Co dokáže láska

Chodila jsem do druháku na střední škole. Byla jsem děsně „free“, optimistická, měla svých pár kamarádek, velké cíle a velká přání. Život mě bavil a svět patřil jenom mně. V té době mně i dost bavil internet. Facebook nebyl profláknutý a chatovat bylo „in“. Na chatu jsem si našla i dost přátel, se kterými udržujeme kontakty dodnes. Nebála jsem se s nimi sejít, ač to byli převážně muži. Nebála jsem se ničeho. Měla jsem na paměti, že když už se scházet s někým z internetu, tak někde, kde jsou lidé, kdyby náhodou ten, s kým jsem si psala, byl úplně někdo jiný. To se naštěstí nikdy nestalo.

Jednoho dne jsem si jen tak projížděla profily ostatních lidí (mužského pohlaví, pochopitelně), a narazila na fajn kluka. Vypadal sympaticky, a co hlavně – hrozně moc hezky (jakou jinou prioritu by mohla mít šestnáctka). Jen tak jsem mu napsala a zvrhlo se to v dlouhé konverzace. Moc jsem si s ním (říkejme mu třeba Petr) rozuměla. Byl z druhého konce republiky, ale to mi bylo jedno. Hodiny s ním byly fajn, ačkoliv byly jen na chatu. Když mi rodiče zakázali počítač kvůli ne moc hezkému vysvědčení, připadala jsem si jako bez ruky. Vzala jsem si na něj číslo a sem tam jsme si čas od času napsali pár textovek.

Za několik měsíců měl být v Praze koncert naší oblíbené skupiny. Na návrh, zda bychom se nesešli tam, jsem jednoznačně odpověděla, proč by ne. Byla jsem z něj hotová a přes písmenka ho snad i „milovala“. Slovo dalo slovo, sešli jsme se tam, hudbu si užili, a ač neradi se rozloučili. Nemohla jsem ho dostat z hlavy už vůbec. Mezitím mi padl sedmnáctý rok a my si pořád psali, pořád bylo o čem „mluvit“, pořád stejně jsem z něj byla hotová, což neznamenalo nic jiného, že jsme se opět domluvili na tom, že spolu půjdeme na další koncert. To už jsme byli přes internet spárovaní, hned jak jsme se sešli na náměstí, jsme si dali pusu a ruku v ruce odešli směr místo, kde se koncert odehrával, a celý večer byli na sebe nalepení, a užívali si sebe snad více, než muziky.

Měli jsme domluvený nocleh v Praze u známého, a tak jsme noc strávili spolu. Ne, k ničemu nedošlo. Celou noc jsme leželi vedle sebe, drželi se za ruku a povídali si. O to víc jsem si ho vážila, nechce se mnou jen spát. Opravdu chce mě. Má o mě zájem. Od té doby jsme se začali scházet v Praze. Chvíle, kdy jsme byli spolu, byly fajn. Ale chvíle, které jsme si psali a čekali na společný víkend, už moc fajn nebyly. Petr začínal mít ke všemu výtky, ze začátku jen malé, začalo to nevinně. Dnes lituji, že jsem se na to nevykašlala už z kraje. Ušetřila bych se tolika věcí… Ale to je jen „kdyby“.,,Vůbec se neusmíváš, nepoznám na Tobě, co si myslíš“ (ano, odjakživa mam kamenný ksicht a když nechci, aby na mě bylo něco poznat, tak to lidi nepoznají, vlastně někdy i když chci. Nejsem člověk bez emocí, jen je raději ventiluji v soukromí pro sebe. Nemusí to vidět celý svět, prostě taková jsem. Proč to prostě nechápe? Já taky nekřičím do celého světa, že přehnaně emotivní lidi mi připadají jako trapáci). Ale vzala jsem to. Udělala bych pro něj cokoliv (bohužel úplně cokoliv, ale o tom později), a tak jsem zkrátka začala více soustředit na to, jak se tvářím a snažila se své reakce více doplňovat emocemi.

Jenže u toho to neskončilo. To celé byl teprve začátek. Z Petra se vyklubal chronický cholerik (ale říkala jsem si nu což, každý jsme nějaký, že). Začala jsem jezdit k němu. Ke své mamince se choval naprosto šíleně, něco jako ke služce, zkrátka „přines, podej, udělej, dej peníze, jak nemáš? Ty nejsi schopná dát mi pos*aných dvanáct stovek?“ Koukala jsem na to jako opařená. Rodičů si vážím a tohle by mě v životě nenapadlo vyslovit. Překvapená jsem to potom vyprávěla doma svojí mamce. „ Dávej pozor na to, jak se chová ke svojí mámě. Tak se bude chovat pravděpodobně jednou i k Tobě.“ Neřešila jsem to, ale co hůř, měla pravdu.

