Deník ufuněné matky
Jak již název napovídá, ano, začala jsem hubnout poporodní kila a dokázat si, že se to se dvěma dětmi dá.
Tak jsem se tedy rozhodla. Deník, den druhý. Ten první záměrně vypouštím, jelikož se neudálo nic světoborného kromě toho, že jsem se teda rozhodla udělat něco pro své zdraví, pro své nadváhou se zmítající tělo a taky si dokázat, že to se dvěma dětmi prostě jde, když se chce, i když je dva měsíce po porodu.
Předcházel tomu můj komický způsob uvažování a milých pokusech o nějaký sport. No kdyby mě někdo viděl na dětském hřišti, jak jsem se pověsila na tyč stylem, že se zhoupnu na rukách stejně jako moje dvou a půlletá dcera (někdy mám pocit, že mi ji podstrčili ze zoo anebo má nějaké opičí příbuzné), tak se směje ještě dnes. Moje tukem se obalené ruce se pustily tak rychle, asi jako když projíždí nádražím rychlík Praha-Budějovice. A to jsem ještě nedávno chodila do Sokola… (No je fakt, že to už možná bude skoro 20 let.)
Druhý pokus byl běh. Namotivovala jsem se skrz nové běhací legíny, které jsem ulovila v jednom nejmenovaném obchodním řetězci, doma jsem to slavnostně oznámila a šlo se. Cestou jsem si do batůžku dala ještě plasty a par sklenic, že to jako vezmu při cestě. No jo, ale zřejmě jsem u toho vypadala jak funící exot, co má v báglu lahváče a běží do obchodu rychle pro nové.
Ulici dlouhou asi 400 m jsem „uběhla“ na třikrát a zpátky už jsem funěla tak, že mládež, co se povalovala na zemi v parčíku vypadala, že mi zavolá záchranku. No to asi nedám. Ale o čem tedy deník je? O tom, že Facebook je i někdy užitečný. Možná mám někde nějakého strážného anděla, který se rozhodl ze mě udělat kočku a poslal mi na displej mobilu aplikaci fitmáma aneb cvičíme na mateřské.
Den první jsem začala jógou (třeba u toho budu někdy vypadat jako Madonna ve filmu Příští správná věc). Dcera si měřila zajímavým způsobem a po chvilce pronesla: „Mami, ty cvičíš?“ Ne asi… Možná jsem u toho vypadala, jako když si chci ublížit. „Ano, cvičím,“ odpověděla jsem. Přidala se ke mně a to mě přesvědčilo v myšlence, že se té výzvě postavím čelem.
Den druhý. Aplikace mi napsala, že mě ráno čekají 4 km chůze kočárkem a odpoledne 5 km. Začala jsem ranním pilates. Docela legrace. Dcera mi počítala squaty a přehazovala cviky, co mám tedy cvičit. Jako se mám ohnout k zemi tak, aby se člověk dotkl země? To jsem přece uměla, tak proč si to to tělo sakra nepamatuje? Že jsem snědla v květnu hermelínový chlebíček a celou studentskou pečeť, to si pamatuje dobře. Docvičeno, uff.
Navázala jsem syna do šátku s hrůzou zjistila, kolik je hodin a mohl by nám ujet vlak, takže svižnou ranní procházku jsem si dala už směr nádraží, abychom stihli ještě koupit lístky. Kamarádka, kterou jsem přizvala, ať v tom nejsem sama, si to dala taky svižně, tak vlak nakonec stihla. Ušly jsme krásné 4 km a zakončily je v kavárně - odměnou mi bylo cappuccino a zázvorová limča.
Odpoledne mě čekalo vyjít 4 krát kopec a pak 5 km prochajda. No řeknu vám, parní lokomotiva určitě nefuní jako já. Divím se synovi v šátku, že spokojeně usnul. Než jsem vyšla kopec po třetí, spala i dcera v kočárku. Soustrastnými pohledy na mě hodili dva kolemjdoucí houbaři. Ono vidět funící matku, jak táhne kočár s 15 kilama a na hrudníku má pod kloboukem přivázaného 6kilového prcka asi za soustrastný pohled stálo, ale já se jen usmála. Ne, milí houbaři, já nepotřebuji soustrast, já potřebuji větší motivaci.
Překvapivě jsem dnes zjistila, že už mi to nepřišlo tak strašné funění jako včera, kdy mě obšťastnil. Cestou necestou funící do kopce mě napadla myšlenka vytvořit tenhle deník, aby se pobavili i jiný a ne jen já tím, jak bojuju. Jsem rozhodnuta to nevzdat! Prostě to za ten měsíc dám. Dokážu sobě a okolí, že to jde, když se chce, a třeba se vejdu do nějakých elegantních šatů na promoci, která mě čeká.
