Jak jsem málem porodila Slovince
- Porod
- Oz
- 20.06.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už jsou to skoro 3 roky, co jsme trávili poslední dovolenou ve dvou a skoro jsme se z ní vrátili 3. Píše se červen 2008 a mě čeká velký UTZ ve 30. tt. Celé těhu probíhalo naprosto bez potíží, až na jedno ranní zvracení v začátku.
V den narození
- 1
Dvoukilový prdeček už doma
Půl roku :-)
A skoro tříletý
„Pane primáři, tak co, pustíte mě na dovču?“ „Všechno je v pořádku, nic se neděje, hezky si to užijte.“ Hurááá, sbalit věci a za 2 dny frčíme. Měli jsme zaplacený příjemný hotýlek v malém slovinském městečku, nedělala jsem lautr nic, jen jsme se cachtali v hotelovém bazéně a vířivce, jezdili autem na různá zajímavá místa a procházkovali, i když někdy to bylo i trochu do kopečka, holt bylo to alpské městečko Kranjska Gora.
Ubytovali jsme se v sobotu a já jsem vystavovala pupek, kde jsem mohla. V noci z pondělí na úterý, asi ve 2 hodiny, mě vzbudil pramínek čehosi teplého na stehně. Nic mě nebolelo, tak mě napadlo, že se prcek nějak otočil a já mám únik moče. Říkám si, to je trapas, se tady počůrávám a zašla jsem si na záchod, opláchla se a znova zalehla. Za chvilku cítím čáchnutí a mega mokro pode mnou, tak jsem v šoku, sednu si v posteli, rozsvítím lampičku a čumím jak vyoraná myš a nechápu vůbec nic. Přítel se vzbudil a ptá se, co se děje, proč nespím a řekla jsem mu větu, která přivádí k šílenství i tatínky, co rodí v termínu „Asi mi praskla voda.“ „COŽE?!“ Odkryla jsem peřinu a voda snad musela kapat prosáknutou matrací už na zem. Vyvalil oči a začal zmatkovat „Co mám dělat?“ „Já nevím!“, odpověděla jsem. Tak šel na recepci a pokusil se naší lámanou angličtinou vysvětlit, že rodím, poslali nás do Jesenice, kde je porodnice. Dala jsem si tričko, sukni a osušku mezi nohy a už jsme jeli. Ani jsem nebrečela, byla jsem v šoku a v hlavě prázdno.
Na příjmu domluva strašná, v naší těhu průkazce se nevyznali, tak se mě ptali, co znamená ta a ta zkratka, já to nevěděla a i kdybych věděla, anglicky jim to určitě nevysvětlím, no děs, natočili mi monitor a nic, žádné kontrakce, píchli mi injekci (po dlouhém vysvětlování typu: FOR YOUR CHILD, FOR HIS BREATH…) jsem pochopila, že je to na nějaké dýchání, no netušila jsem, že se něco píchá na uzrání plic, teď už to vím. Zavolali sanitku a ta mě vezla do Lublaně na kliniku. Přítel sedl do auta a jel za námi. V sanitce šikovný mladý doktor, snažil se mě uklidnit a ptal se, v jakém jsem týdnu a že to bude ok, na to konto jsem začala brečet. Jeho slova DON´T CRY mě dohnala k pláči trapně vzlykavému. Hlavou se mi honily myšlenky, co se bude dít, že ještě přece nemůžu rodit, byla jsem v 31. tt. Dorazili jsme na kliniku, ta byla krásná, moderní, všechno nové, personál milionový, všichni strašně milí, jen jednu vadu to mělo, nerozuměla jsem ani slovo.
