Den s Aspíkem
Jak nám jeden ukázal cestu...
Jako každé ráno vstáváme v 6:45. Záchod, zuby, oblékání, vždy ve stejném pořadí. Překontrolovat tašku do školy a srovnat pastelky v penálu. Snídaně je dokola se opakující pokrm a vše probíhá naprosto v klidu a ukázkově, jen s přibývajícím časem se blíží odchod do školy. Škola je stresující faktor, jsou tam neuspořádané děje, paní učitelka je nepředvídatelná, nečitelná.
Je 20. listopad. Míša navštěvuje školu již tři měsíce a bohužel se stav nezlepšuje, je horší a horší. Jako maminka se opět děsím věty: „Mami, já tam nechci! Zůstaň se mnou doma prosím.“
Jen si sama říkám, zda vydržet. Nebo co udělat, aby byl šťastnější a do školy chodil rád. Paní učitelka si mne volá minimálně jednou týdně a naposledy mi důrazně doporučila pedagogicko psychologickou poradnu.
Nasedli jsme mlčky do auta a vyrazili směr škola. Při předání Míši paní učitelce byl Míša velmi nervózní, třásl se, ale neplakal. Já pokračovala do práce a cestou jsem přemýšlela nad tím, kde a hlavně kdy to začalo, co se stalo a proč má Míša takové problémy.
Michal se narodil jako prvorozené a chtěné miminko. Než nastoupil do školky, zdálo se, že je velice šikovný a inteligentní. Jeho vývoj probíhal spíše rychleji. Chodit začal brzy, mluvit také, brzy se zajímal o své okolí, o vztahy, o přírodu a vědu.
Jako maminka jsem si nikdy nevšímala, že by jako dítě byl „jiný“ než ostatní. Pro mne byl a vždy bude můj malý šikovný Míša. S nástupem do školky jsem si i díky paní učitelce začala i já všímat jistých rozdílů. To, že měl rád své rituály a řád, na tom jsem neviděla nic špatného, vždyť u miminka vám každý neustále opakuje, jak důležité je mít režim.
Ve školce se jeho chování projevovalo pozvolna, tříděním potravin podle barvy na talíři, srovnáváním hraček a židlí atd. Paní učitelky ho ale chválili, jak má velký všeobecný přehled, velkou paměť. Od malinka se zajímal o politiku, historii, přírodu, vědu i techniku a dokázal tím překvapit.
Později se bohužel začaly vyskytovat i ty negativní vlastnosti. Při stresových situacích reagoval přehnaně a nebyl schopný nám vysvětlit, co se v něm odehrává. Nicméně si po nějaké době zvykl a začlenil se. Kamarádi ho nikdy nelákali, nepotřeboval je, vystačil si sám. Neměl rád, když se ho někdo z dětí dotýkal a to byl asi první impulz učitelky a poprvé mi doporučila pedagogicko psychologickou poradnu.
Navštívila jsem ji a tam nám dětská psycholožka doporučila přihlásit Míšu do nultého ročníku základní školy, především díky jeho vysokému intelektu. Dala nám doporučení a já začala hledat vhodnou školu. Tu se podařilo najít a Míšu jsem přihlásila.
Jak hluboce toho teď lituji, ptám se sama sebe proč? Vždyť je přeci strašně chytrý a šikovný. Školu musí dokončit, ale jak? Ve školce by mohl ještě rok zůstat a byl by v klidu, ale co po tom? Bude další rok lepší? Zůstane to stejné? Co přesně mám udělat, jak se zachovat?
Neustále pořád dokola si kladu ty samé otázky a poslední dobou se už nedokážu soustředit ani na práci, spíš jen čekám, co se zase stane. Čím dál častěji převlékám ráno počůranou postel, srážím horečky a stále dokola opakuji, že škola je základ života. To on velice dobře chápe, bojuje s tím každý den. Na pohovorech s učitelkou už mi docházejí slova, jsem zoufalá. Učitelka ho už nazvala bláznem a dokola mi opakuje, že jeho chování není normální. Nechci to slyšet, nechci si nic připustit. On je přeci normální dítě!
Z přemýšlení mě vytrhne zvonění mého mobilního telefonu. Na displeji vidím jméno Míšovo učitelky. Oznamuje mi, že při přestávce měl konflikt se spolužákem, prý se ho dotkl, a po začátku hodiny dostal hysterický záchvat a ze třídy utekl. Problém je v tom, že ho nemohou najít, škola byla zřejmě zamčená, ven se údajně nemohl dostat, ale kdo ví.