Den třetí. Začalo to ranní hysterickou scénou mojí dcery, která naštěstí odešla, když jsem jí řekla, že v rámci tréninku bychom mohly zajet na hřiště do Konopiště. No nadšení bylo velké, moje už sice moc ne, protože jsem musela zabalit milion věcí pro ty moje caparty (taky máte občas pocit, že se někam stěhujete, když jdete jen na hřiště?), a potom, co jsme celý upocený dorazily i s babičkou na místo určení, se mi najednou nic nechtělo. Syn spal v šátku a babičku jsem nechala běhat s dcerou.
Nakonec jsem si řekla, že krize teprve přijdou, tak jsem dávku jógy dala a odpoledne i aktivně s kočárkem na zahradě. Vidina večerního mejdanu s „matkami“ (kamarádky ze základky) mě táhla kupředu. Uspala jsem syna a vyrazila. No možná vám nemusím vyprávět, jak takový večírek probíhá, kdo na nějakém takovém dýchánku byl, ví svoje. Pro ty neznalé, probíraly jsme vše důležité. Od plen, hraček přes úklid, chlapy až k no, vždyť víte, ano k bobíkům. 
Vždycky to tak skončí. U toho jsme něco málo vypily, pohoršily okolí hlasitým smíchem a hodinu po zavíračce, co nás teda už vyhodili, jsme dokázaly ještě půl hodiny drbat před hospodou. Byl to fajn večer a zítra pohoda.
Den čtvrtý máte volno, zajděte na procházku a na kávu. Super, od rána lije, obšťastníme kamarádku a ještě se krásně projdeme. Káva byla fakt skvělá, ale na návštěvě jsem zřejmě byly naposled. Sedíme s kámoškou a klukama nahoře a holky si dole hrají (původně byly na klouzačce) a přišlo mi najednou podivné ticho. Říkám kamarádce: „Hele, jdu se tam podívat, ona naše střelkyně má občas hloupé nápady a strhne všechny kolem.“
Má slova se naplnila, málem mě kleplo. Holky krmily rybičky, no jo ale daly jim celou pixlu půlkilového žrádla, takže krom toho, že rybí žrádlo bylo všude kolem, tak v akváriu to vypadalo asi jako takový ten spořič obrazovky, jak tam běhají barevný kolečka. Mezi nimi se zmítaly už přežrané rybičky, které se snažily žrádlu vyhnout. Cvičení tedy bylo. Po kolenou po podlaze s hadrem v ruce. Doufám jen, že kamarádky tchyni netrefil šlak.
Den pátý. Dneska nás čeká rodinný výlet do Chvatlin na zahradní železnici a pak do Radimi na návštěvu k tetě. Od rána přemýšlím, jak to skloubím s cvičením a 4km procházkou. „Vyhodím tě někde po cestě a dojdeš k tetě pěšky,“ napadlo přítele a tento nápad byl naprosto geniální.
Dali jsme si oběd v Pečkách oblékla jsem si legíny, syna dala do šátku a dceru do kočárku, protože odmítla jet s tátou autem. No bylo to dobrodružství. Lidi v Pečkách ještě neviděli asi dítě v šátku, nebo jestli se jim nezdála skoro tříleťačka v korbě nevím, ale i když jsem sebou měla dva mobily kvůli navigaci, stejně jsem cyklostezku netrefila.
Ufuněná jsem dorazila k nějakému dětskému hřišti, čímž jsem potěšila svou dceru, která uvolnila kočárek bráchovi a já si zacvičila u lavičky. Byl to boj. Do toho mrholilo, a i když jsem nestihla úplně všechny cviky, měla jsem ze sebe radost. Na zpáteční cestě jsme tedy trochu zabloudili, ale nakonec jsme dorazili k tetě se 4 a půl kilometry v nohách, přičemž ze hřiště jsem nesla 15 kilo v šátku a 6 v kočárku.
Den 6. Procházka 3 km na houbách, nic moc jsme nenašli, ale byl to fajn den s rodinou, večer cvičení a hlavně jsem se zkusila změřit. Světe div se, 2 cm v pase jsou dole. K těm minimálně 15 mě čeká ještě dlouhá cesta. Držte mi palce!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 547
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 933
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 428
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 257
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18662
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2475
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2688
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2430
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1617
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
jen tak dál, držím palce a čekám na pokračování
