Měl Filip právo na svůj život?
- O životě
- babča8
- 10.06.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Od smrti našeho Filipa uplynuly čtyři měsíce a já si stále kladu řadu otázek. A hledám odpovědi. A některé své otázky i odpovědi bych ráda zaznamenala k zamyšlení i pro ostatní...
Od první chvíle, kdy jsme Filipa našli mrtvého, jsme se zoufale ptali - PROČ? PROČ? PROČ…
Když jsme si přečetli jeho dopis, trochu jsme začali chápat, ale otázka PROČ stále zůstávala. Proč se dospívající kluk cítil tak strašně zle, že to pro něho byl důvod ukončit svůj život?!? CO bylo pro něj tak hrozného a nesnesitelného na tomto světě, že to potlačilo jeden z nejsilnějších lidských pudů - pud sebezáchovy?
V dopise nám psal, že jsme byli všichni skvělí, že jsme báječná rodina… Nezavdali jsme mu i my, jeho nejbližší, důvod k jeho trápení?!?
O moc víc jsme jeho tragický čin pochopili až na pohřbu při posledním rozloučením s naším synem. Tehdy jsem naposledy mohla obejmout jeho studené tělo, naposledy ho pohladit, políbit a pošeptat mu do ucha slova lásky i prosbu za odpuštění všeho, čím jsem mu kdy nechtěně a nevědomě snad i ublížila…
Na konci obřadu, který jsme s manželem a dětmi několik dní s obrovskou bolestí i láskou pro syna připravovali, abychom splnili jeho poslední přání vyslovené v dopisu na rozloučenou, vystoupil neplánovaně a neočekávaně místní kněz… A ten nám tím vlastně prokázal tu službu, že nám dal odpověď na další naše otázky…
Od první chvíle jsme ani na okamžik neuvažovali o tom, že bychom důvod Filipova činu zatajovali. Jedné z dcer (které se asi měsíc před svou smrtí svěřil s tím, že je gay) v dopise napsal, ať to klidně řekne celému světu. A my jsme to brali a bereme jako naše poslání, jako plnění posledních přání našeho syna, že se snažíme a budeme snažit o osvětu, povzbuzení a pomoc těm, kteří se trápí a trpí pro stejný důvod jako náš Filip.
I proto píši tento svůj druhý deníček…
Od začátku jsme přemýšleli, jak Filipův odkaz rozšířit mezi lidi. Když o naší tragédii začala psát média (což jsme nijak neplánovali a ani o tom neuvažovali), pochopili jsme, že i to je způsob, jak o tom dát vědět co největšímu počtu lidí. S novináři jsme spolupracovali minimálně a pouze do té míry, aby se k lidem dostaly pravdivé a objektivní informace i z naší strany. Máme zato, že média (včetně Blesku a podobných) o naší smutné události psala relativně citlivě, objektivně i pravdivě - až na pár nepodstatných údajů, které však neměly zásadní vliv na obsah sdělení.
Začaly se k nám dostávat ohlasy a reakce na celou událost. Já jsem se snažila ze začátku filtrovat to, co k sobě pouštím, protože jsem neměla sílu číst cokoliv záporného. Nechápala jsem, jak někdo, kdo si říká člověk, může pod článek o smrti mladého kluka napsat cokoliv zlého a nenávistného…
V tuto chvíli nemohu říci, že se smrtí syna jsem se smířila a vyrovnala. Ty „zkušenější“ (maminky, co jim zemřelo dítě - z jakékoliv příčiny a v jakémkoliv věku) mi říkají, že se ztrátou dítěte se matka nevyrovná nikdy…
Hodně jsem o všem přemýšlela a přemýšlím. Zažili jsme mnoho zvláštních a z lidského hlediska nevysvětlitelných věcí. Začala jsem více číst - to, co mi doporučili lidé, kteří mi chtějí pomoci. Přečetla jsem řadu knih: Chatrč, Když se zlé věci stávají dobrým lidem, Andělé v mých vlasech, Schody do nebe, Andělské poselství naděje, Život po životě…
Hodně z toho, co jsem četla, mě oslovilo a pomohlo mi pochopit více věcí. Mnoho z přečteného mi bylo velmi blízké, jako bych to psala já nebo někdo o mně a mých prožitcích, pocitech, názorech a myšlenkách.
