Mikropovídky

Ráda dávám na papír příběhy ze života. Ze svého i ze života ostatních. Tentokrát to budou dva příběhy od kamarádek. O roušce vyprávěla Markéta, o Španělsku Dáša.

Bondovka v roušce

Patřím mezi skupinu lidí, kterých se dotýká aktuální situace s corona virem velmi silně. Jsem astmatik a mám za sebou několik těžkých zápalů plic. Tákže… je celkem pochopitelný, že to dost prožívám a panikařím. Ta infekční mrcha na mě číhá na každým rohu. Vidím ji všude, kam se podívám. Nechci na nic sahat, nikam hodit. Chci jen přežít.

Bez ohledu na to, jak to vnímám, musím pracovat. Dělám na půl úvazku pro personální agenturu. Práci si beru domů. Mám na starosti papíry. Potřebuju si nutně v kanceláři vyzvednout složky ke zpracování. Ale jak to udělat, abych nikoho nepotkala?

Mám plán. Pojedu tam večer. Budova bude liduprázdná. Přišla hodina h. Doklady, kabelka, rouška. Všechno mám. Klíče bere manžel. Jdeme na to. Nasazuju roušku a manžel mě odváží na místo činu.

Jsem pevně rozhodnutá roušku za žádnou cenu nesundat. Ani za zlatý prase. Ani za prstýnek s diamantem. Dokonce ani za kufr s milionem dolarů. Vylézám z auta a rozhlížím se. Nikde nikdo. Plížím se k budově jako ninja. S tím, že kulku nahrazuje rouška. Připadám si jako James Bond. Tak jo. Budeme si hrát. Aspoň odvedu myšlenky od toho životně nebezpečnýho viru.

Úkol číslo jedna – odkódovat hlavní vstup. Zase se rozhlížím, jestli se tu někdo nepohybuje. Jsem nervózní, abych nespletla číselnou kombinaci. Ruce se mi trochu klepou. Srdce v krku. Zadávám číselný kód. Klaplo to. Uf! Tý jo, to je bondovka!

Je tu ticho, klid a tma. Vyběhnu do patra. Je čas na úkol číslo dvě – odkódovat dveře od kanceláře. Pořád jsem nervózní. Roztřesenou rukou zadávám čtyři čísla, který si neustále opakuju. Povedlo se. Nejhorší je za mnou. Jsem dobrá! Otevírám dveře, vstupuju dovnitř a zjišťuju, že přede mnou jsou ještě jedny dveře. Dveře na klíč. Na klíč, který visí doma na věšáku na mém svazku, protože klíče od bytu bral manžel.

V tu ránu se z Jamese Bonda stal Mr. Bean.

Dehydrovaná Dagmar

Po devíti měsících ve Španělsku jsme toho viděli už spoustu. Města a městečka, oslavy a býčí zápasy, moře a pouště. Lidi. Španělé jsou přátelští, takoví, řekněme, rodinní a srdeční. Když jsem s laptopem na klíně na náměstí „skypovala“ s Terkou, každou chvíli se u mě někdo zastavil na pokec. Terka se ptala, kdo to byl. Říkám, že nevím, že si lidi tady mezi sebou jednoduše povídají. To, že zrovna s někým hovořím přes Skype, kolemjdoucí nebrali v potaz. Není to tom, že by nerespektovali soukromí. Myslím, že je ani nenapadlo, že by mě rušili nebo obtěžovali. Jsou prostě takoví.

Rozhodli jsme se podívat do Ribesalbes na přehradu de Sitjar. Podle místních je to asi pět kilometrů z Ondy, kde právě pobýváme. Bereme bagáž, každý litr vody. To nám bude na dnešní výlet stačit.

Jedna věc nás opravdu překvapila. Boty. Boty v poušti. Spousta bot. Tenisky, sandále, všechno možný… Sakra, co dělají boty v poušti? Na tohle mi asi nikdy nikdo neodpoví.
Potkáme odbočku s nápisem „jezero“. To bude určitě ono. Na mapě jsme tuhle odbočku neviděli. To bude zkratka. Co vám budu povídat. Zkratka se nekonala. Naopak.

Z původních dvou hodin jsme šli hodin šest, než jsme se dostali k jezeru. Dorazili jsme tam po půlnoci. Zmožení a dehydrovaní uleháme na zem a usínáme. V noci nám došla pitná voda.

Roman zůstává u jezera. Má tak sedřený nohy, že nemůže dál. Co naplat. Potřebujeme vodu a něco k jídlu. Vydávám se sama do nejbližšího městečka. Od jezera je to asi čtyři kilometry, z toho dva do kopce. Je vedro, šílený vedro. Slunce praží a já mám pocit, že každou chvíli zkolabuju. Umírám žízní. Kdo nezažije, nepochopí. Jestli jste si někdy mysleli, že jste měli žízeň, tak neměli.

Mám strašně sucho v krku. Ploužím se. Nohy mi těžknou. Dostávám se na okraj městečka a usedám na první lavičku. Už nemůžu. Fakt už nemůžu. Jsem na pokraji kolapsu. Cítím se na smrt. Lidi kolem mě procházejí a vůbec si nevšímají umírající holky na lavičce. Není divu. Tady totiž každý druhý užívá látky různé vesmírné kvality. Myslej si, že jsem v rauši.

Vtom u lavičky zastaví cyklista. Stoupne si vedle mě, otočí kohoutkem a osvěží se. Nevěřím vlastním očím. To je snad halucinace? Fata morgána? Jsem při smyslech? Jak by mohlo někoho napadnout, že umírám žízní, když sedím vedle kohoutku s pitnou vodou. Tohle by snad nenapadlo ani tvůrce hollywoodských filmů.

Piju jak zběsilá. Co se do mě vejde. Celá se osvěžím, umyju. Voda. Ten pocit. To si neumíte představit. Jsem zachráněna. Smrt se nekoná. Naplním lahve vodou. Zpátky se mi už půjde mnohem líp.

Voda by byla. To, že je neděle a nikde nekoupím ani kousek chleba, snad ani není třeba zmiňovat…

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
LennyL1
1459
29.6.20 05:59

Hahaha, pobavilo, dobře napsáno, jen tak dál!

  • načítám...
  • Zmínit
Leo44
866
29.6.20 12:26

No tak jsem to přečetla, ale nevím no. Pokud ti kamarádky řekli že to můžeš zveřejnit tak proč ne. No, a vtipný mi to moc nepřišlo

  • načítám...
  • Zmínit
Spisovatelka.Olivia
1653
29.6.20 14:06

K prvnímu příběhu - nikoho večer v budově nepotká, a přesto trvá na ROUŠCE a je jí jedno, že sahá holýma rukama na tlačítka kódů, které určitě nikdo nedezinfikuje a denně se jich dotýká hromada lidí?!

  • načítám...
  • Zmínit
Niky2
1028
29.6.20 15:57

Jeee, holky…nebudte takovy rejpalky ;) Me to pobavilo, beru to s nadhledem. Dekuji za zverejneni! :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
MeloryNox
6530
30.6.20 15:01

Psáno s nadsázkou :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
stinga
76069
30.6.20 19:07

@MeloryNox hm, i číst se to musí s nadsázkou

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Deník chůvy 10: Nakupování

Deník chůvy 9: Procházka

Deník chůvy 8: Pracovní náplň au-pair

Deník chůvy 7: Americká Rodina

Deník chůvy: Zabydluji se

Kdyby lenost nadnášela

Deník chůvy: Cesta za rodinou

Deník chůvy: Školení v New Yorku

Deník chůvy: Hotel New Yorker

Říkejte mi Dory