Démon tchýně?????

Ahoj Eldo,
abych pravdu řekla, já bych s rodiči bydlet nemohla. Připadala bych si pořád hlídaná… kontrolovaná apod. A to si na ně stěžovat nemůžu… Zatím s přítelem nejsme svoji, ale bydlíme spolu. Máme pronajatý byt… a naproti nám bydlí jeho rodiče. Oni nám koukají na okno do obýváku/ložnice (máme 1+1), my jim do ložnice. Problém zatím není, protože už od začátku to řeším tak že to okamžitě hodím za hlavu. Řeči typu „co jsi vařila“ neberu vážně, protože vím že to skorotchýně nemyslí tak jak bych to já měla brát. Spíš hledá inspiraci:) a když řeknu že nic, řekne nic nevař, ať si Jarda přijde k nám. Nad námi bydlí přítelův bratr s přítelkyní a ta je na „jídlo od maminky“ alergická. A jak! Já to beru tak: nechce se mi vařit, buď si něco udělej sám, nebo si dojdi naproti (pravda, někdy toho zneužívám). S návštěvou „jdu jen na kafe“ to dělám tak, že zvu já. Vím že zrovna dnes mi nevadí že by tchýně přišla, tak ji pozvu. A ona druhý den nepřijde, protože ví, že u nás zas nemůže být často:) Ze začátku chodila neohlášeně, teď, i když vidí že svítíme, hraje tv apod. volá jestli může přijít. Naučila jsem totiž Járu že když fakt nemám náladu (a mám doma bordel) tak prostě neotevřu. A hotovo. Prostě spím, jsem ve vaně…, neslyším:) Naštěstí ho nevychovávají. Je to těžké, vzdát se pohodlí, ale já bych se ho asi, pro klid v rodině, vzdala. Asi proto, že nevím jaké je to mít pohodlí… splácíme a platíme tak, že se týden po výplatě těším na další. Ale věřím že bude líp a hlavně: máme svoje, ani jedni rodiče nám k tomu nepomohli, tak jim nemáme být za co vděční (myslím po finanční stránce). I když jinak nám pomáhají hodně:)
Hezký den, neber to jako radu, ale zkušenost.
Ganginka

Ahojky Eldo,
já si na svojí tchýni v podstatě nemůžu stěžovat. Naopak, co se týká vaření, tak je to za 1. S manžílkem bydlíme ve své haciendě kousek za městem, ve kterém bydlí oboje rodiče. Zatím mi to připadá jako ideální stav, protože na oběd chodím ke svým rodičům a na večeři se cestou z práce stavím z tchýně, která vaří opravdu excelentně. Jediné, co mi kazí náladu jsou tzv. přepadovky. Přiznám se, že ne vždy mám všechno prádlo vyžehlené, dokonale nablýskanou kuchyň a upečenou bábovku. Ale jsem toho názoru, že ve sterilním prostředí se žít nedá, takže malilinká troška nepořádku je snesitelná. Proto je asi pochopitelné, že mě nesnesitelně vytáčí ta její potřeba srovnávat mi časopisy podle velikosti na hromádky, sbírat neviditelná smítka z konferenčního stolku (který je mimochodem z černého kamene, takže na něm není vidět ani Ň), kontrola průhlednosti oken (kolem domu máme rozhrabané staveniště, které se snad v budoucnu promění v zahradu a z tohoto důvodu by se okna mohla mýt třeba obden), atd. Ze všeho nejhorší je ale to, že vím, že to myslí dobře. Tak nevím, jestli si s ní o tom mám promluvit nebo ne. Možná má někdo podobnou zkušenost a poradí mi?

Ahoj Eldo a hezké dopoledne vám všem!