Ani nevím vlastně, proč jsem udělala nebo neudělala, to co, jsem udělala. Petr mnou začal příšerně pohrdat. Měl své chvilky, kdy byl děsně zamilovaný (většinou ten víkend, co jsme spolu byli). Jen co jsem odjela, už zase nastaly jednoslovné sms, od autobusu, ke kterému by mě nedoprovodil, kdybych se div neprosila, odešel beze slova, ačkoliv jindy by mi mával a čekal, až mizím z dohledu. „ No a? Nemusím na Tebe mít snad vždycky náladu ne!“ To bylo odůvodnění. V tomto duchu se táhly naprosto všechny věci. Jeho výbuchy vzteku kvůli blbostem, mlácení s věcmi a jejich rozbíjení bylo naprosto normální (až jsem začala přemýšlet, jestli si nepletu cholerika s narušeným labilním člověkem). Na otázku, proč neřeší problémy, které se mnou má, když jsme spolu, místo přes SMS mi řekl, že nechce kazit společné chvíle.

A tak nastal koloběh typu přes týden hádky přes telefon a ICQ kvůli blbostem a nesmyslným věcem, kvůli jeho výčitkám, které jsem nechápala. Pár dní před tím, než jsem měla přijet, se omlouval, přijela jsem a víkend fajn. Sex byl kamenem úrazu. Ale ne proto, že by někdo z nás byl v posteli, jak se říká „poleno“, ale proto, že když jsem řekla, že nemohu brát antikoncepci, Petr to hned rozsekl tím, že to bude stát celé za houby, když bude muset mít „gumu“. A donutil mě ještě k tomu používat vaginální čípky, pro sichr. Byla jsem ochotná to s ním dělat tzv. přerušovaně. Na to nepřistoupil, byl zodpovědný (asi jediná lepší vlastnost, bohudík), ale tím, co prohlásil hned na začátku, si mě od sebe svým způsobem odstrčil a já si ten sex vůbec neužívala. Když to řeknu natvrdo, zkrátka jsem mu „podržela“ a bylo. Navíc rozbalování a zavádění čípku zkazilo celou tu atmosféru na začátku. Prostě mě to nebavilo. Ale neřekla jsem mu to.

„Vždyť si to vůbec neužíváš, ani nevzdycháš, nic. Vždyť jsi říkala, že už jsi měla jiný chlapi. Co by za tohle jiný ženský daly“ (ještě abych si to užívala. Ano, jiné jsem měla, ale to byl trochu jiný šálek kávy. Jistě, pan dokonalý. Ale že si tak připadal, byla moje vina. Ujistila jsem ho totiž, že v posteli je moc dobrý. A byl klid). Vzhledem k jeho výbušné povaze jsem mu začala postupně časem lhát. A jak to tak bývá, jak člověk zalže jednou, zalže znovu a už se to táhne. Ale začalo mi to být jedno.

Byla jsem tak psychicky vydeptaná a vyčerpaná z těch hádek, že jediné, co jsem měla, byl klid, a ten jsem měla, když jsem lhala. Ačkoliv třeba v maličkostech. Že se musím učit, abych si s ním nemusela psát a hádat se, že už jdu spát, zkrátka že dělám něco jiného, než byla pravda. Zároveň to byl mistr světa v ignoraci. Dovedl mi po hádkách třeba týden neodepisovat, věděl, že mě to moc trápí. A tak to dělal. „Patří Ti to, můžeš si za to sama, je to tvoje chyba. Za to že mi lžeš (občas se něco provalilo). Já Ti hlavu za pravdu snad neutrhnu ne?!“ (kdybys mohl, tak určitě).