Nasedla jsem okamžitě do auta a vyrazila tam. Mezitím začal pípat telefon s smskami: „Půlka školy prohledána, Michal stále nikde, vyčkáme na Váš příjezd a pak zavoláme policii.“
Jela jsem jak nejrychleji to šlo. Celou cestou se mi honily hlavou myšlenky typu: „Co když se dostal ven? Kam utekl?“ Byla to poslední kapka.
Do školy mě pustili zadním vchodem. Přicházela k nám akorát paní ředitelka s telefonem v ruce a snažila se mi vysvětlit, že bude muset zavolat policii. Doteď mi běhá mráz po zádech a podlamují se mi kolena jen, když si na to vzpomenu. Pan školník nám sděluje, že ve sklepě nikdo není.
Vtom k nám doběhla kuchařka, že ho našla v kuchyni zavřeného v jedné skříňce. Doprovodila nás tam a já jsem spatřila nejhorší pohled, jaký jsem kdy viděla, dodnes ho mám v hlavě. Byl schoulený v klubíčku, rukama si držel kolena u brady a houpal se dopředu a dozadu. Neplakal, jen nepřítomně koukal dopředu a broukal si. Vůbec si nevšiml, že tam všichni stojíme, vypadal jak v tranzu.
Sehnula jsem se k němu a položila mu ruku na záda, asi se mě i lekl. Když mě spatřil, natáhl ke mně ruce a já ho objala a začali jsme plakat. I když jsem se sebevíc snažila, nešlo mi zadržet můj pláč. To byl poslední den, kdy byl Míša ve škole.
Byl to velmi náročný den, jako matka jsem selhala, nedokázala jsem zabránit jeho neštěstí i když jsem si asi uvědomovala, že se něco stane, nepomohla jsem mu, nevěděla jsem jak.
Po tomto incidentu se Míša vrátil zpět do školky a začala nám nová éra. Začal boj s diagnózou. Hledání informací, hledání psycholožky. Nastalo moje uvědomění, že Míša zřejmě není úplně „standardní“ dítě, začala jsem si skládat kostičky, snažila se s tím vyrovnat. Hůře to nesl manžel, dlouhou dobu si nechtěl nic připustit.
Objednání a čekání na APLU bylo neuvěřitelně dlouhé, problém máme přeci teď, ne za rok. Každá psycholožka, kterou jsme navštívili, měla odlišný názor. Jediné, v čem se shodovaly, byl nadprůměrný intelekt. V některých oblastech měl intelekt srovnatelný s osmnáctiletým (bylo mu 5 let), bohužel sociální cítění nebylo dobré. Nakonec zazněl ten verdikt - Aspergerův syndrom.
Další rok nastoupil Míša znovu do nultého ročníku ZŠ. Teď jsem ale dobře volila jak školu, tak učitelku, která byla úžasná a moc mu pomohla. Doma jsme se snažili vysvětlovat určitá nepsaná sociální pravidla, na příklad to, jak má mluvit s dospělými. Pomalu se nám začal zase vracet náš Míša. Někdy však bohužel přišel zase nějaký incident, který těžce nesl a „vykolejil“ ho. Paní učitelku měl moc rád a do školy se dokonce někdy i těšil. Pravidelně jsme navštěvovali SPC a dostal do školy i asistenta.
V současné době chodí Michal do třetí třídy a dělá stále velké pokroky. Jeho intelekt je nadprůměrný, bylo mu nabídnuto přeskočení ročníku v některých předmětech, bohužel on nechce měnit své spolužáky, ani učitelku. Stále ho baví získávání informací, ať je to o čemkoli. Rád čte encyklopedie, kouká na dokumenty.
Našel si kamarády, sice stále neví, jak se většina dětí ve třídě jmenuje, ale je tam rád. Svůj volný čas tráví nejradši sám, maluje komixy, nebo přemýšlí. A já? Já teď jen doufám, že z něj vyroste šikovný kluk a jednou se ožení a bude mít svou vlastní rodinu a hlavně bude šťastný.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1173
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 699
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1215
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 507
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 310
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19116
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2523
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2753
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2475
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1655
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
držím Vám pelečky 
Také jsme jí dali do přípravného ročníku. Moc Vám držím palce 
