Downův syndrom 2
- Rodičovství
- David11
- 16.01.11 načítám...
Rád bych se s Vámi podělil o svůj příběh alespoň tak, jak jsem si ho zapamatoval. Je brzo ráno a nemůžu moc spát a vlastně pořád myslím na naši malou Gitulku, která se narodila před třemi měsíci.
Jsme taková normální rodina. Ničím nevybočujeme. Řešíme obyčejné problémy, jako většina lidí v tomto státě. Máme jednoho syna, který teď začal chodit do první třídy. Asi mi neuvěříte, ale nejoblíbenější činností našeho syna je praní. Už od školky. Vlastně, co začal prát, manželka na pračku skoro nesáhla. Prádlo si roztřídí, na pračce vše nastaví, nasype prací prášek, aviváž, zapne. Ani já to pořádně neumím. Pere všude - doma, u babiček, u tetiček, dokonce občas i na návštěvách u znamých. Čím víc praček, tím lépe. Nejvíce mu vyhovují pračky s displayem - aby viděl, kdy program skončí. Často podle toho řídíme délku návštěvy - a navíc, naše pračka display nemá.
Teď si k tomu přibral i žehlení. Žehlí teda jednoduché věci jako jsou ubrusy, kapesníky a podobně. Má samé podobné zájmy, začali jsme ho pouštět samotného do obchodu, z čehož má náramnou radost. Má radost z toho, že to dělá sám, bez naší pomoci a je na sebe náležitě hrdý. Hračky ho moc nezajímají - letos jeho nejoblíbenějším dárkem pod stromečkem byl stojanový ventilátor, který si moc přál. My s manželkou jsme si říkali, že až budou ty vedra, že bychom se s ním pak domluvili a občas si jej od něj půjčili. Byl to vlastně takový praktický dárek pro nás pro všechny - i když vlastnické právo zůstane synovi.
Před asi dvěma lety jsme si řekli, že bychom rádi druhé dítě. Jó, kdyby to tak byla holčička. Začali jsme se snažit. Trvalo to necelého půl roku, než se nám zadařilo. Nakonec se ale povedlo a zobrazení těch čáreček na tom malém papírku, kterému běžně říkáme těhotenský test, toho byly důkazem. Měli jsme přirozeně radost a plánovali si, jak to bude probíhat. Měli jsme zkušenost z prvního těhotenství a tak jsme očekávali podobný průběh. Rostoucí bříško, sem tam nějaká ta náladovost manželky, pak pláč, takhle to vydržet do porodu, potom prdíky, výchova, starosti, slasti a takhle to vydržet do stáří, než umřeme. Nic speciálního.
Jenže už začátek dával tušit, že to touhle cestou asi nepůjde. Manželka je zdravotní sestra u praktické doktorky, takže její činností je ve většině případů hlavně administrativní práce, pak nějaké obchůzky, nějaký ten odběr apod. Proto nebyl důvod přestat chodit do práce. Manželka je docela odolná a za těch, nevím dvanáct let, marodila asi dvakrát, třikrát. Zajímá se o alternativní medicínu a proto pijeme různé štávičky a kapičky a já nevím, co všechno. Jenže někdy v prvních několika týdnech začala hodně krvácet. Volala mi to z práce a hodně brečela. Sedl jsem na autobus, protože auto měla manželka sebou a přijel za ní.
Smířili jsme se s tím, že došlo k potratu. Říkali jsme si, že to tak asi má být, a třeba by malé nemuselo být úplně v pořádku apod… Moc lehce nám nebylo a tak nám nezbývalo nic jiného než se podobně utěšovat. Manželku jsem odvezl ke gynekoložce, která ji vyšetřila. Seděl jsem v čekárně a netrpělivě očekával konečný verdikt. Potratila, nepotratila? Říká se, že naděje umírá poslední. A když manželka vyšla ven a sdělila mi verdikt, spadl mi kámen ze srdce. Nešlo o potrat. Prognóza sice nebyla dvakrát příznivá, doktorka říkala, že je to padesát na padesát, ale ten plod tam stále byl. Šlo o hematom, který se v oblasti dělohy udělal a vlastně krvácení bylo z něj.
