Do smrti si to budu vyčítat

Ahoj! Pořád tu čtu různé deníčky, ať už šťastné nebo ty horší! A proto jsem se taky rozhodla jeden napsat. Je o mé babičce a o tom, co jsem měla udělat, ale neudělala a do smrti si to budu vyčítat!

Tak abych začala od začátku! Jsem jedináček, takže moje babička s dědou žili jen mnou. Můj děda umřel před 12 let, tenkrát mi bylo 14 let, byla jsem z toho hrozně smutná a babička nejvíc, snažila jsem se s ní trávit každou volnou chvilku, co jsem jen měla, tím jsem se na ní hodně upnula, snad víc než na svou mamku. Vždy tu babička byla pro mě, pomáhala mi a já jí!

Čas běžel a já jsem v 17 letech otěhotněla, babička mi nabídla, že mohu bydlet u ní, s radostí jsem hned řekla, že ano. Jenže malá se narodila a mamka mě chtěla mít u sebe, takže jsem se odstěhovala i s přítelem a malou Viktorkou zpět k rodičům. Babička mě často navštěvovala a já ji. Když bylo Viktorce 6 měsíců, babička mi ji denně hlídala, abych si mohla dodělat školu, jenže… za pár měsíců, když Viktorce bylo 10 měsíců, jsem otěhotněla znovu a těšila se na naši další dcerku. Ale co teď, přece nemůžeme pořád bydlet u rodičů, když čekáme další miminko, a v tom přítel dostal nápad, aby se babička, která měla byt 3+1 a byla v něm sama přistěhovala k mým rodičům a my že půjdeme bydlet místo ní. Hned jsme to všem oznámili a s údivem každý souhlasil. A začalo velké stěhování.

V únoru 2006 jsem se vdala a přesně za měsíc (na den) se nám narodila dcera Natálka. Babička mi celých 12 dní, co jsem byla v porodnici, hlídala dceru Viktorku. Když nás po 12 dnech propouštěli z porodnice, těšila jsem se domů, že konečně budu ve svém, se svými dcerkami a manželem. Domluvila jsem se s Babičkou, že mi Viktorku přivede domů! Přijeli jsme z porodnice, vybalili věci a já vyhlížela babičku s Vikčou, ale pořád nic, volala jsem na mobil, ale byla nedostupná. Po chvilce mi zazvonil mobil, volala kamarádka a brečela mi do telefonu, vtom jsem se úplně rozklepala a pořád se ptala, co se stalo.

Babička měla mrtvici, už vycházela z baráku s Viktorkou, ale najednou z ničeho nic omdlela a upadla ze 3 metrů. Okamžitě jsme s manželem nasedli do auta a jeli jsme k rodičům zjistit, co se stalo. Viktorka byla u kamarádky, jelikož to je rodičů sousedka a moje kamarádka od dětství. Jakmile jsme dorazili, už tam byla záchranka a babičku ošetřovali, ptala jsem se, co se děje, ale řekli mi jen, ať si zavolám do nemocnice v Lounech. Abyste chápali, vše sem musela obvolávat jen já nebo táta, jelikož moje babička a má mamka se zrovna neměli v lásce, ale tolerovali se. Takže večer mi zavolal táta, že babička měla silnou mrtvici a musejí ji transportovat vrtulníkem do Ústí, řekla jsem, dobře, tam je lepší nemocnice než v Lounech a byla trochu klidná, jelikož její stav byl stabilní. Ale asi za 3 hodinky mi táta volal znovu, že budou babičku ráno převážet zpět do Loun, protože v Ústí už jí nepomůžou. V tu chvíli jsem byla na dně, nedokázala jsem si představit život bez ní, bez mé velké opory. Dny plynuly rychle a babička doktorům ukázala, že mí tuhý kořínek a jen tak něco nezlomí. Za 2 měsíce byla v naprostém pořádku a doma, do půl roku se úplně zotavila a zase vyžadovala hlídání dětí.

