Hrozná nemoc
- Porod
- smittenka
- 26.09.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Moc jsme se na miminko těšili, ale pak přišel šok. Měla jsem krásné těhotenství. I když přítel byl věčně v práci a nemohl si bříška užívat, já jsem byla šťastná a těhotenství jsem si užívala. Nikdy jsem neměla žádné bolesti, brouček byl v bříšku neuvěřitelně klidný, dal o sobě vědět jen občas. Spalo se mi skvěle, větší bříško vůbec nepřekáželo. Až přišla ta noc…
Bylo kolem 2. hodiny ranní, vzbudily mě pichlavé bolesti v hrudníku, pak postupovaly do zad a takhle stále dokola. Brouček byl v klidu a vůbec se nehýbal. Prosila jsem ho, aby mi dal alespoň vědět, že je v pořádku. Následovala dlouhá sprcha, cvičení na míči, ale bolesti stále neustupovaly. Jelikož byl přítel pracovně pryč a já jsem měla doma ještě jeho dvě děti, zavolala jsem po dvou hodinách v bolestech tátovi, ať mě odveze na pohotovost.
Během chvíle byl u mě, sestra mi změřila tlak, měla jsem ho příliš vysoký. Na UTZ se brouček už hýbal, ale protékalo mu málo krve pupečníkem. Hrudník stále bolel a ani moc si nevybavuji, co mi doktor říkal, ale končilo to, že mě hospitalizuje. To jsem odmítala, kdo by se postaral o děti, které jsem měla doma. Upozornil mě jen, že se to nevyvíjí dobře a mohlo by to mít velké následky pro mě i našeho broučka a ať tam radši zůstanu. Odešla jsem za tátou do čekárny a rozbrečela se. Vždyť jsem vše krásně zvládala. Užívala jsem si krásných 33 týdnů, tak proč najednou tohle a kdo se mi postará o děti? Jak jim bude, až ráno se vzbudí a já tam nebudu? Táta mě přemluvil, ať tam zůstanu a že se o děti postará, ať se nebojím.
Přišla jsem na pokoj, byla tam jedna starší a jedna mladá paní. Ta mladá už odcházela a ta starší tam byla na udržování. Než přišla sestra, nemohla jsem přestat plakat, vůbec nevím, co se to dělo. Pak jsem šla na cévkování. Na pokoj se mnou šla sestra a rovnou mi napíchla kapačku.
Později přišly výsledky. Nějaký doktor (už si ani nevzpomínám na jméno), mi přišel oznámit, že mám asi preeklampsii. Nevěděla jsem co to je a nikdy o tom neslyšela, tak jsem si tím nedělala těžkou hlavu. Dostala jsem džbán a 24 hodin jsem sbírala moč, kvůli bílkovině. Celý den mi měřili tlak a píchali do mě injekce, nepamatuji si název látky, ale vím, že to sloužilo k tomu, aby pro miminko nebyl takový šok příchod na svět. Stále jsem nechápala, proč mluví o tom, že bych měla rodit.
Druhý den ráno mě vzal doktor na UTZ a jediné, co mi řekl, bylo, že broučkovi pupečníkem teče málo krve. Pak následovaly pásy, a to už doktor volal do Ústí, co se mnou dělat. Pak další UTZ. Kolem 12. hodiny přišel doktor, že si mám sbalit věci a budou mě převážet do Ústí. Tam jsem dorazila okolo 13. hodiny a hned mě dali na pásy, brali mi krev a zpovídali mě. Neměla jsme na ně vůbec náladu a pořád mi nebylo moc jasné, proč se ptají na porodopis, jméno dítěte atd. Konečně jsem viděla i doktora. Sedl si ke mně a spustil. Prý jsem tam za pět minut dvanáct. Nevyvíjí se to pro nás pro oba vůbec dobře a musím ihned na císařský řez. Vše jsem jen odkývala, dr. se zvedl a odešel. Byla jsem hrozně unavená a jen slyšela, jak sestra volá, ať mi připraví sál.
Dostala jsem cévku, oholili mi břicho a už jsem si to mazala na sál. Chtěla jsem to zaspat, takže jsem dostala injekci, masku a už jsem spala. Brouček se nám narodil v 15:14 s porodní váhou 1420 g a 43 cm. Byl pátek a přítel se synem měli akorát svátek. Probudila jsem se na JIPce a byla jak po ráně kladivem. Pamatuji si z toho, jen že mi přítel přinesl dárek za mimíska a sestra v noci přišla říci, že přestávám dýchat.
Druhý den jsem už musela na pokoj, byla jsem tam sama. Jiná maminka, která byla bez miminka, tam nebyla. Na broučka jsem se mohla jít podívat až po dvou dnech, ležel na JIPce, vypadal tak maličký a měl kapačku, pomáhali mu dýchat. Tam jsem se dozvěděla, že mi ho i na sále museli rozdýchávat. Po 5 dnech jsem šla domů. Přítel musel chodit do práce a já jsem se musela starat o děti. Nebyl moc čas na smutnění, ale po nocích jsem plakala, že jsem ho tam nechala samotného.
Tři dlouhé týdny cestoval z JIPky na Íčko v inkubátoru, pak na káru a pak nakonec do postýlky. Prý musí mít 2 kg a sám jíst, aby mi ho pustili domů. Najednou mi volali z nemocnice, bála jsem se vzít to, ale sestra mi nabídla, ať si tam jdu znovu lehnout, že mi dají drobečka na pokoj. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a vůbec neváhala. Brouček měl 1740 g, ale jedl z flašky sám a já jsem byla šťastná. Pustili nás po týdnu, když měl 2050 g.
Ačkoliv mám teď vedle sebe 5měsíční miminko, stále mě to žere. Proč my? Stačil den navíc a už jsme tam mohli oba zůstat. Miluji děti, ale už žádné nechci, protože si nepřeji, aby další miminko muselo zažít něco podobného.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1629
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 684
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 397
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20590
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Teď už to bude všechno jen super 
Domů jsem šla s antibiotiky, léky na srdce a na tlak mám ještě ted… Tak hlavně že jste to zvládli a jste oba v pořádku jako my 
