Nejsem přece žádné bebíčko
- Porod
- Hori
- 14.11.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je to už přes osm měsíců od porodu a já se konečně dokopala sepsat moje pocity z tohoto ojedinělého zážitku. Je to zvláštní, ale skoro všechno dopadlo tak, jak jsem si naplánovala, až tedy do porodu.
V květnu 2010 jsme se došli k rozhodnutí, že už budem „zkoušet“ pracovat na miminku a ejhle, povedlo se hned na první pokus, to nás trochu zaskočilo, ale po překonání šoku jsme se začali moc těšit. Moje těhotenství bylo kromě toho, že jsem na začátku chtěla spát celé dny, pohodové. Měla jsem krásné vlasy, moc jsem nepřibrala a byla jsem celkově šťastná. Byla bych těhotná klidně i déle 
) Když se začal blížit termín, sbalila jsem si tašku a naplánovala, že to bude rychlé, jak přijedu do porodky a do hodiny „vyprdnu“ dítě a bude to ) To jsem byla hodně vedle.
Všechny maminy čekatelky kolem mě pořád mluvily o poslíčkách a já nevěděla, co to je, až do noci týden před termínem. Začaly kontrakce, ale po změření byly nepravidelné, takže jsem takto prohekala celou noc, ráno se mi ulevilo, ale odpoledne jsem začala být nesvá, že se malá nějak málo hýbe. Zavolala jsem tedy sousedce (porodní asistence) a ta mi poradila, ať jedu do porodky. Tam si mě paní doktorka nechala, měla jsem málo plodové vody a malá byla hodně natlačená dole. Nejednou jsem byla sama zavřená v nemocnici, což mě teda nějak sebralo a obrečela jsem to, bylo šest hodin.
V dest hodin večer to začalo, neuvěřitelná křížová bolest, která ale nepřicházela a neodcházela, prostě pořád byla, nešlo ležet, sedět, musela jsem chodit, abych to rozchodila na nějakou únosnou míru, ani na chvíli se mi neulevilo, jen ve sprše to bylo krapet lepší. Teď, když na tím přemýšlím, tak jsem neměla v hlavě nic jiného než tu bolest, lezla jsem po stěně, po židlích po zemi, chtělo se mi zvracet a omdlít, až mi setřička přinesla nějaký prášek, který mi pomohl snad na půl hodiny. Průběžně mě přišli natočit, aby zjistili, že se ještě nic nechystá. To půlhodinové ležení bylo snad nejhorší, kdy jsem se bolestí až klepala jako při epilepsii.
Takhle jsem to tedy odchodila až do rána, kdy mi konečně po natočení a vyšetření řekli, že už se to blíží. Dostala jsem klystýr, doktorka mi praskla vodu a šlo se na sál. Byla jsem šťastná, že mám u sebe přítele, s kterým si můžu povídat, moc to pro mě znamenalo. Tam jsem odchodila asi hodinu, kdy mě průběžně natáčeli a přítel za mnou utíral plodovku. Kontrakce se stupňovaly a mě začalo být zase špatně, dostala jsem kapačku, při níž jsem radši stála, ale přišel čas ulehnutí a tlačení.
Začali mi vysvětlovat, jak a kdy mám tlačit a já začala tlačit blbě nahoru, až jsem z toho byla celá kropenatá, pořád jsem říkala, jak to bolí a že se to nedá vydržet a neměla pořádně sílu na další tlačení. Kontrakce byly pomalejší, branka nechtěla povolit, já tlačila a nic. Začala jsem přemýšlet, že hodím nohy dolu a normálně jim uteču a necháme to na jindy ) Pořád mě povzbuzovali k tlačení a pan doktor mi pomáhal, v jednu chvíli jsem přestala vidět a slyšela jsem je z dálky, ale oslovení doktora, jestli je vnímám, mě dostalo zpět.
Pořád jsem tlačila málo, neměla jsem žádnou sílu, myslela jsem, že tam fakt musím umřít, tak jsem jim řekla: „tak mě prosím vás třeba rozřízněte, ať to už mám za sebou“, naštěstí neposlechli ) A domluvili mi, že už to teď musím dotáhnout, že už kouká hlavička. Přítel mě, a zároveň sebe, průbežně otíral plenou. Sebrala jsem poslední síly a zatlačila třikrát za sebou a slyšela jsem: „hlavička je venku a ještě ramínka“, a najednou to přišlo, ÚLEVA, neuvěřitelná úleva!
Koukla jsem po malé, chudák měla hlavičku jak lebkounek, jak byla dlouho dole, a hlavou mi prolétlo, že nebrečí, ale za chvilku se rozeřvala, tak jsem se uklidnila. Nemohla jsem se ani nadzvednout, tak jsem pověřila tatínka, ať jí pěkně zkontroluje a hladí ji a oznámila jsem mu, že malá bude jedináček. Mě pak zašívali, ale to mi bylo jedno, když jsem přežila tohle, už mě nic nemohlo rozházet.
Celému personálu jsem se omluvila a poděkovala, že jsem byla asi nejhorší rodička na světě, ale bylo mi řečeno, že některé maminky i škrábou a koušou, tak že prý dobré ) Trošku jsem si vyčítala, že mě po porodu nezaplavila hned láska, jak jsem slýchávala od jiných maminek, ale spíš úleva, že už to mám za sebou, ale láska se dostavovala postupně, každý den, když jsem si ten náš zázrak prohlížela a miluju ji pořád víc a víc. Vytrpěla bych pro to naše zlato cokoliv!
A světe div se, já se snad těším na další porod, vím, do čeho jdu a vím taky, že se to dá přežít )
P.S: Pro všechny prvorodičky - ano může to bolet, ale dá se to zvládnout a ten zázrak, co vás čeká, je krása! Neměnila bych!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1630
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 685
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20596
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
a soucitim…at se vam dari
a přeju samo nápodobně 
. Ale tobě přeju, ať je ten příští porod takovej, jakej si ho přeješ 