Asi po 3 letech na mateřské jsem si našla práci, ale bohužel non-stop a co teď? No samozřejmě, že se babička nabídla na hlídání a střídala se s mojí tchyní. Vše prostě klapalo a my byly všechny spokojené. Jenže, nic netrvá věčně. Asi před 2 lety jsem měla velké problémy s manželem, začal mi pít, hrát automaty atd., takže rodinná pohoda se úplně rozplynula. Před rokem a půl jsem požádala o rozvod, našla si skvělého přítele a čekali jsme naši první společnou dcerku Terezku. Byla jsem moc šťastná, až příliš :) Když se narodila dcerka Terezka, hlavou mi proběhlo to, co se stalo před 5 lety babičce, narodila se mi dcera a ona málem umřela. Můj přítel mi říkal, jsi hloupá, myslíš na blbosti, a já mu jen přikývla. Po 5 dnech nás pustili domů a hned druhý den jsem se jela Terezkou pochlubit babičce a tátovi. Babička opět hlídala moje dcerky, když jsem byla v nemocnici. Vše klapalo, jak mělo, ale…

Terezka se narodila v červnu, takže venku krásně, sluníčko atd. Babička si sedávala s dětmi do stínu, aby jí nebylo špatně, já jsem jí pořád říkala, ať si je tolik neber, ať je raději doma, ale ne, ona měla svou hlavu a pěkně tvrdohlavou. Asi po týdnu přišla s dětmi a začalo to vše na novo. Večer mi mamka volala, že babičce zavolali rychlou, jelikož má 40 horečky a je jí hodně špatně. Byla jsem opět na dně a jen doma brečela, ale musela jsem se sebrat, mám tu přece 3 děti, musím být silná alespoň před nimi.

Za 2 dny jsem za babičkou jela do Mostu, podívat se, jak se jí daří, doktor nám řekl, že má nějakou virózu a že za pár dní to přejde a pustí ji domu. Byla jsem ráda. A v tom přišlo na řadu loučení: Máma mě hnala, ať už jdeme, že musíme domů, přes celý pokoj sem se otočila a koukala na babičku, hned jsem chtěla jít k ní, obejmout ji a říct, jak moc ji mam ráda, ale ne, máma mě zatáhla a hned že jdeme. Druhý den babičku pustili domů, ale nebyla to už ona, byla malátná, vše jí padalo z rukou, no prostě to nebyla ona.

Za 2 dny mi opět volala mamka, že pro babičku volají rychlou, protože se nemůže hýbat ani mluvit. Rychlá ji odvezla opět do Mostu, hned sem za ní jela, ale když jsem uviděla, jak tam leží, stěží dýchá a má Jupíka na pití a ohrádku jako pro malé dítě, s brekem jsem utekla, nemohla jsem ji takhle vidět, ona byla vždy silná a najednou tohle. Ještě ten večer ji odvezli do Ústí na infekční a zjistili, že má zánět mozkových blan. Když před 5 lety upadla, na lebce se jí udělala malá dírka, na kterou doktoři prostě nepřišli, a tou dírkou se jí do mozku dostala infekce.

Každý den jsem do Ústí volala a ptala se na stav, asi po 14 dnech v den, kdy moje nejstarší dcera dostala svou první jedničku, se její stav začal lepšit, prý vydrží být i 3 hodiny vzhůru a reaguje na různé podněty, byla jsem šťastná, hned jsem to volala svému ex-manželovi, i ten byl rád a hned jsme si řekli, že za ní v neděli pojedeme, když už je konečně vzhůru a bude vědět, že jsem (hlavně já) u ní. To vše jsme dohodli v pátek. V sobotu jsme s přítelem a dětmi jeli na chalupu grilovat, viděl na mně, jak moc se mi ulevilo, že je Babičce lépe. Večer jsme přijeli domů a já jsem padla jako kotě, bylo toho všeho hodně a já jsem byla ráda, že vidím postel. Usnula jsem a za hodinku mě budil přítel, koukal na mě tak divně a v tom to řekl: *Miláčku volal táta, babička před hodinkou umřela. Neměla jsem slov, nic, v tu chvíli umřelo i něco ve mně! Několik dní jsem probrečela a skoro vůbec nespala, najednou tu už pro mě není, nikdo mi nepomůže, nebude mi vykládat příběhy, už je konec. A nejhorší je, že já jí to tenkrát neřekla: **mám tě ráda babičko, pořád mě to užírá…

Už je to půl roku, co umřela a já se s tím stále nemohu nějak vyrovnat, ale mám tu skvělé 3 holčičky a úžasného přítele, se kterými je svět hned veselejší!

Omlouvám se za tak dlouhý příběh, ale už jsem se potřebovala vypsat!

