejne jako on me…a? dneska jsou dceri 4roky, rika mu tatinku, cekame spolu miminko a jsme zasnoubeni…clovek nemusi mit cil, staci jen nikam nespechat, mit rada kazdy den, nikdy nevis, co te v tom dni ceka, prvni sluvka, prvni krucky, novi pratele, mozna i konecne ten pravy…na kazdeho ceka stesti, ale jak jsem rekla, kvetina musi dokvest :) ps.moje konicky jsou uz taky jen uklid v domacnosti a deti:DD zvyknes si na vsechno:D
Kdyby sis chtela pokecat nebo cokoli tak klidne pisni, taky nemam vicemene zadnou kamaradku, a obcas pokecat muze cloveku hodne moc pomoct :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
NeonN
26833
18.12.12 19:21

Myslím si, že problém je v tobě. Nejdřív se musíš ty sama se sebou cítit spokojená a pak budeš mít i život lepší :kytka: Zažila jsem na základce něco podobného, na střední ne, to se nám jen se spolužačkou posmívaly, že jsme skautky, prvák jsem špatně nesla, ale pak mi svitlo, že sebelitováním nikam nedojdu, ukázala jsem jim, že jsem lepší než oni a tím, jak jsem změnila svůj přístup k životu, tím se i změnil můj život :pankac: Zapracuj na sobě, nakup si něco pěknýho na sebe, najdi si něco, co tě bude bavit - sport, umění, hra na nástroj, jazyky…cokoli :kytka: Ale opravdu bavit, já hledala taky dlouho to pravé a našla ;) Neseď doma a nesejčkuj, žij! :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
cvikinka
678
18.12.12 20:14

Milá zakladatelko,
mám pocit jako bych to psala já, akorát, že já jsem si udělala tolik prů…ů, že se z toho teď těžce dostávám, já bych být tebou zašla za psychologem a promluvila si o tom :hug: Hlavu vzhůru já třeba mít děti nemůžu a musím na IVF buď ráda za své dítě a zkus toho psychologa :dance:

  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
18.12.12 20:26

:roll: držím palce at se dáš dokupy, at seš spokojená mamča :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Mondík
5135
18.12.12 21:22

Naprosto te chapu a je mi zle z nekterych komentaru, proste ja taky dost bojuju se svymi problemy (daleko od rodiny a pratel), ale mam pocit, ze kdyz se sveris, malokde dneska najdes podporu. Vsude jen slysis, ze se litujes a ze se mas naucit zit. Nekdy cloveku staci jen pocit, ze mu nekdo rozumi a hned se citi lip. Taky jsem byla tercem sikany (stejne jako ty jsem nijak extra nevybocovala) a mam kvuli tomu psychicke problemy dodnes… Drz se! :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
18.12.12 21:34

„Vztah s otcem mého dítěte se rozpadl a s tím i můj sen o šťastné rodině. Vyrůstala jsem v rozvedené rodině a přála si, aby to mé dítě nepoznalo. Posledních pár let mám pocit, že nemám opravdu žádnou jinou radost, než je mé dítě. Žádné koníčky nemám, nic mě pořádně nebaví, jakmile mi něco nejde, nevydržím u toho. Mám pocit, jako by se na mě hrnuly stále nové a nové problémy, které nemají žádné řešení.“

TOhle přesně znám, tohle zažívám, otec syna ani neviděl, netoužil po tom, rodiče se mi rozvedli v mých 4letech, každý má jinou rodinu. Sice mám teď přítele který prcka bere za svého, ale kdo ví jestli nám to vydrží…

Na základce, první stupeň šikana, v páté třídě přestup na jinou školu, přibývaní na váze, šikana, a jelikož jsem v té době zažila jeden nepěkný zážitek, obrátila jsem šikanu ze sebe na ostatní, nejsem na to pyšná ale je to tak.
Jedna střední škola- plná feťáku- odchod na konci roku. Další střední (po 2letem odkladu) ---(jsem malá a kulatá) šikana, teror, znásilnění od spolužáka, přestup v pololetí, v 3ročníku jsem otěhotněla po 5letém vztahu.
Bác, dítě chtěl, nechtěl, bil mě, zase mě chtěl měsíc před porodem se na mě vykašlal…

Prostě… nic a né život…

  • Upravit
negra
10728
18.12.12 21:59

@brumdinka
Hm. Safires. cz-paní ani nemá adekvátní vzdělání, je to spíše šarlatánka, je tak drzá, že si dává docela vysokou cenu. Jo a nebrat, takovéto rádobypomáhání může spíše uškodit.