Mamka si začala všímat, že se mnou není něco v pořádku. Jednou jsem se ve škole dokonce složila. Přečetla si od něj sms, a tak mi asi stoupl tlak, že jsem se z toho zkrátka sesunula. Poslali mě domů a mamka na mě uhodila. Nevěřila mi, že to bylo z ničeho. „Jsi moje dítě, znám Tě moc dobře, tak dělej, chci slyšet pravdu.“ A tak jsem ji řekla o celé současné situaci, našem vztahu, nastínila problémy. Přestala mi dávat peníze za to, abych tam mohla jezdit každý víkend. Povolila mi jednou za dva týdny, a i tak jsem měla měsíčně peníze na jednu cestu tam a zpět. Samozřejmě měl zákaz jezdit k nám, ale já jsem ani nechtěla. Nenáviděl moje rodiče za to, že mi takhle brání, a já vlastně taky. Kdyby mi máma dala peníze, přijedu tam a je klid, tak jsem to tenkrát brala. Samozřejmě dnes vím, že v tom byla snaha mě uchránit.

„ Ta k*áva, tvoje matka, nám bude furt zasahovat do života. Až doděláš školu, nastěhuješ se sem, vyměním ti SIMku a už se Ti nikdy nedovolá“. Nic jsem na to neříkala, radši jsem vše odkývala, jediné, co jsem chtěla bylo mít klid a být šťastná jako dřív, i když mi bylo jasné, že to už po těch zážitcích jen tak nebudu. A určitě ne s Petrem. Ale to jsem si nechtěla připouštět. Chtěla jsem se smířit s tím, že jsem prostě špatná a můžu být ráda, že ho mám. Tak dlouho mi to cpal, až jsem tomu uvěřila. „Můžeš být ráda, že s Tebou spím, jiný chlap by s Tebou dnes bez antikoncepce nespal, protože na gumu se ti každý vys…“. „Děti s Tebou nechci nikdy, měly by to co Ty (mám krevní mutace), měly by zkažený život. Jako ženská jsi selhala“.

Jeho slova mě bolela, bylo to, jakoby mi někdo vytáhl z těla nůž a zabodl ho tam znovu, ještě hlouběji. Začala jsem být ke všemu apatická a žila s tím, že jsem špatný člověk, který může být rád za to, co má. „Jsi nějaká tlustá, musíš zhubnout“. Po roce co jsme spolu byli a co jsem od našeho začátku chození vypadala pořád stejně, si vzpomněl, že jsem tlustá. Dával mi u nich víc jak o polovinu jídla méně než sobě. Dokonce mě jednou dotáhl někam u nich na hřiště a nutil mě běhat dokola. A tak jsem potom ze dne na den přestala téměř úplně jíst. Jednou denně a hlavně, aby to nebylo moc kalorické. Do toho maturita za dveřmi, neustálé ježdění přes celou republiku tam a zpět, hádky, bezesné noci. Dodnes nevím, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet, už jen fyzicky. Jenže po ježdění každý týden (kdy jsem se vzepřela rodičům a jezdila i přes zákazy), začaly docházet peníze. „Nejsi schopná si najít ani pos*anou brigádu.“ Hledala jsem jako zběsilá, ale nikde nic.

„Jestli si nenajdeš brigádu, tak se s tebou rozejdu, nestojím o to být s Tebou dvakrát v měsíci. To s tebou nebudu radši vůbec“. A tak jsem si vzala studentskou půjčku (do té doby občas někomu nějaké peníze ukradla) a jemu nalhala, že mám práci. Když jsem skákala, jak on píská, vše se obracelo k lepšímu. Tedy v rámci možností, hádky byly pořád. Hubla jsem a hubla a začaly mi docházet veškeré síly. Přemýšlela jsem i že se zabiju, hlavně ať mám klid, čistou hlavu. Stejně jsem k ničemu, i kdybych měla 40 kilo, tak to neocení, pořád se mu na mě něco nelíbí, na internetu si hledá neustále nové kamarádky, se kterými si píše, jak jsou nádherné, oni mu to oplácí a on je v sedmém nebi. S některými se i scházel. Na moje žárlivé reakce zareagoval tak, že jsem hysterka, a ať držím hubu. „Píchám Tebe ne? Tak mi dej pokoj“.

