Jak přišel náš andílek na svět
- Porod
- Michaella27
- 27.04.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Oba jsme se s partnerem těšili, až příjde den D a maličký Matyášek bude s námi, ale ani jeden z nás ještě netušil, jak moc komplikovaný porod nás čeká.
První, co jsem řekla na to, když sem se dozvěděla, že jsem těhotná, bylo, že nechci rodit, že se bojím. Ale během prvního měsíce jsem se s tím smířila a už vůbec nepřemýšlela nad tím, že bych mohla mít nějaký složitější porod. Prostě těšení na miminko překonalo veškerý můj strach a obavy. Moje těhotenství probíhalo naprosto v pořádku. Samozřejmě nějaké ranní nevolnosti během prvních měsíců se nám nevyhnuly, ale dalo se to zvládnout.
23. 3. mě celý večer pobolívalo břicho, ale nic strašného to nebylo. Šla jsem spát kolem deváté, že to zaspím, ale nepovedlo se a neusnula jsem ani na minutu. V jednu hodinu jsem vylezla z postele a šla zkusit sprchu, jestli bolest rozeženu nebo ne, povedlo se a já jsem šla znovu do postele čučet do zdi a přemýšlet, jestli už dnes pojedeme rodit. Bylo půl čtvrté a přišla další větší vlna bolestí, které byly nepravidelné, intervaly 3–20 minut. Opět jsem zamířila do sprchy, ale teď už bolesti nepřestaly. Provedla jsem očistu, namalovala se, dobalila ještě něco do tašky, a jelo se směr porodnice.
V půl šesté jsme s přítelem stáli před porodním sálem. Sestřička nám otevřela, napojila mě na monitor a pak přišla doktorka. Kontrakce byly nepravidelné a já jsem byla otevřená jen na jeden prst. Prý, že můžeme v klidu jet domů, ale já odmítla, že nechci, že mám opravdu silné bolesti, že nevím, co bych doma dělala. Doktorka na mě koukala jak na blázna, ale řekla, že když chci, tak že mě přijmou.
Převlékala jsem se do košile, přítel do toho jejich mundúru a šli jsme na porodní box. Od sestřičky jsem dostala injekci Plegomazinu a ještě udělala Hamiltonův hmat, aby se mi porod zastavil, nebo se naopak rozjel. Bolesti se stupňovaly, ale dle monitoru nic moc. Kontrakce jsem ze začátku prodýchávala na balónu, ale za chvíli už ani ten nepomohl. Ze začátku mě od bolestí rozptyloval přítel, hrál si na doktora, tak jsme se nasmáli, a asi si sestřičky mysleli, že mě to doma už nebavilo, tak jsme přijeli, ale smích mě brzy přešel.
Dostala jsem radu, že můžeme jít do vany, tak jsme šli a bolesti byly snesitelnější. Partner byl celou dobu se mnou a poléval mě horkou vodou břicho a hlídal, abych správně dýchala a taky, abych byla uvolněná a hlavička mohla sestupovat dolů. Ve vaně jsem byla asi hodinu, a pak mě přišla vyšetřit doktorka, bylo asi 11 hodin. Stále jsem se otvírala pomalu, ale prý dnes porodím. Doktorka mi píchla plodovou vodu a udělala dalšího Hamiltona, byla to šílená bolest. Monitor stále nic moc neukazoval. Kontrakce jsem měla po dvou minutách, ale slabé, a otevřená jsem jen na dva prsty.
Šli jsme zase do vany, ale bolesti už byly fakt hnusné. Přítel mě podpíral, abych tam došla, a pak mi zase poléval břicho a hlídal dýchání a roztáhlé nohy. Začala jsem už trošku řvát a nadávat, bolestem to nepomohlo, ale mně se ulevilo. Po další hodině ve vaně mi, řekli, že mi píchnou epidural, abych se uvolnila a hlavička mohla sestoupit, s radostí jsem na to kývla. Ovšem doktorka byla na sále, a že bude moci za hodinu, takže další čekání. Nakonec přišel docent, asi se sestřičky smilovaly, když mě slyšely. Tak jsem se zaradovala, že si na chvilku odpočnu a pak půjdeme konečně rodit. Partner mě chlácholil a povzbuzoval, byl pro mě hroznou oporou.
