Hříšná Angelika V

Hříšná Angelika I, Hříšná Angelika II, Hříšná Angelika III, Hříšná Angelika IV

Sešli se v pěkné sestavě, Monice s Lucií dělali garde čtyři mladí kluci a vždycky se dokonale postarali o zábavu. Po vstupu do oblíbené restaurace hned okem prozkoumala terén, mrkla na oblíbeného číšníka a vzápětí darovala svůj úsměv majiteli restaurace, který stál hned za číšníkem. Úsměv i mrknutí jí bylo opětováno, což zaregistrovali i ostatní.

„Teda Lucie, ty se s tím nemažeš,“ uznale pokývl Tomáš.

„Neblázni, jsem jenom milá. To, že se na někoho usměju nebo na něj mrknu, přeci neznamená, že spolu skončíme v posteli. Jsem vdaná žena. Já už jen doufám, že by z toho mohlo kápnout pití zdarma,“ bavila Lucie společnost jako vždycky.

„Co vám můžu nabídnout, slečno?“ zeptal se s úsměvem číšník.

Lucie hleděla na polední menu a potichu, nicméně dostatečně nahlas pronesla: „Snídani do postele?“ Ani se u toho na číšníka nepodívala… dělala, jako by to vlastně byla jen myšlenka, jako by nic nebylo vyřčeno nahlas. Deset očí se upnulo na číšníka a dychtivě čekalo na odpověď, která přišla nečekaně pohotově: „Velice rád, nicméně, vzhledem k tomu, kolik je hodin, mohli bychom začít obědem?“

„Výborný nápad, dám si rizoto, prosím,“ bez mrknutí oka odpověděla Lucie, jako by ani nebyla zaskočena číšníkovou odpovědí. Usmála se na něj a podala mu zpět jídelní lístek.

„Ty jsi neuvěřitelná,“ pronesla Monika a neskrývala smích.

Odpoledne vyzvedla dceru ze školky a po cestě spolu nakoupily. Doma ji čekal klasický kolotoč. Dvě pračky, hodina žehlení, do toho nádobí, uvařit, vyluxovat, vytřít a poklidit. Manžel tentokrát přišel hned po práci domů.

„Co tu chceš?“ zeptala se ho překvapeně „Dneska žádný mejdan po práci?“

„Dnes nikam nejdu, jsem unavený, půjdu brzy spát. Jdi ty, jestli někam chceš.“

Taky nebyla zrovna svěží, ale hned si vzpomněla na Michala. Jak ráda by volný čas věnovala jemu.

S ním jí bylo vždy dobře, byla uvolněná, sama sebou. Nehledě na fakt, že Michal ji vždy uměl rozesmát, a smích byl přesně to, co potřebovala. Měla pro něj dárek a těšila se, až mu ho předá. Neměl narozeniny ani svátek, prostě jen tak. Pořád si něco kupovali navzájem, byly to drobnosti, ale ty správné, symbolické. Chodili spolu na večeře, Michal vždy platil útratu za oba. Občas si to vyměnili a pozvala ona jeho, ale většinou to nedovolil. Bral ji do kina a na procházky, dělili se o jídlo a svěřovali si svá tajemství.

Michal měl doma o deset let mladší přítelkyni, Pavlínku. Tak jí říkal, zdrobněle. Pavlínka byla dokonalá, byla mladá, štíhlá jak proutek, měla dlouhé černé vlasy až po pas, chodila na jógu, tělo měla pevné a vysportované. K tomu všemu byla neuvěřitelně chytrá a vzdělaná. Dvě vysoké školy vystudovala s červenými diplomy a do toho měla prestižní práci, ve které byla velice oblíbená, vážená a nadstandardně platově ohodnocená. Michal ji miloval, obdivoval ji za to, jaká je, a staral se o ni jako o nejvzácnější květinu. Měl doma skutečně reprezentativní kousek, na který byl náležitě hrdý. I přes to všechno ji podváděl.