S odstupem jsem byla schopná si přečíst i negativní komentáře ke smrti našeho syna, k homosexualitě i k celé kauze, co smrt a pohřeb našeho syna rozpoutala. Přečetla jsem si diskuzi i zde na eMiminu o tom, zda je homosexualita nemoc…
Děkuji všem, kdo mne jakkoliv potěšili a povzbudili, kdo s námi sdílí náš zármutek, naději, bolest i touhu po větší toleranci ve společnosti. Děkuji všem, kdo jsou tolerantní k homosexuálům, respektují a přijímají je s pochopením, povzbuzením i láskou.
A svým způsobem děkuji i těm druhým - těm, co se k celé situaci vyjadřují negativně. Každý má právo na svůj názor a postoj, jen nikdo nemá právo komukoliv ubližovat a odsuzovat ho za jeho danost, soudit, posuzovat a odsuzovat někoho a něco, o čem nemá dostatečné informace a koho nezná.
Všechny tyto komentáře mi ale pomáhají pochopit hloubku Filipovy bolesti a to, co ho k jeho činu dovedlo. Všem těmto lidem byla určena věta pronesená mou sestrou na pohřbu: To kvůli vám a lidem, jako jste vy, se Filip zabil…
Moc bych si přála, abychom všichni vždy dobře vážili svá slova, protože i slovo může mít fatální dopad a ve svém důsledku zabíjet…
Můžeme polemizovat o tom, zda je homosexualita léčitelná nemoc, neléčitelná danost, či dokonce výmysl a rozcapenost mladých lidí, kteří už nevědí co roupama a mají zálibu ve zvrácenostech a hříchu. Můžeme diskutovat o názoru místního faráře, že homosexualita je nemoc srovnatelná s Downovým syndromem a dá se léčit.
V této souvislosti mě oslovil dokument o dětech s Downovým syndromem. Tyto děti církev i lidé věřící hájí, chrání a bojují za jejich právo na život. Proti homosexuálům se otevřeně a ostře vymezují. Když hypoteticky pomyslím, že za nějaký čas bude v rámci těhotenských screeningů možnost zjistit eventuální homosexuální orientaci nenarozeného miminka… Bude potom církev a její přívrženci i tyto děti chránit a volat po jejich právu na život?!? Na jaký život jim dají právo?!?
Můžeme polemizovat o tom, jestli je či není Bůh a jak On to všechno vidí. Můžeme diskutovat nad Biblí a výroky, citáty i úryvky z ní - ale pak bychom měli brát a diskutovat i jiné výroky: Nesuďte, abyste nebyli souzeni; Spíše projde velbloud uchem jehly; Třísku v oku bratra vidíš a trám ve vlastním oku ne; Miluj bližního svého jako sám sebe… A mnoho dalších výroků a citátů by každý křesťan měl vzít za své…
Můžeme diskutovat o tom, jestli se Filipovy dostalo dostatečné podpory v rodině, či zda naopak nebyl tak hýčkán, že neunesl první nesnáz. Můžeme přemýšlet, zjišťovat informace o homosexualitě a polemizovat o tom, jak velká nesnáz, bolest, trápení a tápání je pro mladého člověka uvědomění si a přijetí své menšinové sexuální orientace.
Můžeme polemizovat o tom, zda sebevražda je smrtelný hřích a Filipa čeká peklo či v lepším případě očistec, či je v nebi v náruči Boha… Můžeme Bohu zlořečit, nebo se s pokorou sklonit před jeho vůlí.
A já za sebe bych do všech diskuzí chtěla říci asi toto:
Homosexualita je danost, se kterou se člověk rodí. Nikdo si ji dobrovolně nevybírá - to by udělal leda blázen. Ani náš Filípek si ji nevybral, takový se narodil a nebyla to moje ani jeho vina či volba. Nebylo to výchovou v rodině - proč by potom dalších našich sedm dětí bylo takzvaně normálních. Nebylo to tím, že bych se za své děti dostatečně nemodlila. Nebyl to trest Boží za mé a už vůbec ne jeho hříchy. Bůh (či osud - jak to kdo chce vidět a vnímat) ho takového stvořil a od počátku to tak chtěl, aby byl gay.