Následoval několikatýdenní odpočinek. První týden byl nejhorší. Manželka musela pořád ležet a na to není moc zvyklá a vlastně ji takový stav vůbec nevyhovuje. Je po své mamce a tak musí pořád něco dělat. Je jedno co, zkrátka něco. To ležení moc nezvládala, skoro pořád brečela. Čtení ji nebavilo, televize, nic. Já jsem se samozřejmě musel starat o domácí práce a přiznám se, je to dřina. Od druhého týdne už to bylo lepší, manželka občas stoupla a někam poodešla. Vyšetření potom postupně ukazovalo, že se to lepší, hematom ustupuje a plod prospívá. To bylo důvodem k radosti. Další radost manželka měla, když ji doktorka povolila chodit znovu do práce. Doma ji to už vůbec nebavilo. Tyto problémy se pak již neopakovali. Manželka na sebe byla hodně opatrná a ta práce, která byla vesměs kancelářská, ji ani malé neohrožovala.
Těhotenství pokračovalo vcelku normálně. Dělal se klasický tripple test, který sice nevyšel moc příznivě, ale obavy moc velké nebyly - alespoň ne u mě. Tripple test není moc přesný a než se narodil náš první syn, bylo to obdobné. Neměl jsem důvod se nějak zvlášť strachovat. Zkrátka půjdeme na odběr plodové vody, udělá se vyšetření a řeknou nám, že vše vypadá, že je v pořádku a pojedeme zase domů čekat nějaký ten týden na konečný výsledek. Nic, co bychom už nezažili. Prostě normálka. Vlastně jeden rozdíl byl. Poprvé jsme víc uvažovali o tom, co kdyby se ukázalo, že malé je postižené.
Pamatuji si, že tehdy před více jak sedmi lety jsme se shodli na tom, že pokud by se to opravdu prokázalo, šli bychom na umělé přerušení těhotenství. Měli jsme podobný názor, jako má asi většina z nás, že život postiženého dítěte není plnohodnotným životem (alespoň podle běžně nastavených měřítek ve společnosti), že musí hodně trpět a kdo ví, jestli my bychom ty starosti okolo zvládli. Dnes se na to dívám jako na naše sobecké rozhodnutí a jsem velice rád, že jsme nakonec tohoto rozhodnutí v té době byly ušetřeni. Tehdy jsme neměli takové povědomí o tom, co znamená život, jako máme dnes. Jsme starší, vyzrálejší, máme jiné hodnoty. Zkrátka v minulosti jsme se na to dívali úplně jinak.
Nastal den, kdy jsme se vydali do Brna na odběr plodové vody. Neříkám, že jsme byly úplně v klidu. To ne. Člověk si nakonec může říkat co chce, situaci různě zlehčovat, ale pokud vám na něčem záleží, obav se stejně nezbavíte. Manželka to nesla o poznání hůř. Ale já jsem se nedivil. Nebylo to lehké, a vězte, že jsme ještě nevěděli, co nás čeká a s čím pojedeme domů. Možná jsme oba dva naivní, ale snažíme se, jak to jde, věřit spíš v to lepší a to až do poslední chvíle. Mně to tedy i přes veškerou snahu někdy moc nejde a když se přestanu ovládat, i když moc chci, tak mě často napadají ty nejčernější scénáře, které by vás kdy mohli napadnout. Mám to už od malička. V tomto případě to tak ale nebylo - možná právě proto, že už jsem si tím dřív prošel.
Chvíli jsme čekali v čekárně, než na nás přišla řada. Nejdříve jsme se dostali ke genetičce. Paní doktorka byla milá, poučila nás o rizicích odběru a podobně. Potom jsme šli na ultrazvuk. Vyšetření trvalo nezvykle dlouho. Paní doktorka se neustále dívala sem a tam, ze všech možných i nemožných stran. Čím déle to trvalo, tím víc jsem byl nervóznější. „Ksakru, že by přece jen nějaký problém? Proč ta doktorka tak dlouho mlčí?“ Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když spustila, nebylo to pro nás moc příjemné. Nemyslím paní doktorku, ale ty zprávy, které se k nám hrnuly. „Je tu vážné podezření na Downův syndrom.“ A pak začalo vyjmenovávání všech možných znaků, typických pro děti s Downovým syndromem. Kyčle, nosík, už si nepamatuji vše, ale co si pamatuji tak srdíčko. Bohužel ani to nebylo, podle ultrazvuku, v pořádku. Nakonec jsme se tedy rozloučili s tím, že přijdeme ještě jednou, později, aby se na to podíval i jiný doktor.