Začalo se ozývat moje unavené tělo bez živin a veškeré energie, na pokraji anorexie. Začaly problémy s koleny, které mě pronásledují dodnes. Všechny Ty dny, co jsem ležela doma a léčila se klidem, jsem měla čas přemýšlet. Nad vším. A došla k závěru, že je mi vše už úplně jedno. K maturitě mě na jaře nepustili, protože jsem chodila za školu. Nemohla se na nic soustředit. A čekalo mě stěhování k Petrovi. Všechno mi připadalo ztracené. Budu muset opustit svou rodinu. Budu neustále urážená a ponižovaná. Ale co, to už neřeším. Řekla jsem si, že buď se musím nějak dostat z jeho spárů, nebo půjdu za ním, ale on mě zničí, nebo ho ze zoufalství snad i zabiju. A tak jsem začala ve dnech, kdy jsme spolu nebyli chodit na zábavy a jen tak si tam nezávazně na noc s někým užívala, a jemu tvrdila, že jsem nemocná, proto nepřijedu. Paradoxně, i když jsem se chovala takhle lacině, jsem si konečně připadala jako někdo. Muži, kteří mě měli jen na sex, se ke mně i tak chovali stokrát lépe, než Petr.

Nedělalo mi problém se před Petrem tvářit jakoby nic. Nemilovala jsem ho, nenáviděla jsem ho, ale to, že ho miluji, jsem měla silně vsugerované. A od něj jsem měla v hlavě vecpané i to, že ho potřebuji a že bez něj bych byla nikdo. „Absolvovala“ jsem ještě pár nevěr a vzhledem k finanční krizi si nechala i jednou zaplatit za orální sex. Opět následek Petrova nátlaku na mou neschopnost sehnat si peníze. A tak jsem si je sehnala. Začalo se to zase trošku lepšit, na pár dní nastalo zase světlejší období, a mě se zmocňovala silná touha se Petrovi pomstít. Zabít ho nemůžu, tak ho chci alespoň nějak zničit. To byl můj cíl. Opravdu dodnes nevím, co přesně je to za člověka, protože i přes toto chování se potom, co jsem se s ním rozešla, složil a nemohl se z toho nějakou dobu vůbec dostat. Miloval mě, ale choval se tak, jak se choval. Dodnes to nechápu, asi nějaká nemoc?

Jak jsem zmínila, s Petrem jsem se rozešla, ale ne klasickým způsobem. Tehdy jsem potkala jednoho kluka, se kterým jsme chodili pokecat na pivko, a řekl mi, že by se mnou hrozně rád byl. Ale že to není stálý člověk a má rád svou volnost, že žena, se kterou chodí, pro něj není nikdy jediná. Mně to vyhovovalo. Řekla jsem, že potřebuji, aby mě někdo dostal od Petra, že lásku mu slíbit nemůžu, ale takové to „bude nám spolu aspoň chvíli fajn“ určitě ano. A tak jsem onen poslední víkend jela k Petrovi a dělala jakoby nic, byla „zamilovaná“, musím říct, že to byl asi nej víkend za ty necelé dva roky. A dojela s tím, že ho moc miluju a příští týden se zas uvidíme, ačkoliv jsem věděla, že to není pravda a už ho nikdy vidět nechci. Nechala jsem tam i věci, které jsem u něj měla, aby neměl podezření. A nikdy víc se tam nevrátila.

Kluk, za kterým jsem utekla (říkejme mu třeba Michal) byl fajn. Rozuměli jsme si, trávili spolu čas, ale zároveň si užívali každý té své svobody. Měla jsem pocit, že jsem se znovu po dvou letech nadechla. Za tolik mu vděčím. Najednou mi Petr nechyběl, bylo mi jedno, že na internetu viděl fotku, jak mě vyfotil Michal ráno u něj v posteli. Spíš mi to pomohlo. Petr mě proklel a už mě nechtěl nikdy vidět, nechtěl o mě nic slyšet, zkrátka nic. Konečně!

S Michalem jsme se asi po měsíci v dobrém rozešli, a já poznala svou lásku, kterou mám dodnes a jsme spolu už dva a půl roku. I jemu za hodně vděčím, chci ho jako otce svých dětí, jen jeho. Konečně jsem poznala, co je to rovnocenné partnerství a už vím jaké to je, když si mě někdo váží. Možná mi ani nedocházelo, koho doma teď mám, dokud jsme nepřišli o naše miminko a on se nezachoval úplně úžasně. Děti budou doufám brzy další, protože tahle ztráta byla pro mě těžká a bylo mi určitě hůř, než za ty roky strávené s Petrem. Ale mám výborné rodiče, spoustu přátel a úžasného přítele, kterým i tímto za vše děkuji.

Úspěšně jsme se dobrali ke konci deníčku a já děkuji všem za to, že to dočetli a že jsem se mohla alespoň takto svěřit. Píšu ho pod jiným nickem, což je doufám pochopitelné.

Kelvin