Hon na boty
- Pro zábavu
- Jadala
- 18.11.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak jsme pořizovali zimní výbavu.
Když zhruba před měsícem udeřil podzim poprvé, došlo mi, jako starostlivé matce, že nastal nejvyšší čas vyzkoušet našim klukům zimní botky. Jelikož jsme je kupovali téměř na konci sezóny, žila jsem v domnění, že nyní bude nezbytně nutné vybavit kozačkami jen a pouze nejmladší ratolest (něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat chůzí, začala totiž dcerka provozovat až na konci dubna a to už kozačky nepotřebovala).
Po vyjmutí z krabic jsem s radostí konstatovala, že boty září novotou a kluci v nich mají ještě spousty místa. Obuv putovala zpátky na své místo, neb vlády se znovu ujalo léto, a kdo by řešil zimní výbavu, když za okny je téměř třicet stupňů.
Po několika týdnech se však podzim ohlásil znovu, tentokrát s větší razancí, konstatovali jsme s manželem, že v říjnu je návrat léta více než nepravděpodobný a čas na nákup obuvi tak dozrál. V místě našeho bydliště se nachází nepočítaně obchodů s dětskou obuví. Když jsme kupovali první boty pro nejstaršího syna, bydleli jsme ale jinde, a tak jsme se naučili chodit do obchodu se skvělou obsluhou, ten je nám nyní vzdálen zhruba padesát kilometrů, přesto nakupujeme obuv pro děti jen a pouze tam.
Krátce před odjezdem do výše zmíněného obchodu mě napadlo zopakovat zkoušku obuvi již vyzkoušené. Ještěže tak! Během necelého měsíce klukům nohy tak vyrostly, že veškerá rezerva byla pryč. Sekat jim palce jako v pohádce O Popelce, to by mě ani ve snu nenapadlo, a tak nezbývalo nic jiného než se smířit s tím, že nás čeká nákup zimních bot na třetí.
Nasedli jsme do auta a za zvuku písní, pohádek a dohadů o tom, jaké boty si kdo vybere, jsme se zvolna sunuli k cíli. Těsně před cílovou rovinkou nejmladší ratolest usnula. Jindy by mi vadilo, že nemůžeme nalézt místo k zaparkování, ale v téhle situaci jsem za to byla ráda, jen ať se beruška prospí.
Po několikerém obkroužení všech možných i nemožných parkovacích míst začínal být manžel lehce nervózní. Vzápětí se na nás usmálo štěstí a uviděli jsme flíček k zaparkování. Automobil stojící vedle však bohužel zasahoval přes bílou čáru. Po vypnutí motoru se dcerka okamžitě probudila. Začali jsme se tedy soukat z auta ven, při nemožnosti otevřít dveře tak, jak bychom potřebovali, připomínal náš výstup spíše výlez z tanku než ladné opouštění osobního automobilu.
Konečně jsme se mohli vydat vstříc obchodu a, světe, div se, zel prázdnotou. Naše banda se nahrnula dovnitř. Hned u vchodu padly mé zraky na svítivě žluté polobotky. Když jsem je zaregistrovala já, nemohly samozřejmě uniknout ani pozornosti dětí. Obzvláště nejstarší syn z nich byl nadšený. Jala jsem se mu vysvětlovat, že sice plně chápu a sdílím jeho nadšení, ale my jsme přišli vybrat zimní boty a toto kritérium bohužel jeho objekt zájmu nesplňuje. Čekala jsem řev a vzteky se zmítající dítě, ale ono to nepřišlo, syn mi dal za pravdu a já se mohla v duchu radovat, že alespoň u nejstaršího je období prvního vzdoru snad definitivně za námi.