Michal byl velice chytrý muž, bylo mu přes třicet, měl titul z vysoké školy a práci, která mu umožňovala občas vycestovat, pod záštitou firmy, do zahraničí. Také to byl ale muž, jehož práce ho naplňovala a často se v ní zdržoval déle, než bylo nutné. Pravdou je, že ne vždy jen pracovně.

Michal nebyl vyloženě typ modela. Na břiše se mu nerýsoval pekáč buchet, vlasy už trochu řídly, ale byl vysoký, měl široká ramena a silné paže, vždy voněl a v neposlední řadě měl ukázkový zadek, což mu Lucie ráda připomínala a dost často ho přes něj plácala. A když oblékl těsné džíny a koženou bundu, ženy se za ním otáčely. Michal měl ale především neuvěřitelný lingvistický dar. Dovedl si dokonale hrát se slovíčky a dvojsmysly, byl neuvěřitelně pohotový, na vše měl vtipnou odpověď. Byl to přesně ten typ, který je vždy středem pozornosti. Na jeho charisma se ženy doslova lepily jako vosy na bonbón. Rád si ze ženami hrál, flirtoval, užíval si jejich zájem, ale nedokázal dlouho odolávat. I on dokázal ženám dát, co chtěly a potřebovaly.

„Kde mám dárek?“ byla první věta, kterou Michal řekl, když se sešli.

„Musíš si ho zasloužit,“ odpověděla. Nastavila tvář a zavřela oči, čekajíc na pusu. Michal, jako vždy nezklamal a tvář jí, místo polibku, olízl.

„Juhů, už se nikdy neumyju,“ zasmála se a vložila mu do ruky krabičku s mašlí.
Michal ji netrpělivě otevřel a na tváři se mu objevil úsměv.

„Tak ten si beru do práce, ať to všichni vidí,“ komentoval růžový hrneček s fialovým jednorožcem, duhou a třpytkami s velkým nápisem „Jsi ta nejlepší kámoška na světě!“

„Kdo ti to pořád píše?“ reagoval, když Lucii asi po čtvrté zapípal telefon „P? Stýská se mu po něžnostech a romantice?“ popichoval ji.

„Emmm,“ našpulila Lucie rty a uhnula stydlivě pohledem.

„Lucie! Ty couro,“ pochopil hned „Ty máš něco nového, že? Vybal to, jsem jedno ucho.“

Začala mu vyprávět o Milanovi N. Jak to začalo, o všem, co si psali a co mají v plánu.
U toho vyprávění Michala bedlivě sledovala, snažila se vypozorovat sebemenší náznak žárlivosti.

„No vypadá to, že jsi ho konečně našla… že si pořádně užiješ. Moc bych ti to přál.“

Když se ráno vzbudila, našla na mobilu zprávu od Jany, kterou poslala ve čtyři hodiny ráno – Zavolej, až budeš moct. Tušila, že tohle bude vážné. Od chvíle, co se Jana s Pavlem shodli na ukončení manželství, byla situace dost vyhrocená. Měla obavy, jestli ji Pavel nevyhodil v noci z bytu.

„Vypadá to, že jsem sehnala byt. Tadá!“ byla první věta, kterou Jana řekla Lucii do telefonu.

„Ježišikriste, ty mi dáváš. Já se bála, že se stalo něco hrozného, když mi píšeš ve čtyři ráno,“ oddychla si Lucie.

„Né, já jsem jenom, jako obvykle nemohla spát,“ vysvětlovala Jana nestandardní dopisovací čas.

„No tak povídej, přeháněj. Jdu si k tomu uvařit kafe.“

„Na rovinu, vyspala jsem se s majitelem toho bytu a je můj.“

„Byt nebo ten majitel?“ zeptala se Lucie pro ujasnění faktů.

„Doufám, že jen ten byt, majiteli je asi tak šedesát a váží stotřicet kilo.“

„No… tak na tohle kafe nestačí, jdu si nalít panáka.“

Přečtěte si pokračování příběhu: Hříšná Angelika VI.