Mikropovídky
- O životě
- MeloryNox
- 29.06.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda dávám na papír příběhy ze života. Ze svého i ze života ostatních. Tentokrát to budou dva příběhy od kamarádek. O roušce vyprávěla Markéta, o Španělsku Dáša.
Bondovka v roušce
Patřím mezi skupinu lidí, kterých se dotýká aktuální situace s corona virem velmi silně. Jsem astmatik a mám za sebou několik těžkých zápalů plic. Tákže… je celkem pochopitelný, že to dost prožívám a panikařím. Ta infekční mrcha na mě číhá na každým rohu. Vidím ji všude, kam se podívám. Nechci na nic sahat, nikam hodit. Chci jen přežít.
Bez ohledu na to, jak to vnímám, musím pracovat. Dělám na půl úvazku pro personální agenturu. Práci si beru domů. Mám na starosti papíry. Potřebuju si nutně v kanceláři vyzvednout složky ke zpracování. Ale jak to udělat, abych nikoho nepotkala?
Mám plán. Pojedu tam večer. Budova bude liduprázdná. Přišla hodina h. Doklady, kabelka, rouška. Všechno mám. Klíče bere manžel. Jdeme na to. Nasazuju roušku a manžel mě odváží na místo činu.
Jsem pevně rozhodnutá roušku za žádnou cenu nesundat. Ani za zlatý prase. Ani za prstýnek s diamantem. Dokonce ani za kufr s milionem dolarů. Vylézám z auta a rozhlížím se. Nikde nikdo. Plížím se k budově jako ninja. S tím, že kulku nahrazuje rouška. Připadám si jako James Bond. Tak jo. Budeme si hrát. Aspoň odvedu myšlenky od toho životně nebezpečnýho viru.
Úkol číslo jedna – odkódovat hlavní vstup. Zase se rozhlížím, jestli se tu někdo nepohybuje. Jsem nervózní, abych nespletla číselnou kombinaci. Ruce se mi trochu klepou. Srdce v krku. Zadávám číselný kód. Klaplo to. Uf! Tý jo, to je bondovka!
Je tu ticho, klid a tma. Vyběhnu do patra. Je čas na úkol číslo dvě – odkódovat dveře od kanceláře. Pořád jsem nervózní. Roztřesenou rukou zadávám čtyři čísla, který si neustále opakuju. Povedlo se. Nejhorší je za mnou. Jsem dobrá! Otevírám dveře, vstupuju dovnitř a zjišťuju, že přede mnou jsou ještě jedny dveře. Dveře na klíč. Na klíč, který visí doma na věšáku na mém svazku, protože klíče od bytu bral manžel.
V tu ránu se z Jamese Bonda stal Mr. Bean.
Dehydrovaná Dagmar
Po devíti měsících ve Španělsku jsme toho viděli už spoustu. Města a městečka, oslavy a býčí zápasy, moře a pouště. Lidi. Španělé jsou přátelští, takoví, řekněme, rodinní a srdeční. Když jsem s laptopem na klíně na náměstí „skypovala“ s Terkou, každou chvíli se u mě někdo zastavil na pokec. Terka se ptala, kdo to byl. Říkám, že nevím, že si lidi tady mezi sebou jednoduše povídají. To, že zrovna s někým hovořím přes Skype, kolemjdoucí nebrali v potaz. Není to tom, že by nerespektovali soukromí. Myslím, že je ani nenapadlo, že by mě rušili nebo obtěžovali. Jsou prostě takoví.
Rozhodli jsme se podívat do Ribesalbes na přehradu de Sitjar. Podle místních je to asi pět kilometrů z Ondy, kde právě pobýváme. Bereme bagáž, každý litr vody. To nám bude na dnešní výlet stačit.
Jedna věc nás opravdu překvapila. Boty. Boty v poušti. Spousta bot. Tenisky, sandále, všechno možný… Sakra, co dělají boty v poušti? Na tohle mi asi nikdy nikdo neodpoví.
Potkáme odbočku s nápisem „jezero“. To bude určitě ono. Na mapě jsme tuhle odbočku neviděli. To bude zkratka. Co vám budu povídat. Zkratka se nekonala. Naopak.
Z původních dvou hodin jsme šli hodin šest, než jsme se dostali k jezeru. Dorazili jsme tam po půlnoci. Zmožení a dehydrovaní uleháme na zem a usínáme. V noci nám došla pitná voda.
Roman zůstává u jezera. Má tak sedřený nohy, že nemůže dál. Co naplat. Potřebujeme vodu a něco k jídlu. Vydávám se sama do nejbližšího městečka. Od jezera je to asi čtyři kilometry, z toho dva do kopce. Je vedro, šílený vedro. Slunce praží a já mám pocit, že každou chvíli zkolabuju. Umírám žízní. Kdo nezažije, nepochopí. Jestli jste si někdy mysleli, že jste měli žízeň, tak neměli.