Šli jsme tedy na oběd a už si nepamatuji, jestli jsme se vraceli za hodinu, nebo dvě. Chvíli jsme čekali v čekárně a pak vstoupili znovu do ordinace. Byla tam paní doktorka, která manželku už vyšetřovala, druhá paní doktorka a ještě jeden lékař. Lékař seděl na židli a čekal, až si manželka lehne na lehátko. Jakmile se tak stalo, začal s vyšetřováním. Vyšetření trvalo stejně dlouho, jako to předchozí a my netrpělivě čekali na verdikt. Třeba se doktorka spletla. Vždyť, co je na té obrazovce vidět. Nějaké černobílé zrnění, v tom přece nemůžou nic poznat… No, nespletla. Doktor to potvrdil a my byly jak opaření. Vzala se plodová voda a pak nás poslali vedle ke kardioložce. Že by byla ještě malá naděje? Kdepak, jde o kompletní defekt AV septa. Tak zněl verdikt. Tato vada bývá často u dětí s Downovým syndromem.
Co teď? To by nás ani ve snu nenapadlo. Slíbili, že vyšetření plodové vody provedou zrychlenou metodou a večer, že zavolají výsledek. Šlo o další malou naději. Dobře, srdíčko se dá operovat a spravit, hlavně ať není postižená. To už jsme věděli, že to bude holčička - přesně, jak jsme si přáli. Vůbec jsem neměl ponětí o tom, co je to Downův syndrom. Čím se vlastně liší od jiných postižení? Cesta domů moc veselá nebyla. Spíš naopak. Navíc jsem musel ještě někam zajíždět a vyzvednout švagrovou. Bylo to zdržení. Chtěl jsem být co nejdříve doma, zapnout počítač, připojit se na internet a hledat. Nic jiného než manželka a Downův syndrom mě v tu chvíli nezajímalo. Konečně jsme přijeli domů a já šel hledal články, fotky… - abych se podíval jak ty děti vypadají, jací jsou.
Možná to zní trochu necitlivě, dneska už to vidím úplně jinak. Netrpělivě jsme čekali na telefon a ještě jsme pořád v sobě živili takovou tu malou jiskřičku naděje. Telefon večer opravdu zazvonil. „Downův syndrom se vyšetřením z plodové vody potvrdil“ - znělo v telefonu - nebo něco podobného. Uff, to snad ne. Třeba se spletli, kdo ví, jak ty testy vlastně dělají… Ale bylo to hodně vážný. To už není žádná sranda, všichni říkají, že budeme mít postižené dítě s vážnou srdeční vadou. Co nás čeká? Máme jít na přerušení? Ale to nejde, vždyť už je to živé. Je to holčička a dokonce jsme na ultrazvuku viděli jakoby mávala ručičkami. Co na to bude říkat okolí, co rodina, co kamarádi? Najednou jsem měl hlavu plnou otázek, na které jsem neznal odpovědi.
Začalo obtížné období. Hledal jsem na internetu další informace a přitom jsem narazil na starší diskusi o Downovým syndromu zde na tomto serveru (https://www.emimino.cz/…yndrom-4992/). Nemám ve zvyku se do diskusí nějak zapojovat. Ale byl jsem docela zoufalý a tak jsem něco napsal (dole ve výše uvedené diskusi). Vůbec jsem nečekal, že na to někdo odpoví, i když jsem trochu doufal, že snad ano. Chtěl jsem nějaké informace. Postupně jsem zjišťoval, že mi pomáhá, když píšu. Čím víc jsem toho napsal, tím se mi zdály věci jasnější. A navíc ta podpora, které se nám zde dostalo… Manželce pomohlo o tom mluvit, i když to nebylo vůbec jednoduché. Většinou totiž začala hned brečet. Ať o tom mluvila s kýmkoliv. Mě pomáhalo psaní.
S každým příspěvkem to bylo jasnější a jasnější. „Malou si necháme, je živá a přerušení se rovná smrti“ - tak a je to. Asi po dvou dnech padlo rozhodnutí. A už jsme se nechtěli znovu vracet na začátek a opět to vše probírat a přemílat. Jenže to jsme docela tvrdě narazili na naše nejbližší okolí. Utrpení pokračovalo. Kromě švagrové a mojí sestry si všichni mysleli, že je to chyba. „Budete to mít těžké, zkazíte si život. Vždyť jste mladí, budete mít ještě další dítě… "- tak zněli hlavní argumenty našeho nejbližšího okolí. "Pořádně si to ještě rozmyslete.“ My jsme už ale nechtěli slyšet.