Děkuji všem, kteří vydrželi až do konce.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Jadla
523
28.3.12 10:39

Před třemi měsíci mi zemřel můj dědeček, byl pro mě mužem s velkým M, vzor, hrdina, báječný a chytrý a … Chápu to šílené prázdno a smutek a bolest. Jak mohli odejít, když to všechno hezké, co měli rádi, tu pořád je? Ale pevně veřím, že vědí, že jsme je měli rádi, a máme pořád. A že nás třeba z nebe nebo odněkud vidí a usmívají se. Posílám objetí a přeji hodně sil a radosti. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Lůca8
61
28.3.12 10:57

Ahoj, moc krásně napsané. A přesně vím, co cítíš. A zase brečím, ale věř tomu, že to přebolí, hlavně, že máš tak skvělou rodinu. Já jsem něco podobného zažila s dědečkem. Byl pro mě strašně blízký, jako malá jsem nemohla chodit do školky a právě on mě hlídal. Byla s ním vždycky strašná legrace, jak on se rád smál :-) Vždy, když jsem potřebovala pomoc byl tu pro mě a to i v dospělosti. Naučil mě lyžovat, plavat, bruslit, jezdit na kole. Prostě jsme k sobě měli vždycky strašně blízko (i když s mým taťkou mám taky skvělý vztah - je totiž taky po dědovi). O vánocích 2008 přišla jedna z nejhorších zpráv v mém životě - děda má rakovinu - nádor operovat nelze - metastáze v játrech i ledvinách. Takže ozařování a chemo, strašně jsem tenkrát dědu prosila, aby kvůli mně bojoval, a on bojoval, i když to pro něj bylo tak strašně bolestivé. Jenže léčbu přestalo zvládat srdíčko, již před nemocí prodělal několik infarktů a nakonec byl i na operaci (několikanásobný bypass). 15.6.2010 ho naposledy odvezla rychlá, už v bytě ho oživovali, ale nakonec nás ujišťovali, že to zvládne. Ten den jsem musela něco dodělat v práci, protože šéf na to spěchal, a protože nás lékaři i můj strejda ujišťovali (který byl v nemocnici s dědou), že děda je stejně udržovaný v umělém spánku a že ráno ho budou probouzet, rozhodla jsem se, že radši práci dodělám a pojedu za ním druhý den ráno. Do dnes si to vyčítám, děda zemřel ve spánku 16.6.2010 kolem 1:30 ráno. Taky jsem mu už nestihla říct, jak ho mám strašně ráda, a nikdy nezapomenu strejdovi, že nám řekl, že už nevnímal, protože nám, pak jeho ošetřující lékařka sdělila, že byl odpoledne při vědomí. Takže ještě k tomu musel mít pocit, že jsem se na něj vykašlala. Dostávala jsem se z toho dlouho a není den, kdy bych si na něj nevzpomněla, ale teď se snažím vzpomínat na ty krásné chvilky plné smíchu, protože ho měl tak strašně rád.

  • načítám...
  • Zmínit
Loki01
8814
28.3.12 12:55

Ale babicka to prece vi. Ona vi co pro vas znamenala. :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
VěrkaB
134
28.3.12 13:53

Především přeji upřímnou soustrast,i já si zažila něco podobného,umřel mi v listopadu bratr.bylo mu 36let,zažily jsme toho spoustu,měla jsem ho strašně ráda ale nikdy mu to neřekla a to mě trápí dodnes.Věř že babička to určitě věděla že jí máš ráda,i když si to neřekla.Někdy postačí jen malé gesto a ten dotyčný to pochopí :andel: :andel: A navždy jí budeš mít v srdci,bude stále s tebou.Trápila jsem se myšlenkou že už bráchu nikdy neuvidím,nepokecám,nezapařím ale já ho vídám ve snech a to mi pomáhá vyrovnat se s jeho ztrátou.A už se těším až se jednou tam nahoře zase potkáme. :hug: :hug: :andel: :andel:

  • načítám...
  • Zmínit
Lonette
2693
28.3.12 14:10

Moje babička mi umřela před 3 roky. Velice jsem jí milovala. Také dostala mrtvici, bohužel se z ní již nevzpamatovala. Půl roku jsme se o ní starali, fungovala celá rodina, ale už to nebyla ona. Bylo strašné sledovat, co z ní mrtvice udělala. Strašně moc mi chybí.
Tvoje babička určitě ví, co pro tebe znamenala, důležitější než slova jsou činy. Ona si užívala tvých dcer a to pro ní byla určitě veliká radost. Věděla, že jsi jí milovala, to se neboj, nepotřebovala o tom ujišťovat.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.3.12 14:21

Ahoj, chápu tě, vím, jak se cítíš! taky jsem se s jednou z mých babiček nestihla rozloučit … s dědou bohužel taky ne, ale s dědou jsem se rozloučila ve snu - přišel za mnou, objali jsme se a druhý den mi volala máma, že děda zemřel v 8 večer předcházející den … tím chci říct - ona ví, že jsi ji měla ráda, ví, co pro tebe znamenala a nechtěla by, aby ses tím užírala! drž se!

