Den s Aspíkem
Jak nám jeden ukázal cestu...
Jako každé ráno vstáváme v 6:45. Záchod, zuby, oblékání, vždy ve stejném pořadí. Překontrolovat tašku do školy a srovnat pastelky v penálu. Snídaně je dokola se opakující pokrm a vše probíhá naprosto v klidu a ukázkově, jen s přibývajícím časem se blíží odchod do školy. Škola je stresující faktor, jsou tam neuspořádané děje, paní učitelka je nepředvídatelná, nečitelná.
Je 20. listopad. Míša navštěvuje školu již tři měsíce a bohužel se stav nezlepšuje, je horší a horší. Jako maminka se opět děsím věty: „Mami, já tam nechci! Zůstaň se mnou doma prosím.“
Jen si sama říkám, zda vydržet. Nebo co udělat, aby byl šťastnější a do školy chodil rád. Paní učitelka si mne volá minimálně jednou týdně a naposledy mi důrazně doporučila pedagogicko psychologickou poradnu.
Nasedli jsme mlčky do auta a vyrazili směr škola. Při předání Míši paní učitelce byl Míša velmi nervózní, třásl se, ale neplakal. Já pokračovala do práce a cestou jsem přemýšlela nad tím, kde a hlavně kdy to začalo, co se stalo a proč má Míša takové problémy.
Michal se narodil jako prvorozené a chtěné miminko. Než nastoupil do školky, zdálo se, že je velice šikovný a inteligentní. Jeho vývoj probíhal spíše rychleji. Chodit začal brzy, mluvit také, brzy se zajímal o své okolí, o vztahy, o přírodu a vědu.
Jako maminka jsem si nikdy nevšímala, že by jako dítě byl „jiný“ než ostatní. Pro mne byl a vždy bude můj malý šikovný Míša. S nástupem do školky jsem si i díky paní učitelce začala i já všímat jistých rozdílů. To, že měl rád své rituály a řád, na tom jsem neviděla nic špatného, vždyť u miminka vám každý neustále opakuje, jak důležité je mít režim.
Ve školce se jeho chování projevovalo pozvolna, tříděním potravin podle barvy na talíři, srovnáváním hraček a židlí atd. Paní učitelky ho ale chválili, jak má velký všeobecný přehled, velkou paměť. Od malinka se zajímal o politiku, historii, přírodu, vědu i techniku a dokázal tím překvapit.
Později se bohužel začaly vyskytovat i ty negativní vlastnosti. Při stresových situacích reagoval přehnaně a nebyl schopný nám vysvětlit, co se v něm odehrává. Nicméně si po nějaké době zvykl a začlenil se. Kamarádi ho nikdy nelákali, nepotřeboval je, vystačil si sám. Neměl rád, když se ho někdo z dětí dotýkal a to byl asi první impulz učitelky a poprvé mi doporučila pedagogicko psychologickou poradnu.
Navštívila jsem ji a tam nám dětská psycholožka doporučila přihlásit Míšu do nultého ročníku základní školy, především díky jeho vysokému intelektu. Dala nám doporučení a já začala hledat vhodnou školu. Tu se podařilo najít a Míšu jsem přihlásila.
Jak hluboce toho teď lituji, ptám se sama sebe proč? Vždyť je přeci strašně chytrý a šikovný. Školu musí dokončit, ale jak? Ve školce by mohl ještě rok zůstat a byl by v klidu, ale co po tom? Bude další rok lepší? Zůstane to stejné? Co přesně mám udělat, jak se zachovat?
Neustále pořád dokola si kladu ty samé otázky a poslední dobou se už nedokážu soustředit ani na práci, spíš jen čekám, co se zase stane. Čím dál častěji převlékám ráno počůranou postel, srážím horečky a stále dokola opakuji, že škola je základ života. To on velice dobře chápe, bojuje s tím každý den. Na pohovorech s učitelkou už mi docházejí slova, jsem zoufalá. Učitelka ho už nazvala bláznem a dokola mi opakuje, že jeho chování není normální. Nechci to slyšet, nechci si nic připustit. On je přeci normální dítě!