Mám strašně sucho v krku. Ploužím se. Nohy mi těžknou. Dostávám se na okraj městečka a usedám na první lavičku. Už nemůžu. Fakt už nemůžu. Jsem na pokraji kolapsu. Cítím se na smrt. Lidi kolem mě procházejí a vůbec si nevšímají umírající holky na lavičce. Není divu. Tady totiž každý druhý užívá látky různé vesmírné kvality. Myslej si, že jsem v rauši.
Vtom u lavičky zastaví cyklista. Stoupne si vedle mě, otočí kohoutkem a osvěží se. Nevěřím vlastním očím. To je snad halucinace? Fata morgána? Jsem při smyslech? Jak by mohlo někoho napadnout, že umírám žízní, když sedím vedle kohoutku s pitnou vodou. Tohle by snad nenapadlo ani tvůrce hollywoodských filmů.
Piju jak zběsilá. Co se do mě vejde. Celá se osvěžím, umyju. Voda. Ten pocit. To si neumíte představit. Jsem zachráněna. Smrt se nekoná. Naplním lahve vodou. Zpátky se mi už půjde mnohem líp.
Voda by byla. To, že je neděle a nikde nekoupím ani kousek chleba, snad ani není třeba zmiňovat…
Přečtěte si také
Manžel vyžaduje dokonalé Vánoce plné tradic. Já se chci zbavit Vánoc i manžela
- mořesnů
- 21.11.26
- 23
Letos jsem pochopila, proč můj manžel nikdy nechtěl děti. On totiž sám nikdy nepřestal být dítětem. Je nám oběma něco přes třicet, potomky neplánujeme a dlouho mi vyhovovalo, že si můžeme žít po...
Mám horečku, sotva stojím na nohou. Jenže děti ani manžela to nezajímá
- AnetaMar
- 20.11.26
- 775
V noci jsem měla skoro čtyřicítku, bolelo mě celé tělo a několikrát jsem se probudila úplně zpocená. Ráno jsem doufala, že se mi aspoň trochu uleví. Jenže pak se otevřely dveře ložnice a ozvalo se...
S manželkou vyděláváme stejně, ale rodinu živím já. Připadám si jako bankomat
- Anonymní
- 20.11.26
- 768
Když mi manželka oznámila, že si chce nově nechávat celou výplatu na vlastním účtu, myslel jsem si, že si dělá legraci. Vždyť jsme manželé, máme společnou domácnost a dosud jsme všechny peníze...
Děti ve školce krmí polotovary a bonbony za odměnu. Co bude po zrušení vyhlášky?
- Dajdulína1993
- 20.11.26
- 377
Upřímně – zprávy o tom, že by se měla zrušit vyhláška o zdravém stravování ve školách a školkách, mě velmi znervózňují a hodně mě to děsí. Už jen při představě, kam se to může posunout, mi...
Na ultrazvuku nenašli srdeční akci mého miminka. Pak šlo o minuty
- Anonymní
- 20.11.26
- 455
Vždycky jsem si přála velkou rodinu, jsem totiž jedináček. Jenže jsem studovala a pak odešla do Prahy za prací a než se nadála bylo mi 28.
Kvůli přijímačkám sedíme každý víkend doma. Manžel zakázal i obyčejné výlety
- AnetaMar
- 20.11.26
- 393
Od chvíle, kdy se syn začal připravovat na přijímačky, se u nás všechno točí kolem školy. Manžel tvrdí, že teď není čas na zábavu a že každý promarněný víkend může rozhodnout o jeho budoucnosti. Já...
Dívám se, jak se syn se snachou uštvou. Pomoc ode mě ale odmítají
- babiMáňa
- 19.11.26
- 1340
Když jsem synovi nabídla, že jim občas pohlídám děti, aby si se snachou mohli někam vyrazit, odpověděl mi, že dneska už se rodiny organizují jinak a že moje rady nepotřebují. Zůstala jsem stát s...
Kamarád mi závidí manželku. Kdyby věděl, jaké peklo máme doma
- Lavi.P
- 19.11.26
- 1633
Minulý týden mi kamarád u piva zase záviděl, jakou mám doma manželku. Prý má štěstí, že se Martina tak stará o děti, vaří, uklízí, nakupuje a ještě mi každé ráno připravuje svačinu do práce. Jenže...
Moje první kolonoskopie aneb Proč bych příště šel jinam
- M_Vladim
- 19.11.26
- 1173
Jak jsem absolvoval jsem a malá recenze pracoviště.
Po smrti maminky jsem nesnesitelná. Vadí mi děti, manžel i celý svět
- AnetaMar
- 19.11.26
- 575
Od smrti maminky jsem pořád podrážděná. Vadí mi hluk, otázky, nepořádek, manželovy poznámky i to, že po mně někdo něco chce. Nejraději bych se zavřela v pokoji a nikoho neviděla. Jenže mám dvě děti...