Vztahy s rodiči jsou jak se tak dívám opravdu něco. A s těma našema chlapama to občas stojí také za to.
Docela ti rozumím, že ti to leze na nervy, komu by to nevadilo. Nenapsala jsi, jestli to vadí i tvému manželovi. Osobně si myslím, že to je totiž docela důležité v tom, aby se s tím něco dělalo. Nebo spíše, aby s tím dělal něco on. My občas máme podobné potíže. Dříve to manžel nechal být a snad si toho ani nevšimnul, oproti tomu já to vnímala velice. Tak jsem to jednou nevydržela a upřímně jsem o tom manželovi řekla, co si o tom myslím a jak to prožívám a také, jak to asi bude působit pak jednou na naše dítě. Trvalo to docela dlouho, než se k něčemu odvážil, ale přesto se to stalo. Není to dokonalé, ale lepší ano. A občas prostě musím zasáhnout já. To pak tchýně prská a o to víc, že manžel nezasáhne, ale pak se to nějak uklidní. Někdy si myslím, že se z nich obou zblázním a nejradši bych od obou utekla, ale pak to překonám a když se třeba i něco byť malého zlepší, tak jsem strašně ráda.
A také mě pomohlo si opravdu uvědomit, že to co řekne tchýně manželovi, že jeho to vůbec nebere, nebolí, tak proč si tu bolest brát za něj?! My ženy na sebe bereme více, než někdy musíme. A pak se trápíme a manžel to třeba ani nechápe.
No, Ethel, přeji ti hodně pevnosti a vytrvalosti a v životě dělej tak, aby to prostě pro vás-tvojí rodinu bylo nejlepší po všech stránkách.
Ono s tou hypotékou je to také docela zátěž, ale pravdou je, že to splácení jednou skončí a pak to bude zase fajn.
Tak ahoj a všechny se držte.
Edita Anne s Violkou 25.tt

Ahoj Eldo a ostatní holky!
zajímalo by mne, kdo si „kult tchýně“ vymyslel. Kde tyto všechny názory na ně začaly vznikat a kdy se začaly všem mladým párům zajídat. Když tak koukám na starší české pořady v televizi a myslím přitom na to, že televize je jednoduchý vzdělávací prostředek přístupný všem, připočtu k tomu to naše „češství“ , nemám k odpovědi daleko.
Já manželovu maminku tchýní nenazývám, je docela fajn, ale taky má svá ale. nebudu se o nich rozepisovat, dneska nějak nemám „stěžovací“ náladu, ale jsem ráda, že bydlí daleko.
Takže všech výhod - mít babičky po ruce - si rozhodně neužívám a jsem strašně ráda, že tomu tak je. Úplně rozumím všem problémům a vím, jak je těžké říct jedněm či druhým rodičům NE!!! užila jsem si toho i manžel dost z obou stran, ještě když jsme bydleli ve stejném městě.
Teď jsme hrdí na to, že to, co máme, jsme si vytvořili sami, dokážeme ještě podporovat naše rodiče a jsme zcela samostatní a soběstační. Naší rodiče z toho mají obrovskou radost, i proto, že i když jsme velice brzy začali žít společným životem, dostudovali jsme a miminko přijde na svět až letos.
Jsem strašně moc ráda za to, že bydlíme daleko, i když už teď je mi líto, že to budou mít babičky k vnoučatům daleko. A také mi přichází na mysl otázka, kdo se postará o rodiče až nebudou soběstační a případně je začnou trápit všelijaké nemoci. Tehdy možná přijde na řadu další stěhování - blíže k jejich městu, ne-li přímo do jejich bytu! Ale to je snad(?) ještě daleko a teď můžu být a jsem spokojená s tím, jak to je.
Všechny, kteří žijou pod střechou s rodiči moc obdivuji a přeji jim hodně hodně sil při překonávání nelehkých překážek.
Hezký den Mia

