Jak jsem se dočkala i já
- Porod
- Pavlínka1988
- 04.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
To, že napíši deníček o svém porodu, jsem věděla už dříve, než jsem otěhotněla, protože jsem si takové deníčky strašně ráda pročítala a představovala si, jak asi bude ten můj porod vypadat. Stálo to za to!
10 týdnů
Miluje koupání...
Po 5letém vztahu jsme se s přítelem rozhodli, že už je čas na přírůstek do rodiny, ale trvalo nám to téměř rok a půl, než jsem mu mohla říct tu kouzelnou větu: „ Jsem těhotná!“ Těhotenství probíhalo přímo ukázkově, žádné nevolnosti, zvracení, mdloby, únava ani otoky. Jen jsem si ke konci připadala jako velryba a propadala panice, že snad nikdy neporodím. První termín porodu jsem měla stanovený na 18. 11. 2012 a druhý na 23. 11. 2012. Čas letěl, termín se blížil a já byla stále 2v1. Byla jsem z toho už dost otrávená a na našeho chlapečka se těšila. Zkoušela jsem ho trošku popohnat, myla okna, vygruntovala, prolévala se maliníkovým čajem, chodila na dlouhé procházky, ale nic nezabíralo. Pár dní před termínem se dostavily první bolesti, ale jak rychle přišly, tak zase odešly. To se párkrát opakovalo, ale výsledek žádný. Zároveň se u mě vyskytlo podezření na postupný odtok plodové vody, ten se ale, ani když mě v rozmezí týdne testovali 3×, neprokázal. Na poslední kontrole, kterou jsem stihla, mi doktor udělal Hamiltona a já jsem s očekáváním, že snad se už začne něco dít, odcházela.
Byl tu první termín a nic. Malému se na svět nechtělo. V půl 2. v noci z 18. na 19. 11. mě probudila nepříjemná bolest břicha a nedala se zaspat. Tak jsem vstala, udělala si čaj a jídlo a koukala jsem na filmy, které jsem ještě chtěla vidět, než se malý narodí. Bolesti byly hodně nepravidelné, spíš mi přišlo, že mizí. Po zhlédnutí filmu Jak porodit a nezbláznit se, jsem si šla zkusit zase lehnout, bolesti přicházely nepravidelně od 7 do 20 minut. Jak jsem si ale lehla, bolesti zintenzivněly a byly po 7 minutách. V posteli jsem vydržela půl hodiny a už jsem zase v obýváku koukala na film, tentokrát Chceš mě, chci tě. Intervaly se opět prodloužily a bolesti byly nepravidelné. Ale já jsem cítila, že už je to ono. K ránu jsem se začala čistit a na wc jsem cítila, že se dole opravdu něco děje.
V půl 10. vylezl z postele přítel a já mu říkám, že už je to tady, začal mě honit, že pojedeme, ale mně se ještě fakt nechtělo. Chtěla jsem být co nejdéle doma. A navíc PA na kurzu říkala, že bolesti musí být pravidelné. Rozmluvila jsem mu to a šel pracovat. Já jsem si pustila další film a lehla jsem si k němu. Už jsem ho ale nestihla dokoukat. Bolesti se opět zpravidelnily po 7 minutách a docela zesílily. Tady jsem našla diskuzi o porodu a psala si s pár holkama, ty říkaly, ať si do porodnice alespoň zavolám, tak jsem si říkala, že po obědě a uvidíme. V půl 1. jsem už pěkně funěla a šla za přítelem, že asi tedy raději pojedeme. Jak jsem se ale zvedla, bolesti po 4 minutách a už to pěkně bolelo. Nebyla jsem už pomalu schopná se sama obléci. Trvala jsem ale na tom, že ještě něco doma v klidu sním, protože kdo ví, jak dlouho to ještě bude trvat. Kolem 1. jsme už seděli v autě, bolesti asi po 3 minutách, nebyla jsem schopná je přesně sledovat. Vystoupit z auta byl už docela problém a než jsem mohla jít dovnitř budovy, musela jsem tři kontrakce prodýchat, byly už hodně rychle po sobě. Při čekání na výtah další, a to nás ještě starší pár pustil, že to máme asi naléhavější.
Ve 13:20 nás přijala docela příjemná PA. To že rodím, jsem ani nemusela říkat. Napojili mě na monitor, ozvy dobré, kontrakce prý žádné. Byla jsem nešťastná, že jestli tohle nejsou kontrakce, tak ty pravé nevydržím. Při vyšetření zazněl verdikt: otevřená na 7 cm. Oddechla jsem si, že nejsem za hysterku. Chvíli po 14. hodině jsem už byla na sále. Napíchli mi kanylu, ani nevím proč, a doktorka se ptala, jestli praskla voda. Tak jí říkám, že jsem už několikrát měla podezření, ale únik se neprokázal. Byla jsem stále na 7 cm. PA říká, že pokud chci, tak ať si ještě na chvíli stoupnu, že to urychlíme. Slézt dolů bylo peklo, navíc mě to už začalo nutit tlačit. Opřela jsem se tam o takový pultík a houkala jsem prý jako mašinka a všichni se tomu smáli. Byl to ale jediný způsob, jak jsem nezapomínala dýchat. Měla jsem totiž tendenci při bolestech zadržovat dech. Po asi 10 kontrakcích volám, že už tlačím a že to už nejde zadržet. PA říká, ať si rychle vylezu na křeslo, což se snadno řekne, ale mnohem hůř dělá. Sáhla do mě a už to lítalo. Doktorka, že mi píchne vodu. Když už šla na věc, říká, že ale není vak blan a nasahá hlavičku a že už můžu tlačit.
PA mi ještě honem dávala antibiotika, protože nevěděli, kdy voda odtekla. Opřela jsem se do toho a kupodivu to šlo docela dobře. Po asi 5 zatlačeních jsem ale jaksi zpanikařila a přestala dýchat a místo tlačení křičela (a to jsem si říkala, jak křičet nebudu) Pak jsem omdlela. PA mě propleskla, přítel mi držel kyslík a šla jsem zase na věc. Když byla hlavička venku, najednou mi PA začala tlačit na břicho a začali mě popohánět, ať do toho dám všechno, že malý musí co nejdřív ven, měl šňůru 2× kolem krku. To mi dodalo sil a za chviličku už jsem cítila, jak vyklouznul ven. Mimochodem na ten pocit, jak cítím, jak opouští mé břicho, nikdy nezapomenu. Začal křičet z plných plic a byl to ten nejkrásnější zvuk na světě. Sestřička ho hned kvůli té pupeční šňůře kolem krčku odnesla zkontrolovat, přítel šel fotit a já zatím porodila placentu. Tu jsem chtěla strašně vidět, ale mladičká doktorka mi to rozmlouvala, že to není nic pěkného, ale já prostě chtěla. Když mi ji ukazovala a prohrábla ji v ruce, pravila: „A to je důvod, proč já doma nevařím játra“.
Pak mi malého přinesli. Byl strašně upatlaný a měl hodně šišatou hlavičku, jak se rychle dral na svět, modřinu přes celé čelo a oči podlité krví od pupeční šňůry kolem krku, ale byl můj a byl nádherný! Narodil se 19. 11. 2012 ve 14:52. Měřil 50 cm a vážil 3330 g. Apgar skóre 10-10-10. Přítel plakal dojetím a začal rozesílat sms a obvolávat rodinu, mě přikryli snad 3 dekami, protože mi byla strašná zima a mohla jsem poslední 2 hodiny odpočívat, než mi malého dali už napořád.
Dnes je Mirečkovi 10 týdnů a i přes to, že docela dost pláče, je to naše zlatíčko!
Moc děkuji celému personálu kolínské porodnice a hlavně příteli, který při mně celou dobu byl, a i když jsem od něj nesnesla jediný dotyk a připadal si tam naprosto zbytečně, strašně mi pomohla i pouhá jeho přítomnost.
Děkuji!
Přečtěte si také
Platím chůvu a přípravku. Podle manžela zbytečně utrácím a dětem se nevěnuji
- Anonymní
- 02.11.26
- 0
Když jsem manželovi oznámila, že jsem synovi zaplatila doučování na přijímačky a zároveň objednala chůvu, prohlásil, že jsem se snad zbláznila.
První cvičný test nám pokazil celý víkend. A vlastně za to můžu já
- Anonymní
- 02.11.26
- 23
V pátek jsem synovi vytiskla první test z matematiky k přijímačkám. Je v devítce, máme konec října a já si říkala, že bychom mohli pomalu zjistit, co mu jde a co bude potřeba procvičit. Žádné velké...
Koupila jsem si mycí vysavač a manžel šílel. Jeho stroj za 50 tisíc je v pohodě?
- Anonymní
- 02.11.26
- 58
Když jsem si po dlouhém přemýšlení pořídila moderní mycí vysavač na podlahu za deset tisíc, manžel mi doma udělal takové peklo, že jsem litovala den, kdy jsem ho rozbalila. Co prý blbnu, proč...
Táta nechtěl, abychom se sestrou byly v kontaktu. Teď se o něj nestará
- Anonymní
- 01.11.26
- 1687
Když mi sestra oznámila, že se o tátu starat nebude, první, co mě napadlo, bylo, že jí to nemůžu mít za zlé. Pak jsem si uvědomila, že jestli se o něj nepostará ona, zůstane to nejspíš na mně. A po...
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 925
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 3649
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 684
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 1139
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 2512
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 2108
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Jo, v tu chvíli, ač mi na sále do smíchu nebylo, jsem se taky pobavila… 