Sice jsme si nebyli až tak moc jisti, ale říkali jsme si, nebo hlavně já, zvládli to jiní, zvládneme to taky. Oba jsme pochopili, že nás čeká velká změna a že život už nebude takový, jak ho známe do teď. Bylo to těžké období obhajování, dohadování, sem tam nějaká hádka. Mezi čtyřma očima jsem si o tom povykládal s taťkem, i s tchýní. Bylo to zajímavé vykládání. Nevím proč, ale hlavně rodina z mé strany z tohoto rozhodnutí vynila hlavně mě. Je pravda, že manželka se mi později svěřila, že, nebýt mě, asi by podlehla. Dneska jsme rádi, že jsme vytrvali a myslím, že i zbytek rodiny.
Toto těžší období trvalo pár týdnů, než ostatní prostě pochopili, že s tím už nemůžou vůbec nic udělat. To už se blížil 24. týden těhotenství. Jakmile se tento týden překlenul, začal relativní klid. Je to situace, na kterou se asi nedá stoprocentně připravit. Vlastně jsme se s tím srovnávali až do porodu. Pokud náhodou tento článek bude číst někdo z rodiny, doufám, že se na mě nebudou zlobit. Oba jsme pochopili, že to nemysleli tak zle. Věděli jsme, že jim nebude vadit mít v rodině postižené dítě. Měli zkrátka starost o nás.
Zbytek těhotenství probíhal už vcelku standardně a moc se nelišil od prvního těhotenství. Jakmile se vyřešila otázka Downova syndromu, bylo to docela dobrý. Mysleli jsme si, že už nic horšího nás nemůže potkat. No, co budu vykládat, mýlili jsme se.
Porod začal o měsíc a půl dřív, než bylo plánováno. Manželka ještě byla den před tím naposledy v práci. To byl čtvrtek. Po půlnoci jí začalo tvrdnout břicho. V pátek dopoledne jsme se vydali do města dokoupit nějaké věci a později, jak jsme se vrátili si začala chystat tašku do porodnice. Jsem ji říkal: Prosím tě, co blbneš? Vždyť rodíš až za měsíc a něco… Jenže tvrdnutí břicha bylo častější a v pravidelnějších intervalech. Břicho ji občas tvrdlo celé těhotenství, tak jsme se nad tím zprvu nijak zvlášť nepozastavovali.
Většinou se to pokusila zahnat magnesiem. Teď to nebylo jiné, jenže magnesium moc nepomáhalo. Bylo to nějaký divný, to tvrdnutí bylo doopravdy docela pravidelné a opakovalo se po několika minutách. Měl bych napsat, že manželka nevěděla, jak „vypadá“ kontrakce. Při prvním těhotenství, byl syn natočen zadečkem dolů a vypadalo to že bude větší a klasický porod by mohl být rizikový, a tak jednoho dne, když se blížil termín porodu, zavolala manželce gynekoložka a řekla něco ve stylu: „Co děláte zítra? Mohli by jste přijet porodit, sál bude domluvený…“, takže jak vypadá kontrakce, manželka do té doby opravdu nezažila.
Když to nepřestávalo, tak jsem večer domluvil hlídání a odvezl manželku do nemocnice. To jsme si ještě pořád mysleli, že ji dají nějaké magnesium a pustí ji domů. Pak už to šlo rychle. Zjistili, že se začíná otevírat. Rychlou ji převezli do Brna - kvůli srdeční vadě malé. Tam se pokoušeli porod pozastavit, nebo alespoň oddálit. Nakonec se to podařilo pouze do soboty. Porod vyústil v sobotu odpoledne. Downův syndrom, srdeční vada, předčasný porod a natočení zadečkem - nevím, jestli je to normální, ale mě to jako vhodná kombinace nepřišla. Měli jsme strach. Bude vše v pořádku? Naštěstí ano.
Malá šla ven císařem , stejně jako náš syn. Nebyla ani přidušená, začala prý dýchat hned. Prý říkám proto, že já při tom nebyl, porod jsem nestihl. Přijel jsem až když bylo po všem. Když jsem přijel, chvíli jsem čekal - to jsem potkal manželku. No, potkal… Ležela na vozíku a převáželi ji na oddělení. Byla ještě po narkóze, takže i když vnímala, tak vlastně ještě spala. Nechal jsem ji tam věci, které si den před tím prozíravě nachystala a prakticky hned na to mě vedli k inkubátorům, kde ležela naše čerstvě narozená dcera. Byla nádherná a byla naše. A žila.
