Jak jsme rodily podruhé

Po zkušenostech z prvního porodu, kdy jsem rodila 13 hodin v příšerných křížových bolestech a chvílemi myslela, že už je to snad má poslední hodinka, jsem měla z druhého porodu šílený strach. Bála jsem se už od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, ačkoliv i mé druhé těhotenství bylo chtěné. Sice jsem všude četla, že podruhé je to téměř vždy snažší a hlavně kratší, ale nic moc jsem si od toho neslibovala.
Termín porodu byl vypočítaný na 21.11.2004, ale já jsem z nepochopitelného důvodu byla přesvědčena o tom, že to určitě bude o něco dřív. Snad to bylo proto, že mé břicho bylo mnohem větší než poprvé a také první pohyby jsem zaznamenala nečekaně brzy.
14 dnů před termínem jsem začala doslova plašit v domnění, že už to musí každou chvilku přijít. Pan doktor v poradně mně splašil ještě víc, když mi 10 dnů před termínem oznámil, že už je vše krásně připraveno na porod, hlavička je moc pěkně vstouplá a prý to bude každou chvíli. Ale nedělo se nic, miminku se prostě na svět ještě nechtělo.
2 dny před termínem jsem se smířila s tím, že mé domněnky byly mylné a že nakonec nejspíš budu ještě přenášet. Rozhodla jsem se, že Anetku trochu popostrčím, abych to už konečně měla za sebou.
20.11 odpoledne jsem si dopřála skleničku červeného vína dle rady své kamarádky a večer jsem u televize mrkla spiklenecky na taťku a ten hned pochopil, kam tím mířím. Když jsme se v deset večer milovali, ještě jsme netušili, že si už za pár hodin budeme chovat naší malou princezničku.
Do postele jsem uléhala v 11 hodin, ale nějak jsem nemohla usnout. Kolem půlnoci jsem začala pociťovat první slaboučké a velice nepravidelné stahy. Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu a v domnění, že se jedná o poslíčky, jsem se snažila vše zaspat. Ve dvě hodiny ráno jsem vstala, neboť se mi zdálo, že jsou kontrakce vcelku pravidelné, ačkoliv byly velice slabé v porovnání s prvním porodem. Sedla jsem si do obýváku, pročítala staré Betynky a měřila čas. Stahy byly po pěti minutách, ale nijak zvlášť bolestivé.
Ve tři ráno se vzbudil můj dvouletý syn s tím, že chce zazpívat písničku a tak jsem zpívala ukolébavku a mezitím se při stazích houpala v bocích. Než jsem našeho drobečka uspala, tak jsem mu řekla, že už asi maminka pojede pro sestřičku do nemocnice a že za ním přijde babička, která se o něho bude zatím starat, aby nebyl ráno překvapený, že tam nejsem. Bolesti trochu zesílily a já tušila, že už asi budeme rodit. Zavolala jsem babičce, ať raději přijde k nám - naštěstí bydlí hned vedle. Dorazila chvilku po čtvrté hodině ráno a když viděla, jak časté mám kontrakce - v té době byly už po 3 minutách, přinutila mně vzbudit taťku, ať prý rychle jedeme, že bychom to taky nemuseli stihnout. Mně se moc jet nechtělo - stahy byly sice časté, ale trvaly jen krátce a nijak zvlašť to ani nebolelo. Stačilo trošku vrtět zadečkem a bylo to fajn. Manžel se taky netvářil příliš nadšeně a se slovy: „Vždyť Ti nic neni, já tam zase nebudu tvrdnout celý den“ se otočil na druhý bok a chtěl pokračovat ve spánku. Venku ale dost chumelilo a na silnicích byla námraza a tak jsem ho rázně donutila vstát s tím, že nechci nic riskovat. Neochotně se vyhrabal z postele a když se oblékl, rozhodl se ještě vyvenčit našeho čtyřnohého mazlíčka. To už jsem začala být celkem nervózní, protože jsem měla bolesti každé 2 minuty a ty stále sílily.
Do nemocnice jsme dorazili přesně v 5 hodin ráno. Cesta autem trvá od nás sice jen 15 minut, ale mně připadala šíleně dlouhá, protože jsem nebyla schopná sedět. Když jsem se mohla hýbat a vrtět , tak to byla pohoda, ale jakmile jsem si sedla, tak se to nedalo vůbec vydržet. Porodnice se nachází ve čtvrtém patře a výtah je pouze pro personál, tudíž mi trvalo dost dlouho, než jsem tam s velkým funěním vyšplhala.
Otevřela nám příjemná sestřička, která mně poslala převléknout a dala mi také šampusku na moč. Ani nevím , jak se mi podařilo jí naplnit, ale nějak jsem to zvládla. Potom už mně připojili na monitor. PA mně vyšetřila a sdělila mi, že jsem otevřená na 5 prstů a že mám tedy polovinu za sebou. Mněla jsem radost a říkala si, že bychom tedy mohli porodit jestě před obědem. Manžel se odešel převléknout do zeleného mundůru a se mnou začali sepisovat porodopis. Moc to ale nešlo, protože kontrakce byly dost časté a tak jsem mezi funěním stihla odpovědět vždy jen na pár otázek. Najednou jsem pocítila šílené nucení tlačit a ihned jsem to oznámila PA. Ta mně znovu vyšetřila a se slovy:" jste na deset, jdeme rodit" mně odpojili a šlo se na sál. V tu chvíli se zrovna vrátil múj „už vymóděný“ manžel, nevěřícně kroutil hlavou a já s ním. Po:,–(ili mně do polohovacího křesla a mohla jsem začít tlačit. Šlo to krásně: poprvé, podruhé, potřetí a pak už jsem cítila, jak ze mně vyklouzlo něco krásně teploučkého a mněkoučkého. Bylo 5:25 h ráno. O pár vteřin později jsem si už hladila tu nejkrásnější holčičku na světě. 3.200 g štěstí a 50 cm něhy. Než jí ošetřili a zabalili, porodila jsem placentu, zašili mně a hned potom se krásně přisála k prsu a zůstala tak po celé dvě hodiny, co jsem musela ležet na porodním sále.
A taťka? Byl po tu dobu s námi, fotil nás, hladil, pusinkoval a říkal, jaký jsme jeho šikovný holky.
Připadala jsem si neskutečně nádherně a měla jsem pocit, že si tolik štěstí snad ani nezasloužím, protože se mi zdálo, že v porovnání s naším synem Tomáškem, je Anetka najednou tady tak nějak zadarmo - příliš snadno, rychle a téměř bez bolesti.
A i teď - s odstupem tří měsíců mám stále ten samý pocit, protože naše dcera je naprosto bezproblémové, šťastné, spokojené a pohodové miminko, které téměř nepláče a jen se usmívá. Jsem opravdu velice šťastná, že obě děti mám a kdo ví, možná že jim časem pořídíme ještě jednoho sourozence.