Já mám s tchýní jen ty nejhorší zkušenosti. Za 10 let mého chození s přítelem si nezvykla na myšlenku, že bychom se mohli někdy vzít a nedej bože založit rodinu. Nejhorší bylo, že pořád hrála nejlepší kamarádku. Už od začátku se mi to nezdálo, ale nechala jsem to být. Jen mi bylo divné, že se nikdy nezeptala, kdy se budeme brát a nebo jestli plánujeme mimino. Když jsme se s manželem před 6 lety sestěhovali, půl roku s náma nemluvila ani klika u dveří, a to jsme tchýni navštěvovali každý týden!!!
Když jí před rokem řekl, že se budeme brát, až do svatby se nezeptala na detaily - kdo bude na svatbě, kde to bude, nic. Ale kamarádku pořád hrála - jakoby se nechumelilo. Nějak v té době se manžel při vhodné příležitosti jen tak mimochodem zeptal, jestli by si nepřála být babičkou (manžel je jedináček, takže tchýně jiné potenciální vnoučata nemá). A ona tehdy - v mé přítomnosti - hrdě zvedla hlavu a řekla že ne, že nechce být babičkou. To bylo asi měsíc před svatbou. Celou svatbu se naoko usmívala, ale všechny fotky a zejména videokazeta odhalily, jak musela tehdy trpět!!!! V nestřežených okamžicích je plná nenávisti a zášti.
A po svatbě to začalo - začalo se ke mně dostávat, u koho všeho a jakým způsobem mě už celých 10 let pomlouvá. Dověděla jsem se, že krátce před svatbou volala tchánovi, se kterým je rozvedená, aby manželovi svatbu rozmluvil, že je to unáhlený krok (po 10 letech dobře fungujícího vztahu a v manželových 30ti!!!). Dověděla jsem se, jak před 8 lety volala tchánovi, aby vzal manžela k sobě do 80 km vzdáleného města, že prý chodí s „hroznou“ holkou a ona nás musí dát od sebe! Upozorňuju holky, že v té době se ke mně chovala jako nejlepší kamarádka!
Bylo víc věcí, které jsem se o tom, jak hluboce mě nenávidí dověděla. Hrozně mě to mrzelo, obzvlášť proto, že jsem se celou dobu k ní chovala hezky a korektně. Dokonce bych řekla, že to, že na ní její jediný syn, ke kterému se celý život chovala dost hrozně, už dávno nenakašlal, je díky tomu, že jsem se snažila ten jejich vztah udržovat v jakž takž zdravé hladině. Já jsem iniciovala návštěvy, já jsem vybírala dárky k narozeninám a k vánocům, já jsem se jí ptala jak se má, když ona a její syn mlčeli… Přesto jsem to byla já, koho určila za viníka toho, že nemá syna jen a jen pro sebe.
Před 8 měsíci jsem se rozhodla, že když mě tak hluboce nenávidí a nepřeje si mě ve svém životě, tak mě tam mít nebude. Sice dost zbaběle (smskou) , ale ukončila jsem veškeré naše vztahy. Napsala jsem jí, že vím o tom, že mě celou dobu nesnáší a že mě po mém i po svém okolí pomlouvá. Že je škoda, že nechce přijmout fakt, že nás její syn může mít obě - mě jako partnerku a jeho jako matku. A hotovo.
8 měsíců tam jezdí manžel na návštěvy sám (nutno říct, že asi čtyřikrát míň často, než jsme jezdívali spolu). Za celou dobu se na mě zeptala jen jednou…
Myslím, že už jí to začíná docházet, jakou jsem hrála roli v jejich vztahu. Že jsem nebyla ten, kdo jí vzal syna - že ho ztratila už dávno, kdy ž mu lhala, využívala ho a psychicky vydírala.
Nechce mít vnoučata? Nebude je mít. Až jednou budeme mít děti (ráda bych se brzo zařadila mezi snažilky), nebude je vídat. Nejde přece, aby se lidem tolerovalo, že si vybírají od života jen třešničky na dortu. Nechtěla být sama - chtěla jen svého syna a chtěla, aby její syn měl jenom ji. To ale jde proti přirozenosti. Dnes mohla mít syna, snachu, vnoučata. Všichni bysme žili spokojený život, nikdo z nás by nebyl sám. Ale je to jinak. Nemá snachu, nebude mít vnoučata a nemá v podstatě ani syna.
Nevím, jak to celé dopadne. Třeba se něco změní… Já jen vím, že i kdybych s ní snad někdy navázala vztah, už jí nikdy nebudu důvěřovat.

Tak holčiny - většina z vás jsou maminy a nebo se na miminka chystáte - pamatujte si, že vaše děti nejsou vaším majetkem. Jsou tu proto, aby vedle vás vyrůstaly a vy jste tu pro ně, když vás budou potřebovat. Jestli v nich ale z osobních sobeckých důvodů budete vychovávat závislé osůbky, říkat jim, že se nikdy neožení (a nevdají) a že celý život budou jen s maminkou… tak možná dopadnete jako moje tchýně. Zůstanete sami.
Prodigyy