Deník ufuněné matky
Jak již název napovídá, ano, začala jsem hubnout poporodní kila a dokázat si, že se to se dvěma dětmi dá.
Tak jsem se tedy rozhodla. Deník, den druhý. Ten první záměrně vypouštím, jelikož se neudálo nic světoborného kromě toho, že jsem se teda rozhodla udělat něco pro své zdraví, pro své nadváhou se zmítající tělo a taky si dokázat, že to se dvěma dětmi prostě jde, když se chce, i když je dva měsíce po porodu.
Předcházel tomu můj komický způsob uvažování a milých pokusech o nějaký sport. No kdyby mě někdo viděl na dětském hřišti, jak jsem se pověsila na tyč stylem, že se zhoupnu na rukách stejně jako moje dvou a půlletá dcera (někdy mám pocit, že mi ji podstrčili ze zoo anebo má nějaké opičí příbuzné), tak se směje ještě dnes. Moje tukem se obalené ruce se pustily tak rychle, asi jako když projíždí nádražím rychlík Praha-Budějovice. A to jsem ještě nedávno chodila do Sokola… (No je fakt, že to už možná bude skoro 20 let.)
Druhý pokus byl běh. Namotivovala jsem se skrz nové běhací legíny, které jsem ulovila v jednom nejmenovaném obchodním řetězci, doma jsem to slavnostně oznámila a šlo se. Cestou jsem si do batůžku dala ještě plasty a par sklenic, že to jako vezmu při cestě. No jo, ale zřejmě jsem u toho vypadala jak funící exot, co má v báglu lahváče a běží do obchodu rychle pro nové.
Ulici dlouhou asi 400 m jsem „uběhla“ na třikrát a zpátky už jsem funěla tak, že mládež, co se povalovala na zemi v parčíku vypadala, že mi zavolá záchranku. No to asi nedám. Ale o čem tedy deník je? O tom, že Facebook je i někdy užitečný. Možná mám někde nějakého strážného anděla, který se rozhodl ze mě udělat kočku a poslal mi na displej mobilu aplikaci fitmáma aneb cvičíme na mateřské.
Den první jsem začala jógou (třeba u toho budu někdy vypadat jako Madonna ve filmu Příští správná věc). Dcera si měřila zajímavým způsobem a po chvilce pronesla: „Mami, ty cvičíš?“ Ne asi… Možná jsem u toho vypadala, jako když si chci ublížit. „Ano, cvičím,“ odpověděla jsem. Přidala se ke mně a to mě přesvědčilo v myšlence, že se té výzvě postavím čelem.
Den druhý. Aplikace mi napsala, že mě ráno čekají 4 km chůze kočárkem a odpoledne 5 km. Začala jsem ranním pilates. Docela legrace. Dcera mi počítala squaty a přehazovala cviky, co mám tedy cvičit. Jako se mám ohnout k zemi tak, aby se člověk dotkl země? To jsem přece uměla, tak proč si to to tělo sakra nepamatuje? Že jsem snědla v květnu hermelínový chlebíček a celou studentskou pečeť, to si pamatuje dobře. Docvičeno, uff.
Navázala jsem syna do šátku s hrůzou zjistila, kolik je hodin a mohl by nám ujet vlak, takže svižnou ranní procházku jsem si dala už směr nádraží, abychom stihli ještě koupit lístky. Kamarádka, kterou jsem přizvala, ať v tom nejsem sama, si to dala taky svižně, tak vlak nakonec stihla. Ušly jsme krásné 4 km a zakončily je v kavárně - odměnou mi bylo cappuccino a zázvorová limča.
Odpoledne mě čekalo vyjít 4 krát kopec a pak 5 km prochajda. No řeknu vám, parní lokomotiva určitě nefuní jako já. Divím se synovi v šátku, že spokojeně usnul. Než jsem vyšla kopec po třetí, spala i dcera v kočárku. Soustrastnými pohledy na mě hodili dva kolemjdoucí houbaři. Ono vidět funící matku, jak táhne kočár s 15 kilama a na hrudníku má pod kloboukem přivázaného 6kilového prcka asi za soustrastný pohled stálo, ale já se jen usmála. Ne, milí houbaři, já nepotřebuji soustrast, já potřebuji větší motivaci.