Přítel dorazil a tak se mnou absolvoval příjem, ultrazvuk, monitor a pak musel odjet, hrůza, byla jsem tam tak sama. Nesměla jsem z postele, i když sprchu a záchod jsem mohla, to byla vždycky úplná potopa, jak jsem vstala. Napíchli mně kanylu, dávali nějaké kapačky, vůbec nevím, jaké, vzali krev a bylo skoro ráno. Tak jsem tak trochu podřimovala přes den a ptala se, kdy může přítel přijet. No mohl jen na hodinu a něco v návštěvní hodiny, bylo mi smutno, nikomu jsem nerozuměla, nevěděla, co mají v plánu, prostě strašná úzkost. Jak přijel, udělalo se mi líp, povídali jsme si, přivezl mi nějaké věci a časopisy a strašně rychle to uteklo. A já byla zase sama. Teda ještě s jednou Slovinkou na pokoji, ale řeč jaksi stála, že.
V noci přivezli holčinu, jak jsem se pak dozvěděla, že Švýcarska, stejný případ jako já, jenže ta byla ve 24. tt, chudinka, pořád plakala, taková mladá kočka, bylo mně jí strašně líto, tak jsem jí aspoň ukázala, co a jak, už jsem byla za ten den mazák a tak byla ráda. Pak mně její přítel dal takového plyšového medvídka, že děkuje, že jsem se jí věnovala, že je strašně rád, no kdo ví, jak to s nima dopadlo, často si na ně vzpomenu.
Další den za mnou přišla nějaká celá delegace s kliniky v čele s nějakou novou sestrou a co se nestalo, sestřička mluvila slovensky! Já byla tak šťastná, všechno jsem jí mohla říct a ona přeložila a také jsem se mohla na všechno zeptat, prostě náramný pocit úlevy. Tak jsem od ní zjistila, že u nich se to dělá tak, že se těhotenství udržuje co nejdéle, i bez vody. To mě zneklidnilo, že bych tam měla ležet ještě třeba 2 měsíce, ale i tak to byla velká úleva, slyšet bratrský jazyk 
Ale už jsme kuli pikle, jak se dostat do ČR, protože to bylo fakt nepříjemné, být v cizině a navíc mně to přišlo, jak čekání na infekci a akutního císaře.
A tak jsem ve čtvrtek, po 3 dnech, podepsala reverz a v pátek mě pustili, i když apelovali, ať si zavoláme vrtulník. No nevím, kdo by to platil, ale našli jsme si záchytné body, jako porodnice po cestě, kdyby náhodou něco a po obědě jsme vyrazili směr ČR! Vybavili mě kalhotkami, vložkami, magnesiem, opravdu byli všichni zlatí. Cesta probíhala dobře, stále se nic nedělo, krom neustálého odtékání plodovky. Ale táhla se, z plánovaných 4 hodin jsme cestovali asi hodin 9, dorazili jsme do Brna na Obilňák, kde jsme měli být očekáváni.
Čekala jsem v čekárně, nikde nikdo, teda maminky tam byly, ale nic se nehýbalo, pak vyšla sestra, přítel nás nahlásil a ta ho zpražila, že jsme tu měli být už odpoledne, no přístup strašný, chtělo se mi brečet. Prostředí taky strašné, sestry, doktor, všichni neosobní, děs. Tak jsem po vyšetření a monitoru skončila na jipce, kde mě napíchli zase kanylu a alou do postele. Vůbec jsem se nevyspala, protože kolegyňce furt řvala kapačka, takže děs, pak následovalo ráno další vyšetření, taková malá mladá vousatá doktorka do mně strčila ruku jak do kobyly a já jsem ji s pláčem prosila, ať už mě nechá, zamumlala něco v tom smyslu, že teď už by se to mělo rozběhnout, takže mi udělala asi Hamiltona :-/
Aspoň holky tam byly super, daly jsme se do řeči a jsme v kontaktu doteď. Tak jsme tam tu sobotu spolu nějak strávily, měly jsme i telku, koukaly jsme na Přátele, co chodili v 19:30 a mě začalo pobolívat břicho. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pomalu to sílilo a já bolesti začala stopovat. Pravidelnost nic moc teda, ale kolem 23. hodiny. Už jsem se kroutila a jak přišla sestra, tak jsem jí to řekla. Zavolala doktora, díkybohu ta mladá vousatá už byla pryč a nastoupil taky mladý, ale oholený a moc příjemný doktor, mrknul na mě a prý se otevírám, tak mě převezli na porodní sál. Tam to bylo všechno nové, hezké, útulné, měla jsem mobil, tak jsem si psala s přítelem. Bolesti sílily a já jsem toho začínala mít plné zuby, ve 2 hodiny jsem už byla fakt vyčerpaná, bolelo to jako čert, ale moc jsem se neotvírala. Ve 3 hodiny jsem je ukecala na epidural. Anestezioložka byla naprosto šílená, řvala na mě, ať se víc schoulím do klubka (jak asi přes ten pupek) a ať se necukám nebo se na mě vykašle, mezi kontrakcemi skoro nebyl čas, takže zůstat v klidu v kontrakci fakt nejde, prostě napíchávání strašné, ale pak ta úleva… BOMBA!