  • Upravit
Lejla77
1915
28.3.12 15:19
:,( :,(
  • načítám...
  • Zmínit
iliska87
1358
28.3.12 16:59

Moc hezky pribeh az na ten nehezky konec…Je to tezky ,ja byla 3 roky v Americe mela jsem jed domu a chtela videt babicku kdyz mi mamka tyden pred odletem volala ze babicka umrela a ja nestihla ani jeji pohreb,taky jsem nemela tu moznost rict ji jak ji mam moc rada..... :,( :,( ale doufam a vim ze ony to vi moc dobre Ze je mame rady :srdce: :srdce: :srdce: :srdce: :srdce: :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Ella0273
37
28.3.12 19:18

Snazila sem se drzet slzicky, ale neudrzela.. drzim palce, at to zvladnete, Babicka si vas opatruje zezhora, verte tomu! :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
werunkaw123
14090
28.3.12 19:52

Smutný příběh :( :( … babička určitě ví, že jí máš ráda a dává na vás všechny ze shora pozor :andel: :andel: :kytka: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
zzuzzinda
274
28.3.12 20:56

Je mi líto, že ti zemřela milovaná babička a že jsi jí nestihla říct spoustu věcí. Ale věř, že ona věděla, jak jí miluješ. Dávala jsi jí to najevo denně a viděla to i ve tvých dcerkách. Mě v mých 10 letech umřela máma a taky si říkám, co věechno jsem jí neřekla, protže jsem nevěděla jak, že jsem byla malá, ale říkám si, že o mě ví, že vidí moje dvě super uličnické dětičky. A když mi umřela babička (mámina máma), tak jsem v tom žalu byla ráda, že jsem ještě den předtím byla s ní, ale stejně jsem si říkala, že jsem jí mohla říct, že jí mám moc ráda. A víš co mi pomohlo? Píšu jim oběma dopisy. V nich jim to říkám pořád a věřím…Zkus to taky tak, třeba se ti trošku uleví, i když stýskat se ti bude pořád. nebo jdi třeba do lesa a tam zavolej Babičko, mám tě moc ráda! Uvidíš, uslyší tě.
Drž se, bude líp, máš bezvadnou rodinku.

  • načítám...
  • Zmínit
janiii
5889
28.3.12 22:20

Mrzi me, ze ti umrela babicka a takhle se citis. Jedna moje babicka umrela necekane pred 8 lety. Bohuzel se to tenkrat tak hloupe seslo, ze jsem u ni byla naposledy na navsteve v dubnu a v zari zemrela. Pamatuju se, ze par dni pred tim, nez zemrela jsem si rikala, ze za ni budu muset zajet, protoze jsem si s ni chtela popovidat o hodne vecech a mela jsem takovej hloupej pocit, ze uz bych to nemusela stihnout. Tatka mel mit tenkrat narozeniny, planovala jsem jak mu pojedu poprat a pri tom se i uvidim s babickou, protoze spolu zili, ale bohuzel. Par dni pred tatkovyma narozeninama babicku prevezli do nemocnice, jeste jsem volala tatkovi ze tam urcite za ni pojedu a driv nez jsem se tam dostala, tak babicka zemrela. Zrovna v den tatkovych narozenin, kdy jsem tak velkolepe planovala ze se s ni po tak dlouhy dobe uvidim. Taky si to dodnes vycitam, proc jsem se nesebrala a nejela za ni driv a nerekla ji tolik veci, hlavne to ze ji mam moc rada.
Druha babicka mi umrela ted na podzim a byla jsem s ni az do konce, zemrela doma. Ke konci uz to s ni bylo tezky, potrebovala nonstop peci a nebylo to jednoduchy, protoze porad mela svoji hlavu a kdyz jsme se do ni snazili dostat trochu piti nebo jidla, nebo udelat cokoli co bylo treba ale ji to v tu chvili tak neprislo, bylo zle. A i kdyz jsme ji meli doma az do konce, taky si vycitam, ze jsem ji nerekla tolikrat nebo tak moc, ze ji mam rada.
Porad ale tak nejak verim, ze jsou porad s nami. Vidi na nas a vedi, ze na ne myslime a ze jsme je meli a mame moc radi.
Boli to i po letech, ale preju ti moc a moc sil, abys to zvladla :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
T.Hololinka
3684
29.3.12 11:08

Moc Vám všem děkuji :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Loffda
10895
29.3.12 14:32