Manželku pustili domů celkem rychle - asi po čtyřech dnech. Gituška, jak jsme malou pojmenovali, tam ještě musela zůstat. Přes sanitky jsme ji posílali mlíčko, aby měla co papat. Takhle to pokračovalo něco přes týden. Po té, až byla Gituška připravena, jsem manželku znovu odvezl zpět. Gitulka se naučila sát mlíčko, manželka se naučila jak s malou cvičit a asi tak po dalších pěti dnech jsem si jel pro obě dvě. Do operace jsme jezdili pravidelně na kontroly srdíčka do dětské nemocnice v Brně. Stav srdíčka se nehoršil, což bylo pozitivní. Paní doktorka, která se o malou stará, je perfektní. Všechno nám s ochotou vždy vysvětlila, spoustu věcí zařídila. Když bylo něco potřeba, stačilo vždy jen zavolat a zeptat se.
Doma jsme nastavili docela přísné podmínky. Známým v okolí jsme se omluvili a řekli, že k malé zatím můžou pouze babičky a to jen tehdy, když budou zdravé. Věděli jsme, že operace srdíčka bude co nevidět a chtěli jsme Gitušku udržet zdravou. Všichni to pochopili. Po asi dvou měsících jsme trochu polevili a k malé pouštěli kromě babiček i její tety a strejdy - kromě dětí. S ostatními jsme se domluvili, že se sejdeme až po operaci. Nakonec se nám to podařilo a Gitulka opravdu za ty tři měsíce v tomto zimním období neonemocněla. Operace proběhla teď před pár dny ve čtvrtek. Myslel jsem si, že už nic horšího nás nemůže potkat, ale jako vždy, zase jsem se mýlil. Opravdu bych to nikomu nepřál. Myslím, že za tyto dva dny jsem zestárl o několik let.
Do FN Motol jsme přijeli v osm ráno den před operací. Manželka v autě malou ještě nakojila a jakmile malé stačilo, vybalili jsme věci z auta a šli najít příjem patřící dětskému kardiocentru. Po chvíli hledání se nám to podařilo a my zvonili na zvonek. Byli jsme tam o dvě hodiny dřív, ale jim to nijak nevadilo. Přijali nás bez problémů. Sepsaly se papíry, promluvilo se s doktorkou a pak se začalo s vyšetřeními. Nejdříve ultrazvuk, pak rentgen, nějaké odběry.
Výsledky z vyšetření moc ideální nebyly. Hlavně na tom ultrazvuku se lékaři něco nezdálo. Naše nervozita rostla. Už dopředu jsem se snažil si něco víc zjistit o tomto kardiocentru v Praze. Dozvěděl jsem se, že patří ke špičce a já tomu rád věřím. Přístup personálu je vynikající, citlivý. S jiným přístupem jsme se opravdu nesetkali. Po té, co jsem se ubytoval, jsem šel ještě navštívit manželku s dcerou. Zůstal jsem tam do večera a pak jsem odešel spát. Měl bych i napsat, že ta noc byla pro manželku docela drsná. Prakticky vůbec se nevyspala. Malá se nezvykle často budila a ta nervozita taky udělala své.
Operace začala hned druhý den ráno. Malá se připravila a v osm jsme ji se sestřičkou odvezli na sál. Před sálem jsme se s Gitulkou rozloučili a vlastně až do teď ji ještě neviděli a ještě několik dní určitě neuvidíme. Doktor říkal, že v tom případě, pokud půjde vše dobře, bude dooperováno kolem jedné hodiny odpolední. Bylo to dlouhých pět hodin a věřte, že následující tři hodiny byly ještě delší. V jednu hodinu jsme tam už seděli a netrpělivě očekávali výsledek operace. Jenže ono se nic nedělo. Uběhlo půl hodiny, hodina, dvě a pořád nic. Stále jsme se ještě nic nedozvěděli.
