Jak přišla na svět naše Elenka

Blížilo se jaro a s ním i termín mého porodu, a tak jsme se na gynekologii s doktorem domluvili na datu, kdy mi bude proveden císařský řez. Toto datum připadlo na 21. 4. 2011. Ten den měla přijít na svět naše holčička, Elenka.

Dne 20. 4. 2011 jsem tedy nastoupila do nemocnice, kde jsem už zůstala a absolvovala předoperační vyšetření. S p. doktorem jsme se dohodli, že sekce se udělá hned ráno a na mé přání, že operaci povede on. Seděla jsem večer sama na pokoji a myslela na to, že je to můj poslední večer s „bříškem“. Zároveň jsem se však hrozně na naši Elenku těšila. Byla jsem na pokoji sama, což mi nevadilo, naopak jsem to uvítala, protože jsem byla nervózní. Od půlnoci jsem už nesměla nic jíst a noc to byla docela klidná.

Ráno jsem se probudila hodně brzy. Přišla sestřička a odvedla mě na sesternu udělat mi klystýr. Vrátila jsem se na pokoj, dala si sprchu, hlavně jsem si chtěla umýt vlasy, měla jsem celkem dobrou náladu a pořád si opakovala, že to vše MUSÍM dneska zvládnout. Fakt ale je, že jsem se chtěla sebrat a utéct domů. Když jsem se osprchovala, přišla opravdu „milá“ sestřička. Den předtím mi tvrdili, že cévkovat mě budou až po epiduralu, tak jsem byla dost zaskočená, že to chtějí udělat už teď. Z celého mého porodu mám nejnepříjemnější vzpomínky na cévkování. Podstatnou měrou je to zásluha oné nepříjemné, arogantní a posměvačné sestřičky.

Přijel přítel, bylo krátce před 8. hodinou ranní. Odvedli ho, aby se mohl převléct a já jsem osaměla. Cévka byla dost nepříjemná, pořád jsem ji cítila a v tu chvíli to na mě nějak všechno padlo. Byla jsem sklíčená, když si pro mě přišla porodní asistentka, úžasná starší paní se srdcem na dlani. Byla milá, konejšila mě a hladila po ruce. Ptala jsem se, zda by to nešlo udělat bez té cévky. Vysvětlila mi, že je nutné, aby byl močový měchýř zcela prázdný, jinak by hrozilo, že by do něj mohli doktoři nechtěně říznout. Řekla: „Maminko, to přežijete, i já jsem to kdysi přežila a za chvíli tady bude miminko.“ Hrozně mě to nakoplo.

Odvedla si mě na porodní sál. Tam jsem se měla položit na lůžko a čekat, až přijde doktor. Problém byl, že jsem nebyla schopna ležet na zádech, ale jen na boku. Dělalo se mi opravdu zle a chtělo se mi hrozně zvracet. Motala se mi hlava a začala jsem omdlévat. Přišel přítel a já jsem byla hrozně ráda, že ho vidím. Začal se se mnou točit svět a přestávala jsem vnímat. Všichni kolem mě kmitali, vnímala jsem je, ale kdesi z dálky. Anesteziolog, který mezitím přišel, pořád vykřikoval, co mi mají píchnout a jaké množství, abych se dala do pořádku, což nestačilo, protože pořád zvyšoval dávku. Také jsem dostávala kyslík. Přítel vypadal dost vyděšeně. Toto se opakovalo 3× a nakonec mě tedy nechali ležet na boku.

Píchání epiduralu jsem se bála, ale anesteziolog byl skvělý, příjemný a opravdu se snažil, aby mě nic nebolelo, takže jsem to zvládla levou zadní a při vpichu cítila jen velký tlak v zádech. Položila jsem se a čekala, až epidural začne účinkovat. Lůžko, kde jsem ležela, naklonili na bok, aby se mi zase neudělalo špatně. Doktor mě upozornil, že prsty na nohou budu moci normálně hýbat, ať se tedy nelekám. Cítila jsem i to, jak mi mazali břicho desinfekcí. Chudák přítel to vše sledoval a byl dost vyděšený. Později mi řekl, že měl výčitky a bylo mu mě hrozně líto, že tam musím ležet a trpět.

Přišli páni doktoři, divili se mé poloze na boku. Anesteziolog jim vysvětlil, že jim tam kolabuji a že to zkusili už 3×, ale jinak se to nedá udělat. Zavtipkovali si tedy, že tohle tady ještě opravdu neměli a ať mě pořádně přivážou, že se tedy bude operovat na boku.vPřítel dostal hadřík, aby mi mohl otírat pot z čela a tváří a taky kyslík, abych jim tam zase neomdlela. Byla jsem hrozně ráda za to, že je tam se mnou.

