Deník chůvy 9: Procházka

Wisconsin je synonymum pro placku, pánev, jezero, mokřady, komáry, kachny a další vodní ptactvo. Musíme využít báječného počasí. Je čas na prozkoumávání blízkého okolí. Střední a dálný východ nechám na jindy. Slunce svítí. Co na baráku. Zahrada ještě není hotová. Je tam víc hlíny než trávy. Není to tak dlouho, co dům dostavěli.

Tady, na okraji Sussexu, nejsou ploty. Ať se podívám na jakoukoli světovou stranu, vidím domy s příjezdovou cestou. Přesně jako v americkým filmu. Zahrady jsou docela veliké. Nevidíme si se sousedy do talíře. Ani přes plot. Který tam není.

Sam mě vzal na milost. S vidinou procházky lehce komunikuje. Přinejmenším reaguje na to, že se má obléct a obout. Vyjdeme na příjezdovou cestu. Provoz tu není. Chvíli jdeme po silnici a pak se dostáváme na chodník, spíš takovou úzkou cestičku, kterých je tu mezi pozemky nespočet. Jsou jen pro pěší. Auto se na ně nedostane. Rozhlížím se kolem dokola. Potkáváme domy a velké pozemky kolem nich. Bez plotů, samozřejmě. Cathetrine mluví a povídá, povídá a mluví, štěbetá, vypráví. To by to nebyla Cathetrine, kdyby tomu tak nebylo. Hlasy ptáků a vánek trochu to její štěbetání ruší. Za což jsem jim velmi vděčná. Snižuje to hučení v mé hlavě.

Potkáme pána. Běžce. Zastaví, pozdraví, zeptá se, jak se mám. Po mé odpovědi pochopí, že nejsem zdejší. A tak se ptá odkud jsem. Popravdě odpovím, že z České republiky. „Á, dobrý den, jak se máte?“, řekne česky s americkým akcentem. „Moje žena je z Česka,“ dodá anglicky. Jaké milé překvapení. Svět je fakt malej. Řekneme si „it was nice to meet you“, a jdeme si každý po svém.

Po chvíli po levé straně uvidíme solidní veřejné hřiště. Paráda! Děti si můžou pohrát. „Můžeme tam jít?“, ptám se Chatherine. „Ano, můžeme!“ odpoví. Sednu si na lavičku. Děti se klouzají na skluzavce, houpou na houpačce, pobíhají. Jsem ráda, že jsme tady v okolí něco takového našli. Obec myslí na správné věci, především na nejmenší občany. Tak to má být.

Zanedlouho vidím nějakou paní. Přibližuje se k nám. Vypadá mile. Děti skotačí. Rozutečou se, ale pořád na ně vidím. S paní se pozdravíme. Přisedne. Začne si se mnou vlídným tónem povídat. Jelikož jsem v Americe sotva týden i s cestou, mám co dělat, abych ji rozuměla. Říká něco o bezpečnosti. Zmůžu se jen na „ok“. Kývu a na všechno říkám „ok“. Mluví o tom, že by ji ani nevadilo, kdyby si tu naše děti hrály. O to tady nejde. Ale že nemůže přijmout zodpovědnost za případný úraz. A už mi to začíná docházet.

Tohle není žádné veřejné hřiště! Je to jen má domněnka! No, napadlo by někoho, že TAK velké hřiště je soukromé? Je na docela vzdálené ploše od domu. Fakt to vypadlo jako veřejný plácek. Nikde žádný plot. A navíc, děti to věděly! Normálně to věděly a nechaly mě v tom. Proto utekly, když se ta paní začala přibližovat. Žádná hra na honěnou. Bez okolků vzaly kramle.

Ódy na obec beru zpět. Veřejné hřiště nenalezeno. Kdo chce, hřiště si postaví. Mohlo mě to napadnout. Čtrvť zbohatlíků. Au-pair si můžou dovolit jen opravdu dobře zaopatřené rodiny. Jak je vidět, nic není na první pohled, jak se zdá. Nebo spíš, nic není podle mého evropského, nebo, ještě lépe, českého pohledu na věc. Jsem moc zvědavá, kolik dalších domněnek mi pobyt v USA vyvrátí.

Poznámka pod čarou, zde je seznam po sobě jdoucích deníků chůvy:
1. Márfy číhá za rohem
2. Den dé
3. Deník chůvy: Hotel New Yorker
4. Deník chůvy: Školení v New Yorku
5. Deník chůvy: Cesta za rodinou
6. Deník chůvy: Zabydluji se
7. Deník chůvy 7: Americká Rodina