Z přemýšlení mě vytrhne zvonění mého mobilního telefonu. Na displeji vidím jméno Míšovo učitelky. Oznamuje mi, že při přestávce měl konflikt se spolužákem, prý se ho dotkl, a po začátku hodiny dostal hysterický záchvat a ze třídy utekl. Problém je v tom, že ho nemohou najít, škola byla zřejmě zamčená, ven se údajně nemohl dostat, ale kdo ví.
Nasedla jsem okamžitě do auta a vyrazila tam. Mezitím začal pípat telefon s smskami: „Půlka školy prohledána, Michal stále nikde, vyčkáme na Váš příjezd a pak zavoláme policii.“
Jela jsem jak nejrychleji to šlo. Celou cestou se mi honily hlavou myšlenky typu: „Co když se dostal ven? Kam utekl?“ Byla to poslední kapka.
Do školy mě pustili zadním vchodem. Přicházela k nám akorát paní ředitelka s telefonem v ruce a snažila se mi vysvětlit, že bude muset zavolat policii. Doteď mi běhá mráz po zádech a podlamují se mi kolena jen, když si na to vzpomenu. Pan školník nám sděluje, že ve sklepě nikdo není.
Vtom k nám doběhla kuchařka, že ho našla v kuchyni zavřeného v jedné skříňce. Doprovodila nás tam a já jsem spatřila nejhorší pohled, jaký jsem kdy viděla, dodnes ho mám v hlavě. Byl schoulený v klubíčku, rukama si držel kolena u brady a houpal se dopředu a dozadu. Neplakal, jen nepřítomně koukal dopředu a broukal si. Vůbec si nevšiml, že tam všichni stojíme, vypadal jak v tranzu.
Sehnula jsem se k němu a položila mu ruku na záda, asi se mě i lekl. Když mě spatřil, natáhl ke mně ruce a já ho objala a začali jsme plakat. I když jsem se sebevíc snažila, nešlo mi zadržet můj pláč. To byl poslední den, kdy byl Míša ve škole.
Byl to velmi náročný den, jako matka jsem selhala, nedokázala jsem zabránit jeho neštěstí i když jsem si asi uvědomovala, že se něco stane, nepomohla jsem mu, nevěděla jsem jak.
Po tomto incidentu se Míša vrátil zpět do školky a začala nám nová éra. Začal boj s diagnózou. Hledání informací, hledání psycholožky. Nastalo moje uvědomění, že Míša zřejmě není úplně „standardní“ dítě, začala jsem si skládat kostičky, snažila se s tím vyrovnat. Hůře to nesl manžel, dlouhou dobu si nechtěl nic připustit.
Objednání a čekání na APLU bylo neuvěřitelně dlouhé, problém máme přeci teď, ne za rok. Každá psycholožka, kterou jsme navštívili, měla odlišný názor. Jediné, v čem se shodovaly, byl nadprůměrný intelekt. V některých oblastech měl intelekt srovnatelný s osmnáctiletým (bylo mu 5 let), bohužel sociální cítění nebylo dobré. Nakonec zazněl ten verdikt - Aspergerův syndrom.
Další rok nastoupil Míša znovu do nultého ročníku ZŠ. Teď jsem ale dobře volila jak školu, tak učitelku, která byla úžasná a moc mu pomohla. Doma jsme se snažili vysvětlovat určitá nepsaná sociální pravidla, na příklad to, jak má mluvit s dospělými. Pomalu se nám začal zase vracet náš Míša. Někdy však bohužel přišel zase nějaký incident, který těžce nesl a „vykolejil“ ho. Paní učitelku měl moc rád a do školy se dokonce někdy i těšil. Pravidelně jsme navštěvovali SPC a dostal do školy i asistenta.
V současné době chodí Michal do třetí třídy a dělá stále velké pokroky. Jeho intelekt je nadprůměrný, bylo mu nabídnuto přeskočení ročníku v některých předmětech, bohužel on nechce měnit své spolužáky, ani učitelku. Stále ho baví získávání informací, ať je to o čemkoli. Rád čte encyklopedie, kouká na dokumenty.
