Dřu od rána do večera v práci a doma všichni očekávají, že jim budu posluhovat

Po práci jdu ještě na menší nákup, protože doma samozřejmě nic není. Pak přijdu domů, kde už na mě čekají děti a manžel s otázkou, co bude k večeři. Ne jestli něco potřebuju já, ne jaký jsem měla den. Jen to věčné praktické očekávání, že se postarám. Připadám si hrozně unavená, a to nejen fyzicky. Spíš tak nějak zevnitř.

Když jsem se nedávno rozčílila a řekla, že jako služka končím, nikdo to nebral vážně. Chvíli se zasmáli, pak se všechno vrátilo do starých kolejí. A mně to samozřejmě nedá je jen tak nechat. Jídlo se samo neuvaří, prádlo se samo nevypere, domácnost se sama neudrží.

Jenže se začínám bát o své zdraví. A možná ještě víc mě mrzí, že je všem kolem mě tak nějak jedno, jak se cítím. O svém muži nemám valné mínění, nejstarší syn je v pubertě a zajímá se hlavně o to, co si vezme na sebe a kdy půjde do posilovny. Prostřední dceři je dvanáct a začíná puberta, takže od ní taky nemůžu čekat zázraky.

Paradoxně největší oporou je mi nejmladší dcera, které je osm. Snaží se mi pomáhat, ptá se, jestli něco nepotřebuju, a někdy mi přijde, že vidí víc než všichni ostatní dohromady. Už jsem přemýšlela, že bych ji vzala někam na víkend a ty tři nechala doma bez nákupu, bez uvařeného jídla a ideálně i bez vypraného prádla. Jídlo si nějak obstarají, o to strach nemám. Ale jak se zapíná pračka, to podle mě netuší ani jeden z nich.

Vím, že jsem hloupá a že si za to můžu sama. Vždycky jsem to myslela dobře, chtěla jsem, aby bylo doma všechno v pohodě. Jenže teď na mě všechno dolehlo najednou. Cítím se doslova jako vymačkaný citron. A ten nulový vděk, to je poslední kapka.