Deník chůvy: Hotel New Yorker

Přečtěte si také předešlé deníčky »

Nasedáme do menšího letadla. Takovej prskolet, kterej nás má dopravit do Zurichu na přestup. Těším se. Poprvé poletím. A rovnou za velkou louži. Vzlet byl v pohodě. Polilo mě nadšení, radost a euforie. Stejným směrem mají namířeno ještě dvě holky z Čech, Pavla a Jana. Je fajn vědět, že na cestě do New York City nejsem sama.

Po chvíli začaly šílený turbulence. Fakt šílený! Svítí červená kontrolka, která značí, že se musíme všichni připoutat. Včetně letušek. Neskutečně to s námi mlátí. Trvá to nekonečně dlouho. Začínám mít strach, že snad spadneme. Koukám okolo, jak reagují další lidi. Moc se netváří. Chvílemi to vypadá, že ztrácíme výšku. Je to fakt šílený. Chce se mi brečet. Nadšení, radost a euforie byly ta tam. Modlila jsem se, ať to skončí. Modlila jsem se, abychom už vystoupili z letadla.

Konečně jsme přistáli. Vystupujeme z letadla. Jsem otřesená. Možná trochu traumatizovaná. Do druhýho letadla se mi vůbec, ale vůbec nechce. Je mi zle. Chce se mi brečet. Ale nedávám nic najevo.

Rozhlížíme se, kterým směrem je brána k našemu letu. Ty bláho, to je letiště jak kráva. Normálně nás na další spoj veze metro. Metro na letišti! To jsem ještě nezažila. No jo, dvacetiletá holka z Čech. Ta toho ještě nezažila.

Našli jsme vstupní bránu do letadla. Čeká na nás ohromný stroj, air bus jako z filmu. Zaměřím se na název letadla: Boeing 747. COŽE?! Po tý hnusný cestě, turbulencích a strachu budu nastupovat do boeingu 747? Tohle letadlo z katastrofickýho filmu?! To snad není pravda. To to nemůže být boeing 737 nebo 777? Murphy se opět hlásí o slovo… Chce se mi brečet. Brečet? Ne! Chce se mi řvát! A utíkat.

Paniku jsem překonala. Co mi zbývalo. Přece si neudělám ostudu. Přece to nevzdám, když mám být za několik hodin v Americe.

Mám štěstí, sedím u okýnka. Vidím mraky a slunce. Let je plynulý. Slunce nás provází několik hodin letu. Pán vedle mě si chce povídat. Já nechci. Nemám chuť se bavit s někým cizím a už vůbec ne anglicky. Koukám z okýnka. Pán se opět snaží navázat konverzaci. Odpovím strohou větou a otevírám časopis. Dělám, že mě magazín plný luxusního zboží děsně zajímá. Po tom, co se dočtu, že hodinky stojí 45 tisíc, prohlížím už jen obrázky. Pán už na mě zase mluví. Bože… Co s ním? No nic. Začala jsem dělat, že spím. Pán pochopil.

Jsem v New Yorku. Jako fakt? Fakt jsem v New Yorku? Mojí hlavě trvá, než to přijme jako fakt. Musíme najít autobus, který nás hodí do hotelu New Yorker. Ještě že Pavla mluví skvěle anglicky. Před cestou do USA byla rok v Anglii. Zjistila nám, kde najdeme náš autobus. Bez ní bychom byli asi trochu ztracený. Navíc je šero a nevypadá to tu moc přátelsky.

Sedíme v autobusu. Řidič dostal od každého dolar spropitné. Koukám po okolí a sleduju, jak to tu vypadá. Jak je to jiné. Jiné to opravdu je. Všechno. Stavby, ulice, značky, lidi. Atmosféra se nedá popsat. Jo to jako, když navštívíte jakoukoli jinou zemi. Moře v Chorvatsku nebo třeba vánoční trhy v Drážďanech. Každé místo má svoji ojedinělou atmosféru.

Jsme na Manhattanu. Hotel New Yorker před námi. Je poznat podle červeného neonového nápisu. Vysoká nevšední budova, jejíž architekti se nechali inspirovat pyramidami (?)

Jdeme se ubytovat. Zítra nás čeká zajímavý den. Budeme se školit s aupairkami z celého světa.