Napětí bylo velké, nervozita stoupala. Manželka měla ubrečené oči. Nakonec jsme zazvonili na zvonek a nechali si zavolat doktora. Doktor nám sdělil, že srdíčko nefungovalo a muselo se něco předělávat. Že to nebude jednoduché jsme tušili, ale že až tak komplikované, to pravdu ne. Víc doktor nevěděl a doporučil nám, abychom přišli za další dvě hodiny. Odešli jsme na ubytovnu a čekali. Zpět jsme přišli kolem půl páté, sedli jsme si a čekali. Po chvíli přišel pan doktor, který Gitušku operoval a pozval si nás dovnitř. Přiznám se, že jsem opravdu čekal to nejhorší. Posadili jsme se ke stolu a doktor spustil…
Říkal, že šlo opravdu o velmi komplikovanou operaci. Jen, co otevřel hrudníček a uviděl srdíčko, vytušil, že to nebude tak jednoduché. Problém byl se zesílenou srdeční stěnou a špatně se prý dostával dovnitř. Dál byl problém s chlopní, která se musela rozdělit a vyplastikovat. Byla roztřepená a nesymetrická. Na levé straně se to celkem podařilo a nedomykavost byla málo významná ale na pravé straně to bylo horší, a jestli jsem to dobře pochopil, právě to se muselo předělávat. Se srdeční přepážkou myslím problém nebyl - aspoň to nijak zvlášť nezdůrazňoval. Potom zmínil ještě převodní systém, kterému se sice snažili vyhnout, ale zřejmě je to docela obtížné.
Srdíčko mělo nepravidelný rytmus a tak museli nasadit nějaké hodně silné léky. Pak zmínil ještě další věci, ale ty jsem už zapomněl. Říkal, že její stav je velmi vážný ale stabilizovaný. Hrudníček ji nechali otevřený s tím, že pokud půjde vše dobře, že by ho v sobotu (tedy dnes) zavřeli. Bohužel to tak hladce nešlo. Pak jsme se spolu rozloučili. Doporučil nám, abychom jeli domů a že, až se její stav zlepší, že bychom zase přijeli. Máme klidně volat, jak budeme potřebovat.První prognóza byla, že když to půjde dobře, tak na pooperační jipce bude tak týden (přesně se to určit nedá). To byl ještě pořád čtvrtek. Sbalili jsme se, já jsem se odhlásil z ubytovny a jeli jsme ke známým. Tam jsme přespali a v pátek po obědě jsme se vydali na cestu domů.
V ten pátek (včera) to bylo nejhorší. Krevní oběh nebyl dobrý, malá nečůrala a začala celá otékat. V bříšku se začala tvořit tekutina a pochopil jsem to tak, že ledviny nestíhali. Museli ji zavést katetr. Doktor, se kterým jsme mluvili, zmínil peritoneální dialýzu, která odlehčovala ledvinám. Navíc měla nasazeny velmi silné léky na podporu srdíčka a krevního oběhu. Vystrašilo nás to. Očekávali jsme, že se to bude už jenom zlepšovat. Na takové zhoršení jsme nebyly vůbec připraveni. Doktor nám říkal, že po takto dlouhých a náročných operacích se to může stát. To už jsme byli na cestě domů, kam jsme dorazili asi tak kolem 17.00 hod. Byli jsme unaveni a vynervováni. Já těmto věcem moc nerozumím, tak jsem si představoval ledacos. Manželka sice tyto věci zná, ale byla všechno možný, jenom ne klidná. Byli jsme zoufalí a nevěděli co bude dál.
Ještě ten den večer jsme volali do nemocnice, doufajíce, že se něco zlepšilo k lepšímu. Bohužel nic. Stále bylo vše při starém. Doktor říkal, že jde o dynamický proces a že se to může změnit z hodiny na hodinu. Voláme tam několikrát denně, doufajíce v nějaké zlepšení. Včera jsme šli brzo spát. Já jsem se vzbudil dneska hodně brzo ráno a začal psát tento deníček. Jako vždy rekapituloval jsem a urovnával jsem si myšlenky.
Do nemocnice jsem volal kolem sedmé hodiny, ale sestřička se mě zeptala, jestli bych mohl zavolat tak za hodinku. To už byla vzhůru i manželka. V osm jsem tedy zvedl telefon. Mluvil jsem s doktorem a poprvé za ty dva dny jsme s manželkou měli radost. Její stav se přes noc zlepšil, úspěšně se daří odsávat tekutina z bříška a korigovat otok, začala sama čůrat a snížili ji ty silné léky na podporu oběhu. Odpoledne doktor, který Gitulku operoval, povídal, že pokud to takhle bude pokračovat, že by ji chtěli zítra ráno, nebo pozítří zavřít hrudníček. Toto jsou pro nás první dobré zprávy od operace. Moc doufáme, že už to bude jen lepší. Volat tam budeme ještě dnes večer.