Pan anesteziolog mi popisoval vše, co se odehrávalo za plentou. Najednou vykřikl, že mají hlavičku a pak se rozesmál, že je to zadeček. Za malou chvilku se sálem rozezněl hlasitý dětský pláč naší malé holčičky. Cítila jsem, jak se mi do očí vlévají slzy štěstí a dojetí. V rychlosti nám ji ukázali, byla nádherná. Měla tmavé dlouhé vlásky, mračila se a křičela. Přítel mi řekl, že mě miluje a já jsem byla moc pyšná. Pak ji za přítelovy asistence odnesli na mytí, vážení a měření. Když ji umyli a zvážili, ještě krátce mi ji ukázali, plakala. Sestra mi ji dala k hlavě a na chviličku jsme se přitulily. Přestala plakat, zato já jsem se opět rozbrečela Byla tak teplá a heboučká.

Odvezli mě na pooperační, kde jsem byla cca půl hodiny. Ten den měli v nemocnici nával a protože bylo vše v pořádku, převezli mě na pokoj. Byla jsem hrozně unavená, ale šťastná, že se vše povedlo a dobře dopadlo. Přítel se mnou zůstal až do 17 hodin odpoledne. Hned také donesl naši dcerku. Mrzelo mě, že si ji nemůžu pochovat. Chvílemi jsem usínala a nebyla jsem schopna moc jíst ani pít. Hned jsem vše vyzvracela. Jinak mi ale bylo dobře.

Na druhý den mě čekalo vstávání a sprcha. Přišly dvě sestry, aby mi pomohly, ale nezvládla jsem to. Nemohla jsem dýchat, šíleně mě bolelo břicho a před očima se mi udělalo známé černo, v uších začalo pískat a přišla tma. Omdlela jsem. Probrala jsem se až na zemi a hrozně jsem se styděla, že jsem tam sebou švihla. Sestry mi pomohly vstát, šlo to dost ztuha, a byly rády, že jsem došla alespoň k umyvadlu, kde už mě to opět bralo a tak mě polily ledovou vodou, hlavně zátylek a obličej. S omdléváním jsem si užila. Postupně jsem zjistila, že mi pomáhá rychle a krátce dýchat - jako pejsek. Břicho mě pořád hodně bolelo, nemohla jsem se smát, kýchnout, vysmrkat se. Navíc mi přestaly samovolně odcházet plyny a mohu říct, že se nedivím malým dětem, že tak moc pláčou. Byla to neskutečná bolest. Každé tři hodiny jsem dostávala injekce proti bolesti. Byla jsem pořád otupělá a postěžovala si sestře. Ta mi pověděla, že dostávám na bolest morfium a že pokud chci, zkusí mi dát něco slabšího. Chtěla jsem a pak už jsem nebyla tak šíleně ospalá.

Naše holčička přišla na svět dne 21. 4. 2011, s mírami 4 090 g a 52 cm, v 8.42h ve čtvrtek, ve slunný jarní den. Přišla na svět plánovaným císařským řezem, protože ve 28. tt se otočila hlavičkou nahoru a koncem pánevním zůstala až do konce mého těhotenství. Odhad porodní váhy byl 3 800 g, proto mi také důrazně nebylo doporučeno rodit přirozenou cestou, i když jsem moc chtěla, a to nejen z důvodu velkých porodních poranění, ale hlavně kvůli velkému zdravotnímu riziku pro malou. Těšila jsem se na přirozený porod, který mi bohužel nebyl dopřán. Mám výčitky, že jsem nerodila. Dodnes mi nejde přes pusu říkat, že jsem rodila, když jsem vlastně nerodila.

O kojení jsem v těhotenství nijak nestála. Jak moc se vše příchodem malé změnilo… Prsa jsem měla bolavá a rozpraskaná do krve, přesto jsem se kojení nechtěla vzdát. Vydržely jsme, odbouraly Nutrilon a pomocí kloboučku jsme plně přešly na mateřské mléko. Nakonec se nám podařilo odstranit i klobouček. Kojila jsem 4,5 měsíce. Bohužel jsem měla zdravotní problémy a kojení bylo nutné ukončit. Tři týdny jsem brala léky na zastavení laktace, ale mléka jsem měla stále hodně (dle gyndr. jsem byla prý moc rozkojená). Hrozně jsem to obrečela a nikdy bych nevěřila, jak moc mi na tom bude záležet a že mi to bude tak moc líto. Přesto jsem ráda, že jsem vůbec kojila.

Dneska je našemu sluníčku 8 měsíců a je to pěkný rarášek. Moje babička s oblibou říkává, že je to „živé stříbro“. Je to náš poklad a i když těhotenství nebylo plánované, bylo moc chtěné.

Moc děkuji všem, kteří dočetli až sem !