Překvapivě jsem dnes zjistila, že už mi to nepřišlo tak strašné funění jako včera, kdy mě obšťastnil. Cestou necestou funící do kopce mě napadla myšlenka vytvořit tenhle deník, aby se pobavili i jiný a ne jen já tím, jak bojuju. Jsem rozhodnuta to nevzdat! Prostě to za ten měsíc dám. Dokážu sobě a okolí, že to jde, když se chce, a třeba se vejdu do nějakých elegantních šatů na promoci, která mě čeká.
Den třetí. Začalo to ranní hysterickou scénou mojí dcery, která naštěstí odešla, když jsem jí řekla, že v rámci tréninku bychom mohly zajet na hřiště do Konopiště. No nadšení bylo velké, moje už sice moc ne, protože jsem musela zabalit milion věcí pro ty moje caparty (taky máte občas pocit, že se někam stěhujete, když jdete jen na hřiště?), a potom, co jsme celý upocený dorazily i s babičkou na místo určení, se mi najednou nic nechtělo. Syn spal v šátku a babičku jsem nechala běhat s dcerou.
Nakonec jsem si řekla, že krize teprve přijdou, tak jsem dávku jógy dala a odpoledne i aktivně s kočárkem na zahradě. Vidina večerního mejdanu s „matkami“ (kamarádky ze základky) mě táhla kupředu. Uspala jsem syna a vyrazila. No možná vám nemusím vyprávět, jak takový večírek probíhá, kdo na nějakém takovém dýchánku byl, ví svoje. Pro ty neznalé, probíraly jsme vše důležité. Od plen, hraček přes úklid, chlapy až k no, vždyť víte, ano k bobíkům. 
Vždycky to tak skončí. U toho jsme něco málo vypily, pohoršily okolí hlasitým smíchem a hodinu po zavíračce, co nás teda už vyhodili, jsme dokázaly ještě půl hodiny drbat před hospodou. Byl to fajn večer a zítra pohoda.
Den čtvrtý máte volno, zajděte na procházku a na kávu. Super, od rána lije, obšťastníme kamarádku a ještě se krásně projdeme. Káva byla fakt skvělá, ale na návštěvě jsem zřejmě byly naposled. Sedíme s kámoškou a klukama nahoře a holky si dole hrají (původně byly na klouzačce) a přišlo mi najednou podivné ticho. Říkám kamarádce: „Hele, jdu se tam podívat, ona naše střelkyně má občas hloupé nápady a strhne všechny kolem.“
Má slova se naplnila, málem mě kleplo. Holky krmily rybičky, no jo ale daly jim celou pixlu půlkilového žrádla, takže krom toho, že rybí žrádlo bylo všude kolem, tak v akváriu to vypadalo asi jako takový ten spořič obrazovky, jak tam běhají barevný kolečka. Mezi nimi se zmítaly už přežrané rybičky, které se snažily žrádlu vyhnout. Cvičení tedy bylo. Po kolenou po podlaze s hadrem v ruce. Doufám jen, že kamarádky tchyni netrefil šlak.
Den pátý. Dneska nás čeká rodinný výlet do Chvatlin na zahradní železnici a pak do Radimi na návštěvu k tetě. Od rána přemýšlím, jak to skloubím s cvičením a 4km procházkou. „Vyhodím tě někde po cestě a dojdeš k tetě pěšky,“ napadlo přítele a tento nápad byl naprosto geniální.
Dali jsme si oběd v Pečkách oblékla jsem si legíny, syna dala do šátku a dceru do kočárku, protože odmítla jet s tátou autem. No bylo to dobrodružství. Lidi v Pečkách ještě neviděli asi dítě v šátku, nebo jestli se jim nezdála skoro tříleťačka v korbě nevím, ale i když jsem sebou měla dva mobily kvůli navigaci, stejně jsem cyklostezku netrefila.
Ufuněná jsem dorazila k nějakému dětskému hřišti, čímž jsem potěšila svou dceru, která uvolnila kočárek bráchovi a já si zacvičila u lavičky. Byl to boj. Do toho mrholilo, a i když jsem nestihla úplně všechny cviky, měla jsem ze sebe radost. Na zpáteční cestě jsme tedy trochu zabloudili, ale nakonec jsme dorazili k tetě se 4 a půl kilometry v nohách, přičemž ze hřiště jsem nesla 15 kilo v šátku a 6 v kočárku.