Tímto bych chtěl zatím skončit, poděkovat vám, jestli jste to dočetli až sem a nechat tento deníček otevřený, stejně tak, jako doufám, že bude otevřený i život Gitulky.
Přečtěte si také
Po pracovní akci jsem políbila kolegyni. Pořád na to myslím a manžela ignoruji
- Anonymní
- 22.04.26
- 811
O tom, jestli nejsem náhodou na ženy, přemýšlím už delší dobu. Vždycky jsem tu myšlenku ale rychle zahnala a snažila se ji neřešit. Pak se to ale stalo. Pracovní akce, jedna noc mimo domov, hodně...
Máma naletěla šarlatánce, která z ní tahá peníze. A já nevím, jak jí pomoci
- Anonymní
- 22.04.26
- 290
Je mi z toho strašně smutno. Moje máma byla vždycky rozumná, praktická ženská, která si uměla poradit a nenechala se jen tak obalamutit. Neříkám, že taková už není, ale od chvíle, kdy odešla do...
Denně vařím pro 4 chlapy. Mám pocit, že většinu volného času trávím jen u plotny
- Anonymní
- 22.04.26
- 318
Není to tak, že bych žila se čtyřmi muži. Mám manžela a tři syny. Jeden studuje na vysoké a dva na střední. A snědí toho tolik, že bych uživila i závodní jídelnu. Je moje chyba, že jsem je naučila...
Máma mi nikdy miminka pohlídat nechtěla, bráchovi teď hlídá celé dopoledne
- Anonymní
- 22.04.26
- 359
Dneska jsem se vrátila od mámy a upřímně? Mám v sobě takovej mix vzteku a totálního zmaru, že jsem musela děti nechat u pohádky a jít se vypsat, jinak bych snad začala brečet před nima. Ten pocit...
Proč někteří lidé parkují tak bezohledně? Dnes jsem málem neodjela od školky
- Anonymní
- 22.04.26
- 195
Musím se z toho aspoň vypsat. Bohužel jsem se nedočkala majitele auta, jinak bych se asi neudržela. Parkování u naší školky je složité už delší dobu, hned vedle se staví byty a stavaři to tam dost...
„Vždyť to ještě nebylo dítě,“ a další nevyžádané rady od okolí, když potratíte
- Anonymní
- 21.04.26
- 2889
Potrat jsem zažila už třikrát. Dvakrát se mi to podařilo utajit, ale potřetí už ne. O miminko jsem přišla ve 14. týdnu a to už se schovat nedá. Ženy, které si tím prošly, asi vědí, jaké to je. Ten...
Dcera (16) si přivedla přítele domů a manžel to nemůže rozdýchat. Moc to hrotí
- Anonymní
- 21.04.26
- 2582
Moje šestnáctiletá dcera Kamča si našla kluka. Není to její první zkušenost, ale dalo by se říct, že první vážnější vztah prožívá až teď. Chodí s Denisem skoro půl roku a mně ten kluk připadá...
Nemám ráda děti, ale miluji muže, který má jedno dost náročné. Jak tohle přežít?
- Anonymní
- 21.04.26
- 3133
Život je tak trochu paradox. Od malička nemám ráda děti. Nikdy jsem po nich netoužila a čím jsem byla starší, tím víc jsem věděla, že nejsem na mateřství stavěná. Dlouho jsem žila s mužem, který to...
Sestra-dvojče zemřela, ale já jí vídám každý den. Moje okolí mě má za blázna
- Anonymní
- 21.04.26
- 1352
„A vy máte sourozence?“ ptají se mě často. A moje odpověď většinou zní: „Ano, mám sestru – dvojče.“ Jenže pravda je taková, že moje sestra Adéla před dvěma lety zemřela při autonehodě. A já ji od...
Léta jsem nebyla na gynekologii, ale teď mám problémy. Bojím se nejhoršího
- Anonymní
- 21.04.26
- 1213
Nejsem velká zastánkyně lékařů. Vlastně se jim vyhýbám jako čert kříži. Chodím jen tehdy, když mám nějaký zásadnější problém. Na gynekologii jsem nebyla řadu let. Vlastně ani nevím, jestli moje...
, rozhodla bych se stejně jako vy, z celého srdce vám přeji, aby se Gituška rychle zotavila a dělala vám jen samou radost 
.
)