Na dotaz paní prodavačky: „Co si přejete?“ jsem jí sdělila náš úmysl vybavit všechny potomky zimní obuví. Paní prodavačka se zaradovala a s vidinou dobrého kšeftu, začala po změření nohou přinášet další a další krabice. Mladší potomci si zatím hráli s taťkou. Já se starším synem jsme začali vybírat. Po chvíli padla volba na šedomodré boty se sněhovou vločkou, spokojen se svým výběrem, vyměnil si starší syn místo s bráškou. Ten chtěl hned vidět, jaké že boty si jeho idol vybral, když jsem mu je ukázala, prohlásil, že chce úplně stejné.
Začala jsem vyzývat všechny pozitivní síly, aby na mě z jedné z té spousty krabic vykoukla ta prapodivná sněhová vločka. Tady by se to bez řevu zcela určitě neobešlo. Jak se zásoba neotevřených vík zmenšovala, syn byl více a více nervózní a já s ním. „Heuréka! chtělo se mi křičet, když se konečně kýžené boty objevily. Co na tom, že už v tu chvíli jsem v duchu viděla, jak si je drazí bratři budou plést a hádat se o ně.
Na řadu přišla dcerka, milovnice růžové barvy a blyštivých cingrlátek. Otevírala jsem krabici za krabicí, v jedné z nich byly uloženy naprosto nevýrazné boty, ozdob jen minimálně a barva něco mezi hnědou a fialovou. Holčička začala radostně pokřikovat: „Hovnojky, hovnojky, ty ci!“ Po chvíli mě napadlo, co tím chce básník asi říct.
V kočárku už ji to vůbec nebaví, a tak chodíme na procházky většinou pěšky. Trávníky u nás jsou bohužel plné psích výkalů a ta chuděra malá neustále slyší jen: „Pozor, hovínko!“
Boty jí zřejmě připomněly svou barvou tyto důvěrně známé hromádky. Od toho dne používá nové slůvko hovnojky = hovínko velmi často.
Boty se, až na tu divnou barvu, jevily po všech ostatních stránkách v pořádku, a tak jsme je zakoupili. Lehčí o pět tisíc, s pocitem neznalosti vkusu vlastní dcerky, ale s nadějí, že si můžeme na nějaký čas od nakupování obuvi odpočinout, jsme se vydali domů.
Přečtěte si také
Manželka po porodu odmítá sex. Když jsem zmínil milenku, označila mě za vyděrače
- Anonymní
- 27.05.26
- 20
S Danielou jsme měli vždycky krásný intimní život. Nikdy mezi námi v tomhle směru nebyl problém a patřili jsme k párům, které si byly opravdu blízké. Jenže všechno se změnilo po narození naší dcery...
Šéf mě po poradě psychicky znemožnil. Rozbrečela jsem se na záchodě
- Anonymní
- 27.05.26
- 29
Myslela jsem si, že svou práci zvládám, i když jedu poslední měsíce úplně na doraz. Jenže po jedné poradě si mě šéf zavolal bokem a řekl mi něco, po čem jsem se šla okamžitě rozbrečet na záchod.
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 3474
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 1636
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 2156
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 1436
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 583
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...
Dcera se pokusila o sebevraždu. Žiju v neustálém strachu a vyčerpání
- Anonymní
- 25.05.26
- 2251
Moje šestnáctiletá dcera Anežka je hodně labilní děvče. Problémy jsme s ní měli už od dětství. Když už se ale zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla puberta a s ní šílené stavy, které ji dohnaly...
„Za všechno můžou Ukrajinci,“ argumentuje manžel. Jeho názory mi začínají vadit
- Anonymní
- 25.05.26
- 2132
Když začala válka na Ukrajině, manžel patřil k těm solidárním lidem, kteří chtěli pomáhat. Pamatuji si, jak o Ukrajincích mluvil hezky, sledoval zprávy a zajímal se o to, jak může pomoct. Dokonce...
Kamarádka odmítá povinné očkování u dětí. Podle mě je to nezodpovědnost
- Anonymní
- 25.05.26
- 1309
Moje kamarádka je taková ta biomatka, která odmítá všechno, co podle jejího názoru není pro dítě dobré. Patří tam samozřejmě očkování, ale i různé další věci včetně jídla nebo pití. To je kapitola...