Jak (ne)rodí prvorodička :-)
- Porod
- Callamaika
- 22.01.10
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Průběh mého prvního porodu se nijak zvlášť neliší od jiných, až na trochu kommplikací v závěru. Přesto jsem se rozhodla, že o svoji zkušenost podělit a hlavně zaznamenat sama pro sebe věci, na které se rychle zapomíná. Doufám, že zvláště prvorodičky moc nevystraším, proto jako první říkám, že vše je téměř zapomenuto, musím hodně bloumat pamětí, abych si vybavila detaily. A výsledek uzlíček Alexander, nar. 12.1.2010 s mírami 3,48 kg, 51 cm je naprosto úžasný.
Termín jsem měla stanoven na 7. ledna 2010. Přišel den D a nic, přešel další, další … a stále nic a jak plynuly dny, nedočkavost i únava narůstala. 11. ledna jsem šla na KO a poprosila doktorku u provedení Hamiltonova hmatu. Ta mi ho bez problémů udělala, ale řekla, že jsem ještě příliš pevná a mimís příliš vysoko a že to nevidí, a naplánovali jsme vyvolání na pátek 15.1.
Doma jsem pak pouklízela, vypila několik hrnečků maliníku a vytřela podlahu na čtyřech. Pak přišla noc, kolem 11.00 jsem ulehla do postele (bez sebemenších poslíčků (ty se zcela vytratily týden před tím) či kontrakcí) a v tom rup! a já věděla, že mi praskla voda. Tak jsem v klidu vstala, připravila se a odjeli jsme do porodnice. Už na cestě jsem začala cítit slabé kontrakce. V porodnici mě přijali, sdělili, že dítě je vysoko a že skoro nejsem otevřená a kolem 00.30 přidělili krásný porodní sál. Spánek, ke kterému mě nabádali, nepřicházel a nepřicházel… Tak jsem čas trávila střídavě v posteli, na míči a ve sprše. Původně jsem chtěla použít perličkovou koupel, ale dali mi vybrat, buď epidural nebo koupel. Tak jsem zvolila jistotu – epidural. Bohužel přítel (je cizinec a žije v cizině) se nemohl narychlo k porodu dostavit, tak jeho úlohu převzala kamarádka. S jejím příjezdem jsme vyčkali do rána, než kontrakce nabraly obrátky a já se konečně začala otevírat, a už teď vám řeknu, že svoji úlohu zvládla bravurně. Přijela kolem osmé. To už jsem sténala bolestí a kontrakce se pohybovaly mezi 3 – 4 minutami. Někdy mezi devátou a jedenáctou (čas nehrál roli) mi anesteziolog přišel píchnout epidural a nastal první problém. Prý mám malé mezery mezi obratly a nemohl se trefit. Píchl mě asi osmkrát, než se to podařilo. Píchnutí bolestné nebylo, mnohem horší bylo udržet tělo ve strnulé poloze i v době kontrakcí. To bylo poprvé, co jsem kamarádce málem rozmačkala ruku. Epidural nakonec přinesl toužebný pocit úlevy v podbřišku, veškerá bolest se pak „přestěhovala“ do konečníku (což mi bylo neskonale „příjemnější“). Prý epidural často porod urychlí, v mém případě tomu bylo naopak. Přestala jsem se otevírat a kontrakce mírně ustoupily. Tak mi začali píchat prostředky na urychlení kontrakcí, na uvolnění svalů hrdla a tuším i něco na zmírnění účinků epiduralu. To už bylo po poledni. Nakonec se kontrakce znovu rozjeli a ve 3 hodiny jsem byla připravena tlačit. To jsem ještě netušila, co mě čeká. Tlačila jsem a tlačila, marně.....
Tak na mě nastoupily dvě porodní asistentky a začaly rajtovat po břiše. Pamatuji si, že na každou kontrakci po mě chtěli 3 zatlačení, zadržet dech, ale protože na mě tlačily plnou vahou, unikal ze mě vzduch jako z míče. Výsledek? Nulový… . Zavedly mě na WC, tam jsem na chvíli ztratila pojem o tom, co se se mnou děje a kde jsem. Tak mě vrátily zpět na lůžko a iniciativu musel převzít muž. Podotýkám, že to už kolem mě operovala doktorka, 2 porodní asistentky a doktor a ve vedlejších sálech probíhaly dva jiné porody. V podstatě jsem zaměstnala téměř celou porodnickou kapacitu. Nově příchozivší mužská posila si stoupla na židli a začala celou svoji vahou tlačit na břicho. To už jsem jen neucházela, to už jsem si připadala jako píchlé kolo . První kontrakce, 3 zatlačení a nic. Druhá kontrakce, na třetí zatlačení hlava malému povyjela a zase zajela. Třetí kontrakce, konečně se hlava dostala tam, kam měla. A pak čekání na další a poslední kontrakci… čas mi připadal hrozně dlouhý a kontrakce stále nepřicházela, moc sil nezbývalo, měla jsem za sebou 17 hodin a za histerického volání, že to nezvládnu, ať mi udělají císaře, a ujišťování, že už císař v úvahu nepřichází a že už to bude, jsem se vzepjala k poslednímu pokusu a při první slabé kontrakci vyvinula sílu jako snad nikdy před tím (to vše za stálého tlačení doktora stojícího na židli) a malý byl venku. Od začátku si všichni mysleli, že průchod neumožňovala oteklá hlava mimíse, ale nakonec se ukázalo, že měl pupeční šňůru omotanou kolem hrudníku a ruky a prostě a jednoduše takový objem vytlačit snadno nešlo. Doktorka, která malého „chytala“, nevěděla, kde začít s vymotáváním.
Vytlačení placenty, šití a vše další, co následovalo, byla procházka růžovým sadem… Vzhledem k tomu, že jsem byla neskutečně vyčerpaná a měla v sobě hodně „drog“, nechali mě na porodním sále další 2,5 hodiny i s malým. Otok hlavy se mu jako zázrakem rychle ztratil a já si ho mohla skutečně a poprvé začít užívat… Nemohu říci, že by mě zaplavily endorfiny a příval blaha (jak to vidíme v amerických filmech ), byl to jiný pocit, který neumím dobře popsat (snad směs naprostého klidu a pomalu rostoucího štěstí) a od doby, kdy se Alex narodil, stále nabývá na intenzitě.
Jak se hodnotím? Jako totální hysterka, nekřičela jsem, ale velmi hlasitě prosila, aby už byl konec, úpěla, že už nemůžu apod. Až do vytlačovací fáze jsem se domnívala, že i přes neskutečnou bolest při kontrakcích celý porod zvládnu bez hysterie. Nezvládla! A navíc kamarádka málem přišla o ruce. No, statečná holka se nekonala!
A jak se na to dívám nyní? Jako by to už ani nebyla pravda a vše se stalo hodně dávno. Bolest si nevybavím, stejně jako mnohé z toho, co se během těch 17 hodin odehrálo. To, co bylo na konci, stojí za všechno, čím musí žena při těhotenství, porodu projít. Zážitek z porodu nebude překážkou k tomu, abych měla další dítě.
Doufám, že jsem moc nenudila a před druho- a vícerodičkami smekám!
Malý je zatím pohodový, přes všechny „malé velké“ obtíže, kterými si musel během prvních dnů projít. Vím, že až se mu zcela ztratí žloutenka, může být vše jinak. Ale ozvat se umí. Jinak přes nachlazení jí pravidelně a hóóódně přibývá na váze. Je to prostě moje zlatíčko.
A propos, vůbec nevím, kde jsme malého vzali. Nemá nic ani ze mě ani z táty. Kdybych neviděla, že jsem ho porodila, nevěřila bych tomu, že je můj… náš!!!!
Přeji všem těhulkám, aby na svá zlatíčka už nemusely dlouho čekat a všem maminám, aby děti dobře prospívaly.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1830
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1078
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1934
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 790
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 469
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21872
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2676
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2962
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2672
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1799
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
,a já mám i vytouženou holčičku. Vidíš,jsem příklad toho,že porod je nepříjemná věc,ale zapomeneš a pro ten poklad na konci do toho jdeš ještě znovu:-)