Babička to ví! Plno věcí nemusíš vůbec vyslovit a přitom druhá osoba přesně ví co cítíš :hug: :hug:
Celý ten článek mi připomněl mou babičku. Když jsme byli malé tak jsme jí moc nemuseli…byla to taková ta přísná babi ke které se nejezdilo jen lenošit ale i pracovat ale přesto jsme jí měli rádi. Pak jsme se odstěhovali daleko a jezdili tam jen občas o víkendu na oběd nebo na kafčo. Je to už 9 let co mi zazvonil telefon že je babička v nemocnici že jí porazilo auto, byla na tom špatně a 3 měsíce ležela na JIPce nebo na ARO a my za ní jezdili každý víkend i když to pro nás znamenalo cestu 200 km tam a to samý zpátky, střídali jsme se s rodiči který tam jezdili v týdnu. Byl to pokaždý moc smutný pohled, tak jsme se jí to snažili pokaždý ulehčit, snažili jsme se usmívat, povídali jí jen veselé věci, když jsem si koupila novou podprsenku tak jsem si tam rovnou vyhrnula triko a ukázala jí to, nemohla mluvit ale maličko se usmála a ten úsměv vidím dodnes a vůbec nelituji že já takový introvert jsem se tam málem vysvlíkla celá :D
Po těch třech měsících mi v práci zazvonil telefon a volala mamina že babičku propustili na internu a jedou se tam podívat, byl všecní den, já v práci, zástup nikde a najednou jsem prostě musela jet taky. Bylo to nachlup…10 minut po našem příjezdu babička zemřela a my jí mohli držet za ruku, nikdy na to nezapomenu a jsem moc šťastná že jsem měla tu možnost :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Veveří
5685
30.3.12 15:38

Smrt v očích

Moje babička byla vážně nemocná a ležela v nemocnici. Když jsem ji byla naposledy navštívit a pak se s ní loučila, viděla jsem jí v očích smrt. Dívala se na mě tak zvláštně jako by v očích měla otazníky, jako by si mě chtěla zapamatovat. V tom pohledu byla hrozně velká síla, něco na co se nezapomíná. Rozloučila jsem se a řekla jí, že v naší rodině jsme všichni bojovníci a ať bojuje. Druhý den babička umřela.
Je zvláštní, že někdy je možné vyčíst v očích nemocných to, že brzy půjdou na druhou stranu, jakoby se zklidnili, přestali bojovat a odevzdali se tomu, co má přijít. Taky se vám něco podobného stalo?

  • načítám...
  • Zmínit
brumdinka
25123
31.3.12 10:56

i když deníčky moc nečtu, ten tvůj sem dočetla do konce i když byl dlouhý .............neboj babička věděla moc dobře, že jí máš ráda a co vše pro Tebe znamená :hug: :hug: vlastně pořád to ví, jelikož duše je věčná :andel: rozhodně si to nevyčítej ;-)

veveří .jo stalo se mi to samé u dědy, věděla jsem že naše návštěva za nim v nemocnici je poslední, dala sem mu jen pusu na čelo a druhý den zemřel .........

mrzí mě že nepoznal moje kluky ..starší se narodil 2,5 r.po jeho smrti a že sem ho nepozvala na kafe, když si to někam štrádoval kolem našeho okna a já ho zahlídla jak jde …dodnes ho tam vidím :-)

Příspěvek upraven 31.03.12 v 10:57

  • načítám...
  • Zmínit
petulle
339
31.3.12 18:20

Ahojky také mám takovou příhodu, nejdříve moje jedna babička z mamčiny strany (bude to v létě 5 let), byla v nemocnici, zlomila si nohu v krčku. Chodila jsem tam za ní, ale pak jsme odjížděli s manželem na dovolenou a nějak jsem nestíhala už za ní zajít, tak jsem jí jen volala a moc se omlouvala že nestihnu návštěvu před odjezdem na dovolenou. Slíbila jsem jí že hned jak se vrátíme tak za ní přijedu. Bohužel, dostala oboustranny zápal plic a za 3 dny po mém odjezdu na dovolenou zemřela. Hrozně jsem si vyčítala že jsem tam za ní už nepřišla. No a moje druhá zkušenost moje druhá babička z tátovy strany, byla také v nemocnici také zlomeny krček, byla jsem tam za ní s mojí mamkou, ale byly jsme tam jen krátce, chystaly jsme se s mamkou do kina. Bylo to na Velikonoce tak jsme jí tam donesly beránka a kousek mazence ke kávičce. Na Velikonoční pondělí jsme si telefonovaly protože mi nebylo moc dobře. Omlouvala jsem se že nedorazím abych jí ještě nenakazila. Za dva dny zemřela na embolii, šok. Moc mě mrzí že se nedočkala vnoučátka ode mne. Příští týden do bude 2 roky od její smrti a malý se narodil přesně na den 13 měsíců od její smrti.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář