Dlouhá cesta ke štěstí
- Porod
- petraa.z7
- 15.04.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Člověk by neveřil, jak dlouho si musí počkat na štěstíčko, které si moc přál a co ještě může přijít, když už ho má skoro na dosah.
- 1
Když jsem na podzim 2006 vysadila HA, nevěřila jsem, jak dlouho se po ní člověk může dávat dohromady. Mě to trvalo celých 6 let než jsem otěhotněla. To, jak to trvalo a co bylo za problémy o tom snad jindy. Začal rok 2012 a do tohoto roku jsem vstoupila s tím, že nehodlám nic řešit a že si na to mimčo prostě počkáme, však ten správný čas nastat někdy musí a když ne, asi matkou být nemám. Jenže já hned v únoru otěhotněla a testem 3.3. potvrdila, radost velká, čekala jsem než půjdu na potvrzení na gynekologii, ale vnímala jsem, že to není,,ono". Mé obavy se potvrdily a já hnedle za 5 dní začala krvácet, tudíž jsem běžela na gynekologii a opravdu mi byl potvrzen samovolný potrat, naštěstí nebylo potřeba čištění a vše odešlo samo, ale já měla velký smutek a snad nikdy se kolem mě v tu dobu nehemžilo tolik těhotných žen a tolik malých dětiček.
V práci jsem potkávala tři těhotný kolegyně a nebylo mi nejlíp 
. Uplynulo pár týdnu a já si řekla, že nemá cenu se utápět ve smutku, že to miminko, to silné miminko na nás někde čeká. V květnu se se mnou loučila poslední těhulka v práci a odcházela na MD, já jí táááák záviděla, ale řekla jsem si,,holka nesmutni, taky takto jednou budeš odcházet s miminkem v bříšku". No a tak začal červen a na naše výročí svatby 7.6. jsem dělala večeři a najednou jsem se prostě sebrala a šla na WC, udělala těhotenský test ( MS měla přijít druhý den 8.6.) a ejhle, slabá druhá čárka a já v šoku, tak jsem čekala a ještě se moc neradovala, po poslední zkušenosti.
Každopádně jsme s manželem čekali až co řekne doktor, nechtěli jsme se nějak předčasně radovat.Tak jsem cca po 10 dnech došla s manželem za panem doktorem a slyšela jsem tu krásnou větu,,gratuluju Petruško, jste těhotná", všechno vypadá v pořádku – asi vám nemusim říkat, jakou radost jsme měli, ale člověk byl samozřejmě pořád ve strachu, kort do 12tt. Už od 14tt jsme vědeli, že čekáme naší vytouženou holčičku, no manžel už to věděl od pozitivního testu, že to je holka, tvrdil, že prý ví, co dělá 
, a tak jsme se radovali.
No abych to zkrátila, těhotenství bylo krásný, vše probíhalo v pořádku, já si užívala rostoucího bříška a prožívala pohyby naší berušky. Těhotná bych mohla být pořád, v podstatě mě nic netrápilo. Nákupy a přípravy se chýlily ke konci a já se konečně dočkala dne, kdy jsem v práci řekla,,sbohem", pekla cukroví na Vánoce a tyto krásný svátky si už užívala v klidku doma. Nastal Nový rok 2013 a s tím se blížil i můj porod ( termín jsem měla 14. a 15.2.), doma vše nachystáno a už jsme s manželem byli nedočkaví, ty poslední dny utíkaly pomáááálu, spíš už mě nebavilo koukat do té prázdné postýlky. Nastal měsíc únor a já věděla, že vstupovat do nového měsíce březen už budeme s naší bruškou. Ve 39tt na kontrole už mi pan doktor řekl, že jsem otevřená na prst, porodní cesty připravené a tudíž udělal hamiltona, no po něm mě jen celý den bolelo břicho jako na MS za par dní začala odcházet hlenová zátka, ale nic víc. Tudíž jsem normálně přišla na poslední kontrolu ve 40tt k mému doktorovi s tim, že jsem připravena a tudíž mojí nedočkavostí porod vyvoláme. Na termín 14.2. jsem nastoupila do porodnice na vyvolání, jo vyvolávat mohli, co chtěli, ale u mě se nic nedělo, malé se v bříšku mooooc líbilo 
.
Ani po dvou tabletách se nic nerozjelo. Tak jsem zůstala přes noc s tím, že mi bylo řečeno, že druhý den znova. Ale nastalo ráno a pan primář si mě zavolal s tím, že mi dal vybrat, jestli chci opět zkusit vyvolání a nebo jít domu a nebo tam zůstat a čekat až to přijde v porodnici a nebo počkat až to přijde samo doma, že to opět popošoupli. Jelikož nemam ráda nemocničcní protředí a chtěla jsem domů, i když jsme porodnici neměli zrovna za rohem, ale zase né hodiny cesty, rozhodla jsem se počkat, až to přijde samo a to v domácím prostředí. Takže mě v pátek 15.2. přivezl manžel domů. Stále se nic nedělo, ani v sobotu 16.2. a tak jsem o půlnoci šla spát. V neděli ráno ve 4:30 nastaly bolesti, poslíčci. Trvaly celou neděli cca po 20ti minutách, ale večer už po 10ti, pak po 8 a nakonec po 6ti minutách, tudíž jsme se o půlnoci vydali do porodnice, co kdyby, lepší přijet zbytečně než pozdě a to se mi zdály už bolesti dost silný ( to jsem ještě nevědela, co to jsou opravdový kontrakce).
Ovšem po příjezdu do porodnice mi natočili monitor s tím, že občas nějaká kontrakce, ale nic co by nasvědčovalo porodu, aha…takže zpátky domů. Hned v pondělí jsem šla do poradny už do porodnice, nález trošičku popošel a tak pan doktor řekl, že buď to přijde každou chvilku, ale že je i možný, že se ještě ve čtvrtek 21.2. uvidíme v poradně. A to upozorňuju, že bolesti jsem měla stále co těch 20 minut od tý neděle ráno. Byla jsem už tak naštvaná, že malá nechce ven, že jsem to prostě vzdala s tím, že si holt počkám Tak jsem celé pondělí odpočívala a vnímala,,poslíčky", i když občasné kontrakce byly v poradně zaznamenány. Tak jsem si na uterý naplánovala úklid a pečení dortu. Nastal den,,D" a ráno v uterý 19.2. manžel odešel v 6 hodin ráno do práce, já si velebila, ale měla co 15minut ty silnější bolesti, pořád jsem si říkala, že to snad není ani možný, že se nic z toho nerozjede.
V půl sedmý přišla opět bolest a najednou jsem cítila takový lupnutí a já jen,,au" tak jsem se zvedla a flek na kalhotkách, bylo mi jasný, že je to tu, praskla voda, ale nic velkýho, jen flek na kalhotkách. Takže jsem manželovi zavolala, ať přijede a jedem. Já se připravila, šla ještě vyvenčit psa a měla bolesti tak po 7 minutách. Před 9 ráno jsme přijeli do porodnice, zkontrolovali mě a byla jsem otevřela jeden prst s tím, že plodovka se potvrdila, takže převlíknout. Jak já, tak manžel, klistýr a čekalo se, bolesti už byli co 3–4 minuty a zesilovali a zesilovali, já střídala sprchu, míč, sprchu, míč, po třech hodinách mě zkontrolovali a nález - otevřena na dva prsty. Já už dost hlasitě vzdychala na celou porodnici a manžel mě podporoval. Kolem 14tý hodiny mě opět zkontrolovali a věta,,nález stejný", nic se neděje, stále otevřená na dva prsty, ale já už myslela, že nemůžu, dostala jsem injekci na bolest do zadku, ale že by to zrovna pomohlo, to fakt ne.
V pět hodin mě opět zkontrolovali a stejná věta,,nic se neděje" nález stejný, takže jsem dostala kapačku oxycitinu a bylo mi řečeno, že bych se měla rychlejš otvírat a mělo by mi to zesílit kontrakce, no kontrakce zesílily po kapačce jeste víc, ale nic se,,dole" nedělo, nemluvě o monitorech od rána, co mi dělali, to byl skoro nemožný vydržet ty kontrakce vleže, nikdy se mi tak nekroutily prsty na nohou. Vědela jsem, že kapačku nechají dokapat ty dvě hodiny, takže jsem poslala manžela domů vyvenčit psa. No byla jsem už na dně, nic se nedělo, já bolesti. Hrůza, psychika nic moc, když to k ničemu nevedlo.
Tudíž v půl sedmý přišel doktor a řiká, ukončíme to, vůbec se neotvíráte, necháme připravit sál, uěláme císařský řez. V tu chvíli se mi tak strašně ulevilo, nikdy jsem se na ni tak netěšila, jen už jsem chtěla, aby mě řízli. Manžel rychle přijel, mě odebrali krev, vycévkovali a čekala jsem hodinu než byl sál připravený, to byla ale ta nejhorší hodina v mým životě, bolesti šílený, vědela jsem, že už vlastně zbytečný a musela jsem vydržet, už jsem padla manželovi se slzami v očích do náručí, že to nezvládnu, ta podpora od něj byla tak silná, že ani nevím, jak jsem to vydržela. Konečně nastala půl osmá večer a šli jsme na sál, já stále prodýchávala kontrakce, no a konečně jsem tam došla, vylezla jsem na stůl, kolem snad sto lidí a že mi jen umrtvý spodní část těla, abych byla při vědomí, hm…ha ha ha, anesteziolog to nějak nevychytal, zkoušel napíchávat páteř asi na 8×.
Samozřejme se mu to nepodařilo a tak už to vzdal, do toho jsem musela byt šíleně ohnutá, do toho stááále ty kontrakce no snad půl hodiny, myslela jsem, že už ho tam seřvu, ať se na to vykašle a kouká mi dát tu masku, nakonec rozhodli o celkový narkóze, no co taky jinýho. Pak už jen vim, že si nahmatávali místo, kde říznou, což nebylo dvakrát příjemný, když jsem ještě nebyla uspaná a furt jsem měla bolesti. V 21:00 hodin mě přivezli na pokoj, kam přišel manžel a přinesli mi naší krásnou holčičku jménem Anežka. Narodila se ve 20:07 s mírami 3540g a 48cm. Byl to nejkrásnější pocit. Byli jsme s manželem moc štastní, ale já byla vyřízená po celým dni a po nervech z předchozích dní. Kolem 23:00 přišel anesteziolog na pokoj, aby mě zkontrolovali, protože se všichni nebyli jistý, jestli po tom napichování páteře budu ještě vůbec chodit, takže jsem před nima musela zvedat nohama, no - naštěstí chodím, ale druhý den, kdy jsem poprvé vstala po císaři, jsem nemohla vestoje pořádne dýchat, takže další vyšetření a EKG, bylo podezření na plicní embolii, naštěstí se nepotvrdila a já se asi za tři dny rozdýchala.
Když to shrnu, porod jsem si představovala příjemněji, spíš jinak, jsem si jistá, že by pro mě ty kontrakce nebyly tak šílený, kdybych se otvírala, protože jsem je vítala s tím, že to je cesta pro naší princeznu ven, ale pak už to moje psychika nedala, když vůbec nic nepostupovalo. Na bolesti jsem jen tak nezapoměla po porodu, to říkám upřímně, ale dnes, kdy jsou naší Anežce necelý dva měsíce už jsem je zapomněla. Pohled na naší dceru mi vše vynahrazuje a já jsem den ode dne štastnější a štastnější, s manželem si naší berušky moc užíváme. Záda mi sice zůstaly zablokovaný po neúspěšném napichování páteře, takže budu muset chodit na masáže, ale za nic na světe bych to za naší Anežku nevyměnila. Neuveřitelně mi dodává sílu to vše zvládnout, dát se dohromady a zapomenout na vše špatné, nemluvě o manželovi, kterýho kdybych u sebe neměla, tak to nezvládnu, o to víc si mě váží, i já jeho a nyní jsme všichni spolu moc štastní.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1594
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 939
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1632
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 686
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20603
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2593
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
přeji hodně štěstíčka s malou princeznou 
Ale hlavní je, že jste obě v pořádku 
Moc grauluju k holčičce a přeji, ať Vám dělá jenom samou radost…
každopaně Anežka je tu a my jsme moc štastny 
i kdyz to prislo samo tak nic, asi mi ten dar nebyl dan porodit prirozene jako mnohym ženám, ale hlavne, že je Anežka v pořádku 
jinak moc gratuluju k prdelce. Je to štěstíčko. 
