Kdyby lenost nadnášela

„Crrr!“ Budíček. Ještě pět minut. Posouvám budík. Pět minut ticha uběhlo JEDNÍM mrknutím oka. Ještě pár minut. Posouvám budík podruhé. Potřetí už to smrdí průšvihem. Sundávám noční košili, kterou mám naruby, protože jsem byla líná ji večer otočit. Nicméně dneska si ji zase obléknu normálně. Bude na mě takto připravená, volně pohozená, čekat na posteli. Nebo v chodbě na botníku. Případně v kuchyni na židli. Možná v koupelně na pračce. Záleží, kde ji zrovna odložím.

Nestelu ze zásady. Dočetla jsem se totiž, že rozhrabané deky eliminují množení roztočů. To, co se píše na Googlu, je přece pravda, ne? A i kdyby nebyla, můžu tuhle užitečnou informaci o roztočích použít jako výmluvu. Přinejmenším chápu, proč naše prabáby větraly peřiny z okna. Mohla bych je taky dát vyvětrat. Když se mi bude chtít.

V rozhrabaném šuplíku se spodním prádlem hledám oblíbené kalhotky. To štrachání mě strašně zdržuje. Vzdávám hledání kýženého kousku, a beru, co je zrovna po ruce. Nezkoumám, jestli jsou v top stavu, nebo jsou už jeté, vhodné tak akorát na mé dny. Jsou něco mezi tím. Doufám, že zrovna dneska mě netrefí šlak. Nerada bych byla vystavena posměchu nemocničního personálu, že mám prádlo z doby, kdy měl Žižka ještě obě oči. Jak tak koukám na ten střih, už dopředu vím, že je budu vytahovat z p… z půlek.

Občas mě něco osvítí – šaty a podprsenku mám připravené od večera. Ha! Boduju! Trocha času během ranního shonu ušetřena. Hlavně se mi ráno nechce přemýšlet, co si vzít na sebe. Hlavu zapínám až později. Po kávě. Spíš po kávě a snídani. Někdy až po přečtení novinek, což následuje po kávě a snídani. Občas nezapnu hemisféry celý den. Nechápu, proč jsem si nepřipravila i kalhotky. Už vím. Nechtělo se mi. Očividně jsem večer nebyla osvícená dostatečně.

Dá se říct, že lenost mě naučila být praktickou ženou. V koupelně trávím jen pár minut nanesením řasenky. Obočí a linky mám vytetované permanentním make-upem. Nesmývatelné a neslíbatelné líčení bez námahy nemá chybu. Občas ale přijdou dny, kdy nevypadám šik ani s permanentním make-upem. To, když nám zrovna jedno dítko marodí a druhé je potřeba dopravit do školního zařízení. Pyžamo schovám pod tepláky a bundu. Na hlavu funkční šátek, abych zakryla mastné vlasy. Ve školce se snažím dělat, že tam nejsem. Nebo že jsem moje příbuzná. Nebo předstírám nábytek.

Během odpolední siesty, pokud nějakou mám, lehám do pelechu s laptopem. Hlavu krkolomně opřenou o čelo postele. To, kdybych náhodou měla málo křivý záda. Černá káva na nočním stolku. Byla by to idylka, kdybych nesvrhla hrnek s lógrem do otevřeného šuplíku s právě vypranými kapesníky. NĚKDO totiž nezavřel šuplík. A ten někdo je tak trochu tupozraký, a tak trochu střevo. Nekouká, co která ruka dělá, a neodhadne vzdálenosti předmětů. Teď se naskýtá otázka, jak je možný, že za patnáct let řízení osobáku jsem měla jen dvě drobné kolize.

Jsem ten nejlínější člověk na světě. Ne, jsem ten nejlínější člověk pod sluncem. Na světě a pod sluncem je vlastně to samý, že jo? Jde vidět, že jsem líná i přemýšlet. Kdyby lenost nadnášela, vznáším se v druhé galaxii.

K dokonalému vypilování mé lenosti chybí už jen myčka a sušička. A taky robotický vysavač. A sluha. Ale ne ten němý (nemám ho kam dát). Pan Pátek nebo paní Pátková jsou vítáni s otevřenou náručí. Na barvě pleti nezáleží.

Vzhledem k tomu, že nevolnictví u nás není v módě, musím si vystačit s tím, co mi pánbůh nadělil. Ruce zdravé, nohy také. Hlava jakž takž. Za bolavá záda si můžu sama. Jak říkává moje máma: „kopni do vrtule“. V překladu to znamená hejbni kostrou (popřípadě zadkem).

Rozhlížím se kolem sebe. Uznávám, že je potřeba začít něco dělat. Zvedám svoji velkou kostru (čti pr*el) od počítače a vrhám se do úklidu 2+1. Chci to stihnout, než dorazí moje drahá polovička z práce. On totiž nemá rád svinčík. Ale nebuzeruje mě. Své despotické sklony umí dobře skrývat a bez problému poklidí sám.

A jak využiji mužův ušetřený čas a energii? No přece v posteli. Což je vlastně důvod, proč ráno třikrát posouvám budík…