Den 6. Procházka 3 km na houbách, nic moc jsme nenašli, ale byl to fajn den s rodinou, večer cvičení a hlavně jsem se zkusila změřit. Světe div se, 2 cm v pase jsou dole. K těm minimálně 15 mě čeká ještě dlouhá cesta. Držte mi palce!
Přečtěte si také
„Tak se mluví u vás na vesnici?“ Tchyně mě ponížila před všemi
- Anonymní
- 23.05.26
- 4362
Na rodinných obědech už poslední dobou skoro radši mlčím. Stačí totiž, abych něco řekla po svém, a moje tchyně si ze mě okamžitě začne dělat srandu před ostatními. A čím dál víc mám pocit, že jí...
První výročí svatby mělo být romantické. Manžel ale odešel do hospody na hokej
- Anonymní
- 23.05.26
- 3367
Nedávno to byl rok, co jsme měli s Michalem svatbu. Doufala jsem, že zajdeme na večeři, do kina nebo se jen projdeme večerním centrem. Nemusela to být žádná drahá romantika jako z filmu. Stačilo by...
Na oslavě mě přemluvili stoupnout si na váhu. To, co následovalo, bolelo
- Anonymní
- 23.05.26
- 1838
Měla to být obyčejná rodinná oslava, během které jsem jen nešťastně zmínila, že se mi po porodu podařilo trochu zhubnout. Netušila jsem ale, že o pár minut později budu stát před celou rodinou na...
Fitness trenér se navážel do mé postavy. Teď nemám vůbec žádnou motivaci
- Anonymní
- 23.05.26
- 1288
Sebrat odvahu a poprvé přijít do fitka pro mě bylo těžší, než si asi někdo umí představit. O to víc mě zasáhlo, když mi trenér během prvního tréninku řekl větu, po které jsem měla chuť se otočit a...
Kadeřnice mi úplně zničila vlasy. Teď tvrdí, že je to moje vina
- Anonymní
- 23.05.26
- 1030
Po dlouhé době jsem se chtěla cítit hezky a objednala se na zesvětlení vlasů. Místo radosti jsem ale odcházela z kadeřnictví v šoku, se zničenými vlasy a pocitem, že za všechno vlastně můžu já sama.
Kvůli rodině své manželky se syn může přetrhnout. Pro nás ale nehne prstem
- Anonymní
- 22.05.26
- 3113
David byl vždycky hodný kluk, na kterého jsme se s manželem mohli spolehnout. Nikdy nebyl konfliktní, doma pomáhal a měli jsme hezký vztah. Možná právě proto mě tolik bolí, jak moc se všechno...
Zařvala jsem na vlastní dítě. A celý večer jsem probrečela, jak špatná jsem máma
- Anonymní
- 22.05.26
- 1058
Stává se vám také, že uděláte něco, čeho pak okamžitě litujete? Jenže už to nejde vzít zpátky? Když se mi Kristýnka narodila, byla jsem přesvědčená, že budu trpělivá a milující máma. Že ji budu...
Měla to být pomoc. Superdávka mi ale doma otevřela nepříjemné téma peněz
- Anonymní
- 22.05.26
- 4380
Měla to být pomoc. Aspoň tak se o superdávce mluví. Byla jsem ráda, že na ni máme nárok. Nepatříme mezi rodiny s vysokými příjmy, všechno zdražuje a jen za jídlo utratíme obrovskou část peněz. Když...
Vyměnila jsem řízky za zeleninu. Manžel mě teď nenávidí
- Anonymní
- 22.05.26
- 1541
Stojím v kuchyni a s láskou servíruji pečeného lososa s grilovanou cuketou a lehkým salátem z quinoy. Cítím se skvěle. Za poslední měsíc jsem díky změně jídelníčku lehčí, mám víc energie a přestala...
„Já bych takhle mezi lidi nešla.“ Kamarádka mě jednou větou úplně zničila
- Anonymní
- 22.05.26
- 2002
Čekala jsem obyčejné posezení s kamarádkou, místo toho jsem odcházela s pocitem, že se za sebe mám stydět. Jedna její „upřímná“ poznámka o tom, jak vypadám bez makeupu, mi zůstala v hlavě mnohem...
jen tak dál, držím palce a čekám na pokračování