Našel si kamarády, sice stále neví, jak se většina dětí ve třídě jmenuje, ale je tam rád. Svůj volný čas tráví nejradši sám, maluje komixy, nebo přemýšlí. A já? Já teď jen doufám, že z něj vyroste šikovný kluk a jednou se ožení a bude mít svou vlastní rodinu a hlavně bude šťastný.
Přečtěte si také
Kamarádka mi před lety svedla muže a teď mě prosí, abych ji toho tyrana zbavila
- Anonymní
- 28.05.26
- 3243
Život je někdy hodně zvláštní. Když jsem potkala Alexe, byla jsem z něho hotová. Krásný a charismatický chlap, kterého mi všichni záviděli. Naše manželství trvalo jen asi dva roky, ale dnes jsem za...
Dcera chce jet na prázdniny s přítelem. Její otec souhlasí, já z toho nespím
- Anonymní
- 28.05.26
- 1692
Lucce bylo teprve nedávno šestnáct let, ukončila prvák na střední a už si myslí, že jí patří svět. S Dominikem chodí asi půl roku. Je to celkem fajn kluk, ale pořád si myslím, že je dost brzy...
Na dovolenou k Baltu mě nikdo nedostane. Jenže manžel rozhodl jinak
- Anonymní
- 28.05.26
- 3430
Manžel si letos usmyslel, že pojedeme na dovolenou k moři. Bohužel k Baltu. Já moře miluju, ale zvolila bych úplně jinou destinaci. Chtěla jsem letět do Řecka nebo jet autem do Itálie či...
Šla jsem s dítětem a psem na hřiště. Domů jsem odešla s pokutou a ostudou
- Anonymní
- 28.05.26
- 1316
Tohle se mi ještě nikdy nestalo. U nás na sídlišti byli psi na hřišti vždycky tak nějak tolerovaní, pokud byli na vodítku a jejich majitelé po nich uklízeli. Nikdo z toho nedělal drama. Když jsem...
Kamarád propadl sektě a teď se chce zabít. Jsem bezmocná
- Anonymní
- 28.05.26
- 642
Vždycky to byl ten nejchytřejší kluk z naší party. Analytický mozek, smysl pro humor, člověk, o kterého jste se mohli opřít. Pak přišel nenápadný „biblický kurz“ a z mého nejlepšího kamaráda zbyl...
„Sedněte si, maminko.“ Trapas v MHD, po kterém pálím šaty a začínám cvičit
- Anonymní
- 27.05.26
- 3327
Vždycky jsem se považovala za ten typ holky, kterou by malíři v baroku milovali. Žádná vychrtlá modelka z přehlídkových mol, ale poctivý slovanský typ. Krev a mlíko, jak říkávala moje babička. Mám...
Kámoška nás přihlásila na běžecký závod. Stydím se jí říct, že to nedám
- Anonymní
- 27.05.26
- 1117
Jsem mileniál. Takže když se kolem mě zvedla vlna běžeckého šílenství a můj Instagram zaplavily fotky vysmátých lidí v upnutých legínách s hashtagy jako runtastic nebo morningrun, věděla jsem, že v...
Máma tátu celý život podváděla. Myslela jsem si, že budu jiná, teď dělám to samé
- Anonymní
- 27.05.26
- 2741
Moje máma byla vždycky tak trochu „do větru“, jak se říká. Jako malá jsem to samozřejmě nevnímala. Myslela jsem si, že naši mají normální manželství jako všichni ostatní. Jenže čím jsem byla...
Manželka po porodu odmítá sex. Když jsem zmínil milenku, označila mě za vyděrače
- Anonymní
- 27.05.26
- 2301
S Danielou jsme měli vždycky krásný intimní život. Nikdy mezi námi v tomhle směru nebyl problém a patřili jsme k párům, které si byly opravdu blízké. Jenže všechno se změnilo po narození naší dcery...
Šéf mě po poradě psychicky znemožnil. Rozbrečela jsem se na záchodě
- Anonymní
- 27.05.26
- 3196
Myslela jsem si, že svou práci zvládám, i když jedu poslední měsíce úplně na doraz. Jenže po jedné poradě si mě šéf zavolal bokem a řekl mi něco, po čem jsem se šla okamžitě rozbrečet na záchod.
držím Vám pelečky 
Také jsme jí dali do přípravného ročníku. Moc Vám držím palce 