Nevím, proč to tak Bůh chtěl, ale vím, že to nebyl Boží omyl. Bůh Filipa miloval a stvořil ho přesně takového, jaký byl: veselý, přátelský, bezprostřední, společenský, upřimný, milý, slušný, šikovný, talentovaný a s homosexuální orientací. Bůh (či osud) má s každým z nás své plány. Někdy je nemusíme chápat…
Mnoho těžkostí a trápení, které nás v životě potkají, si do jisté míry zaviníme sami a mohou nás srazit k zemi. Mnohé bolesti nás naopak můžou dovést k hloubce pochopení Boha (či osudu) a pomoci nám v našem dalším životě.
Já sama jsem si v životě prožila dosti trápení. Můj život se se mnou vždy nemazlil a prožila a přežila jsem mnoho těžkého a bolestného. Mám pocit, že hlavně ten, kdo si sáhne hluboko na dno, je schopen pochopit řadu pro mnohé nepochopitelných a nepřijatelných věcí. Mimo jiné mě můj život naučil jinému pohledu na Boha.
Dříve jsem vnímala Boha jako přísného, trestajícího, kárajícího a soudícího OTCE. Nevím vlastně ani proč - ale v mnohých reakcích vidím, že tento pohled je dosti rozšířený. I pro mne to byl Bůh, ze kterého jsem spíš měla strach, než aby mi víra v tohoto Boha pomáhala. A pak jsem si před mnoha lety sáhla hluboko na dno a prožila (do té doby) největší bolest svého života. A už tenkrát jsem mnohé pochopila…
Pochopila jsem, že mé vnímání Boha bylo úplně špatné, že takhle to naštěstí pro nás lidi u Boha nefunguje. Začala jsem Boha vnímat jako TATÍNKA. Tatínka, který všechny své děti miluje stejně - nejněžněji milující láskou, která je bezvýhradná, odpouštějící a přijímající.
Samozřejmě hned někdo může namítnout, že i tatínek své děti musí kárat a vychovávat… Jistě, ale Bůh - Tatínek to dělá s láskou, protože LÁSKA je nejen prvním a největším ze všech přikázání, ale Bůh sám je Láska…
A jak se podle mne dívá Bůh na homosexuály? Protože vím, že On je takové stvořil a chtěl je takové mít (ač to je názor pro mnohé nepřijatelný), věřím, že jim přeje dobro i lásku. Nechce po nich, aby žili zavrženi, v ústraní, osamoceni, nemilováni, nepřijímáni, nepochopeni. Určitě i jim přeje to, co všem svým dětem - aby zde na zemi prožili život plný lásky a přijetí. Aby mohli milovat a být milováni.
Bůh nechce, aby kvůli tomu, že je takové stvořil, předčasně utíkali zpět do jeho náruče v zoufalství před nepochopením, nepřijetím a zlobou lidí.
Většina homosexuálů, které znám (i náš Filípek byl takový), jsou lidé citliví, milí, laskaví, přátelští, nadaní a talentovaní. Možná je Bůh stvořil a mezi nás heterosexuály na svět poslal proto, abychom se i díky nim naučili být citlivějšími, laskavějšími a tolerantnějšími. Abychom žili v lásce a vážili si lásky a přátelství. Abychom byli více lidmi…
Vím, že našemu Filipovi pozemský život už nic nevrátí. Vím, že on by o život za současného myšlení a postojů církve i některých lidí nestál, protože podle mnohých by neměl právo na život, jaký by chtěl a mohl žít. Vím, že by se těmito názory a postoji mnohých trápil a trpěl. Vím, že já bych ho svou láskou nebyla schopna po celý život ochránit před zlobou, odsuzováním a nepřijetím jiných. Vím, že svou smrtí chtěl nejen ukončit své trápení, ale především otevřít nám i dalším oči a pomoci jiným. Vím, že on už toho o Bohu ví víc než všichni teologové a moralisti světa dohromady. Vím, že on by s námi neměnil, protože jemu už je tak dobře, že je to pro nás nepředstavitelné…
My se s jeho odchodem na druhý břeh musíme naučit žít. Jediné, co pro něj můžeme udělat, je to, že budeme šířit jeho výzvu k lásce a toleranci. Můžeme pomoci jiným, aby se jim lépe žilo a jejich život, i přes jejich odlišnost od většiny, byl pro ně šťastný, krásný a radostný, nebo alespoň přijatelný.
To záleží i na vás…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1621
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 946
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1658
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 692
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 400
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20700
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2615
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2883
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2601
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1760
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....