Jak jsme se konečně potkali

Jako každá snažilka, jsem první měsíce snad zkoupila všechny těhotenské testy, co tam měli Pořád jsem testovala, jestli už tam bude ta dálnice. A ono samozřejmě pořád nic, což se dalo čekat. Po půl roce, co se nám to nedařilo, jsem šla na pravidelnou prohlídku k lékaři, kde jsem se mu svěřila, jak na tom jsme, či vlastně nejsme. Pan doktor mě poslal na nějaké krevní testy, kde mi zjistili sníženou funkci štítné žlázy, říkala jsem si, že to nám to pěkně začíná.

No, nic začala jsem brát léky na tu štítnou žlázu. My se přestali zuřivo snažit o mimi a nasadili volné tempo Na kontrole pan doktor říkal, že tam nic není, takže těhotní nejsme. Za nějakou dobu mi začalo být hrozně zle, nebyla jsem schopna v sobě nic udržet. Přičítala jsem to těm lékům, takže jsem je raději přestala jíst, ale pořád nevolnost neustupovala. Pak mi manžel říká: „Nejsi náhodou těhotná?“ Říkám si, jak bych mohla, když jsem byla na gyndě a doktor tam nic neviděl. Měla jsem doma poslední těhotenský test, říkám si, že to zkusím, i když je to zbytečně vyhozený test.

A hádejte, co? BYLA TAM! Dálnice, jak vyšitá. Hleděla jsem na to a nevěděla, jestli brečet a nebo se smát. Byli jsme těhotní.

Začali všemožné testy, které dopadaly dobře, váha šla nejdřív o 9 kg dolů, vlivem nevolností, ale pak jsme začali postupně přibývat. Všechno bylo v poho do doby testu na Downův syndrom, vyšel špatně. Brekot, stres a návštěva genetické ambulance. Tam nám zjistili, že gyndař napsal špatný týden tehoteství. Takže znova odběr krve, stres a stres. Poté telefon, všechno v pořádku. Oddech, ale pořád to v nás bylo. Celé těhoteství jsme se báli, že by to opravdu mohlo dopadnout špatně a my ten Downův syndrom mohli mít.

Opět šlo všechno dál dobře, až zase poslední 2 měsíce před cílem se nám začínal zhoršovat tlak. Vesměs 150/95, což je už špatné. Takže jsme byli předáni do Vítkovické nemocnice, aby si nás tam hlidali. Tam nám nasadili Dopegyt. Chodili jsme tam každý týden. Po 14 dnech jsme šli opět na kontrolu a tlak 160/100. Už tak jsem byla pokaždé vystresovaná, když mi měřili tlak. Výsledek? „Tak se nám maminko převlečte, necháme si Vás tady.“ Opět stres, nikdy jsem v nemocnici neležela. Takže jsem si tam poleželi týden a pak nás pustili domů.

Posledních 10 dní do porodu opět tlak 160/100. A opět si nás tam nechali. Už jsme tam leželi týden a chtěli moc domů, ještě než porodíme. Dostali jsme jen propustku na víkend s tím, že v pondělí se uvidí, jestli nás ještě pustí domů.

Hádejte, co bylo v pondělí? No, ano, maminko, Vy už nikam nepůjdete. Rovnou mi v 9 h ráno zavedli tabletu na vyvolávání. Měli strach o malého, k vůli tomu tlaku. I když všechny testy byly v pořádku. V poledne jsem šla na kontrolu a pořád nic, takže další tableta. Pořád se nic nedělo a sestřička mě potěšila, že to může trvat i 4 dny. Jsem se zhrozila. Od 16 h už takové celkem nepříjemné bolesti, od 20 už jsem nemohla sedět ani ležet, jen jsem pochodovala po chodbě sem a tam, jak lev v kleci.

A o půl 10 praskla voda, jsem si říkala, tak super, jdeme na to. Zavedli mě na porodní sály a tam po prohlídce, maminko volejte tatínkovi, aby vyrazil (jel z Hlučína). Máte tam jen „lemíček“, takže kdo ví, jestli to taťka stihne. Monitor na boku v těch bolestech byl fakt děsnej. Měla jsem hrozný strach, že to manža nestihne. A pak jsem slyšela tu spásnou větu: „Tak taťka už je tady, zvoní dole.“ Takže hup na kozu a manža byl tam. Tak hrozně se mi ulevilo, když jsem ho tam v tom zelené viděla. Mimochodem fakt mu to slušelo 

Pár zatlačení, jeden nástřih a Patriček byl ve 23:00 venku. Byl krásný, nepomačkaný, růžovoučký a ukřičený Já brečela, ale slzy nikde. Manža statečně všechno ustál a byl velkou oporou nám oboum.

Tímto bych moc ráda poděkovala PA Nikol, která tam se mnou byla než dorazil manža a byla opravdu skvělá. Moc mi pomohla a dodávala potřebnou odvahu. Taky bych ráda poděkovala PA, která tam byla ještě s námi, bohužel jméno nevím. Ale co vím, je, že dne 13. 12. 2010 ve 23:00 jsme dostali předčasný vánoční dárek s mírami 50 cm a 3 450 g.

To jsem se ale rozepsala, děs se mnou. Takže tomu, kdo to vydržel dočíst až sem, tak děkuji za pozornost.