Doktůrek mi řekl, ať si trochu zdřímnu, že to teď půjde samo, nádhera. A tak jsem odpočívala, ale spát se stejně nedalo. Ale povolovaly mi kontrakce a porod se epiduralem trochu zastavil, tak mi píchali oxytocin, ten se ale nelíbil prckovi, takže se ztrácel na monitoru a začínal další stres. Začala jsem hysterčin a skončila s kyslíkovou maskou. Bylo asi 5 ráno a stála nade mnou celá směna, co se mnou, jestli mě povezou na císaře. Já jsem je prosila, ať ne, že když už je to tak daleko, že to zvládneme, nakonec jsme našli polohu, ve které se prckovi ulevilo, tak jsme nějak vydrželi. No a před 7. hodinou ranní jsem byla konečně otevřená a bylo mně sděleno, že až ucítím tlak na konečník, můžu tlačit. „Říkám, že žádný tlak necítím, ale že se mi chce kadit.„ „No však to je ono, maminko, tlačte“ 
Prostě nezkušená, no, jsem se bála, že jim tam vytlačím místo mimina něco úplně jiného. Třikrát jsem zatlačila a Vincent byl venku. Za chvilku začal plakat. Na břicho mi ho nedali, ustříhli pupečník a jen jsem viděla sestru, jak ho drží jak králíka v dlani a na pupečníku mu visí ty kleště, byl tak strašně maličký, ale tak neskutečně, že jsem tomu nemohla uvěřit. Měl 40 cm a 1750 g.
Za chvíli mi ho přinesla sestra zabaleného, vrazila do náruče a odříkala monotónním hlasem: „Váš syn se narodil dříve a protože je nedonošený, bude umístěn na jednotce intenzívní péče“ vyrvala mi ho a odnesla. Přepadl mě pocit beznaděje a netušila jsem, co bude dál. Pak mě odvezli na pokoj na šestinedělí, kde jsem byla s maminkou, která měla holčičku u sebe. A to teprve začalo peklo. Ale to už by bylo na další deníček.
Závěrem bych chtěla napsat, že Vincent je úplně zdravý, zlobivý kluk, 6. 7. mu budou 3 roky. A chtěla bych poděkovat příteli, který za mnou dojížděl, kam mohl a byl mi oporou, i když u porodu nebyl, ale o to jsem ani nijak nestála.
A taky holkám z diskuze, protože se staraly, volaly na ambasádu atd., moc mi pomohly
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1641
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20633
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2608
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2595
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
ale ne, samozřejmě gratuluji, pěkně sepsáno a ať se daří 
. Jsem ráda, že jste to takhle všechno zvládli a že to dobře dopadlo! Klobouk dolů před vaši odvahou opustit porodnici a vydat se do Čech!
.
Máte na co vzpomínat 