Píchání epiduralu nebylo nic příjemného a vydržet na boku schoulená do klubíčka, když máte kontrakce, nebylo nic jednoduchého. Dr. píchl jednou, dvakrát, třikrát a počtvrté se konečně zadařilo a já jsem začala cítit, jak mě pálí nohy, tlak do páteře a netrvalo dlouho a už jsem nohy necítila vůbec. Pro případ, že bych měla zase velké bolesti, mi tam nechali dávkovač, aby mi ho mohli dle potřeby zapnout. Doktorka mi řekla, že mám nabrat síly a budeme rodit, nemohla jsem se dočkat. Přestávala jsem ale cítit celé tělo, mysleli si, že to na mě nějak hodně zabralo, ale chyba byla na jejich straně.
Uběhla hodina, a že už musím rodit, ale já stále nic necítila, jen brnící prsty na rukách a hlavu, doktoři nechápali a nevěděli, co se děje. Byla jsem z toho vyplašená a začala jsem tam řvát, že budu ochrnutá a nebudu se moci postarat o miminko. Partner už začal být taky nervózní, ale nikdo nevěděl, co se děje. A navíc mi připadlo, že mi ani nikdo nevěří, že necítím celé tělo. Přišla doktorka, která mě měla uspávat, a napadlo ji píchnout mě jehlou, jestli cítím nebo ne. Píchala do nohou, břicha, prsou a až tam začala nějaké šimrání cítit.
Podle monitoru byl nejvyšší čas rodit, Matyášek už musel ven, ale já nic necítila, tak jim říkám: „jak budu rodit, když nic necítím“, a doktorka, že děloha bude rodit za mě – asi mě chtěla uklidnit, ale moc se jí to nepovedlo. Vzala kleště, a že ho vytáhne, porodní asistentky mi tlačily na břicho a ona tahala kleštěmi, ale nešlo jí to. Po čtvrt hodině přiběhl primář jako největší machr, že byl na golfu a co se zase děje. Já jsem byla na kyslíku, brečela jsem, nevěděla, co se děje. Byla jsem ráda, že přišel a snad ze mě malého dostane ven. Během pěti minut byl Matyášek venku a primář zařval: „resuscitujeme“. Zděsila jsem se a začala brečet ještě víc, co se děje, ale všichni, kteří tam byli, se přemístili vedle do místnosti k miminku.
Místo 9 lidí tam zůstala jen doktorka, která mi vytahovala placentu a šila. Musím prý počkat, a že mě řeknou, ale malý bude v pořádku. Za pár minut přišla sestra a říkala, že je malý v pořádku, byl přidušený, a tak mu profoukly dýchací cesty. Srdíčko prý pořád běželo, ale odnesli ho do inkubátoru, protože potřeboval kyslík, byl hodně vyčerpaný. Matyášek se narodil v 15:46, měřil 49 cm a vážil 2880 g. Přítel si ho byl vyfotit, aby mi mohl ukázat alespoň fotku, ale mně to moc nepomohlo, chtěla jsem mít své miminko u sebe. Přece je důležité, aby bylo po porodu mimi s maminkou, strašně jsem se těšila, že mi ho přiloží na bříško, ale o to jsem přišla.
Stále jsem nic necítila. Sestřička si přišla pro ten dávkovač, kdybych měla ještě po epiduralu bolesti, že ho uklidí, a zjistila, že celou dobu jel. A konečně se přišlo na to, proč jsem nic necítila. Tak pak bylo slyšet, jak se na chodbě hádají, kdo za to může. Doktorce to trvalo hodinu a 15 minut než mě zašila. Celé to porodní kolo i s šitím bylo ukončeno v 17:56. Přítel říkal, že to vypadalo hrozně, že se diví, že to vůbec sešila. Po vypnutí dávkovače jsem asi za půl hodiny začala cítit brnění prstů u nohou a postupně se to brnění posunovalo směrem nahoru. Byla jsem tak neskutečně šťastná, že tam byl přítel se mnou, celou dobu mě hladil, držel za ruku a utěšoval, nedokážu si představit, že by tam nebyl. I když jak jsem viděla, že brečí i on, tak jsem začala řvát ještě víc, protože jsem si říkala, že je to asi špatné, když brečí, ale on, jak to viděl, tak se snažil přestat a šeptal mi do ucha, že mě miluje a jak jsem šikovná.
Nohy jsem začala cítit celé, ale hýbala jsem s nimi až kolem druhé hodiny v noci a spodkem až v pět ráno. Měla jsem zavedenou i hadičku na čurání. V noci jsem spala maximálně tři hodiny, musela jsem přemýšlet, jak je na tom malej, a prostě se nějak smířit s tím, jak to probíhalo. Po porodu jsme napsali jen našim rodičům, že je malej na světě a o komplikacích se vůbec nezmínili. Neměla jsem na to to někomu vysvětlovat, potřebovala jsem se s tím smířit nejprve sama.
Celou noc jsem zůstala na porodním sále, aby mě sledovali. Ráno mě kolem deváté hodiny převezli na oddělení šestinedělí a kousek ode mě, tedy na druhé straně chodby, ležel můj největší poklad v inkubátoru. Šití pochopitelně bolelo jako hrom, ale co by maminka pro svoje miminko neudělala. Zvedla jsem se z postele a doplazila se k inkubátoru. Tam leželo to nejkrásnější miminko na světě. Asi 15 vteřin jsem na něj mlčky koukala, a potom jsem řekla: „ten je krásnej“. Sestřička na mě koukala a divila se, že nic neříkám, ale já byla prostě v takovém šoku, že konečně vidím to naše miminko.
Večer jsem už přemluvila i doktorku, aby ho na chvilku z inkubátoru vyndala, že bych chtěla začít kojit, protože celou dobu dostával umělou výživu. Byl to neskutečně krásný pocit, který nám za to utrpení stál. Držet svoje mimnko v náruči. Doktorka mi řekla, že je to zdravý chlapeček, ale budeme s ním chodit do rizikové poradny, aby ho pohlídali.
Vím, že toto čtení nebude nic moc pro maminky, které mají porod před sebou, ale chtěla jsem to sem napsat. Všechno na světě za ty malinkaté broučky stojí. A kdyby měl náhodou někdo při porodu stejnou komplikaci, necítil celé tělo a nikdo nevěděl proč, tak se zkuste zeptat, jestli nemají zapnutý dávkovač.
Dnes je Matyáškovi měsíc, roste jako z vody a každý den s ním je tak krásný. Týden po porodu jsem už další mimčo nechtěla, ale teď vím, že holčičku si ještě pořídíme.
Přeji všem, ať máte pohodový porod a hlavně partnera u sebe, dělá to strašně moc, a nám to navíc posílilo i vztah.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1597
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1635
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20610
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Přeji vám u jen a jen zdravíčko!! 
tak teď už fakt nevím, kde budu rodit 
jsem rada ze to dopadlo dobre 
musi byt opravdu skvelej.preji hodne stesti 
takze si nemyslim ze byla chyba v tom ze tam zustala ale byla chyba v tom ze ty idioti nevypli davkovac nemyslis? 
..a partnera urcite u porodu chci mit-take doufam, ze mi bude velkou oporou jako doposud ve vsem 
a hrůza brrrrr 
hlavně, že je malý v pořádku moc gratuluji 
a užívej si každičkou chvilinku s malým Matyáškem. Jseš moc statečná. 