  • načítám...
  • Zmínit
maminazplzne
727
19.12.12 01:06

zajdi za doktorem

… a prober to s ním, z toho, JAK píšeš, cítím celkem depresivní ladění. To, co tě potkalo, sice není v pohodě, ale fakt to není tak zlý, abys jenom proto se cítila tak špatně. Prožívala jsem podobné pocity, jakoby všechno bylo pod tlustou hnusnou šedivou dekou, a nic nebylo v pohodě, a pořád jsem si připomínala, že to zase není tak zlý, ale cítila jsem to jinak. Nakonec mi diagnostikovali endogenní depresi, dali léky, neboj, jsou nenávykový a můžeš je brát dokonce i v těhotenství… no a věci se sice nezměnily, ale pocit ano, dneska se cítím hezky, odpovídá to skutečnosti, už nemám potřebu si pořád říkat, že jiní na tom jsou třeba i hůř, neomlouvám se každé živé bytosti, že vůbec existuju. Víš, já jsem tehdá řešila i to, že když vyjíždím s autem z garáže a odhazuju šneky do trávy, abych je nepřejela, tak jak k tomu ten tvor přijde, že mu zkazím práci a on pak musí znova lézt… fuj, to byl hnusnej čas. Zkus to s někým probrat, třeba to je úplně jinak, a tohle tedy ber jenom jako komentář někoho, kdo se cítil podobně. Měj se a přeju štěstí při hledání cesty ven, Jana :)

  • načítám...
  • Zmínit
Nikininka
122
19.12.12 11:20

Taky přispěji s troškiu do mlýna…
Musíš si začít první věřit ty,,, první začni u sebe, okolí to bude taky vnímat. Jednou jsem někde četla… „jak vám má věřit okolí, když si nevěřite samy“?? a je to pravda…
Přestala bych také s tím litovaním,,, ano, vím, že to asi nemáš takové jak sis představovala, ale proč se hned litovat? (to se pak člověk cítí ještě huř)
Začala bych tím, že bych si řekla, že mám krásné, zdravé dítě a myslela pozitivně a neutápěla se ve smutku… Kolik lidí by dalo za to, aby mohli mít děti…

Musím říct, že jsem měla taky období, kdy jsme nebyla spokojena, proto píšu to, co píšu… zkažený život? to mi přijde silné slovo… jak tady někdo psal.., vyhledala bych bud psychologa nebo začala koníčky

  • načítám...
  • Zmínit
FreeLady12
27281
19.12.12 13:19

Já bych to viděla na koníčka… co ty na to???

Určitě tě něco baví, máš na něco talent a mohla by ses v tom rozvíjet… tak se toho neboj a JDI DO TOHO!!! Za pokus nic nedáš, jen se odhodlat. :pankac: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Jura007
18305
20.12.12 08:52

Hmm. Děvče, vítej do klubu… Ale i taková „životní dráha“ se dá brát s nadhledem a dá se říct i s klidem. Máš něco, co ti „cool“ nemají. Zkušenost s nepříjemnou situací. A na lepší stav se zvyká vždy jednodušeji než na ten horší. Pokud by se někdo z nich dostal do tvé situace, bude to rozdýchávat těžko. Ty se v jejich situaci můžeš zabydlet snáz.

  • načítám...
  • Zmínit
mismurka
2853
20.12.12 20:30

Psycholog by pomoci mohl, ale stejně tak i nějaký dobrý přítel/přítelkyně, kterou asi nemáš a právě při nějakém tom koníčku bys ale poznat mohla, možná to zní směšně, ale takovou dobrou kamarádku může člověk poznat třeba i na pískovišti, hřišti, kde se baví Tvé dítko, alespoň mně se to poštěstilo. Přeju do budoucna hodně úsměvu na tváři.

  • načítám...
  • Zmínit
Siisule
409
21.12.12 20:55

Ahoj, já na tom byla podobně, jak na ZŠ, tak na SŠ, vím jak se cítíš. Já osobně jsem spálila mosty za minulostí, po maturitě jsem se odstěhovala za prací 25 km od měho rodného města, o 4 roky později o dalších 25km dál - za manželem. Když jedeme k našim, tak jsme jen u nich, jen výjimečně se jde do hospůdky. S lidmi ze ZŠ se nestýkám a nerada o nich slyším, nebo mluvím, z gymplu jsem v kontaktu se dvěma lidma (ze 30), zbytek vidět nechci, založila jsem si nový život a udělala si nový přátele. Možná bych poradila něco podobného. Udělat tlustou čáru a začít znovu… ;-) Přeju hodně štěstí a málo vzpomínek na minulost… :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Opravdu přebolí to, co stále moc bolí?