Jak si probojovávám cestu k chození
- Rodičovství
- lehaje
- 19.02.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jmenuji se Lukášek a narodil jsem se mamince už skoro před dvěma lety. Musím říct, že to se mnou naši nemají jednoduché, ale posuďte sami. V těhotenství se mi v bříšku líbilo, nic jsem nevyváděl, a tak maminka jen koukala, když jsem se v 34. týdnu rozhodl podívat se na svět.
Na JIPce
Ve 3 týdnech
V půl roce
V roce
V 20 měsících
- 1
Samotný porod byl tak vtipný, že vydá na další deníček, no třeba vám to mamka někdy vylíčí, ale o to tu nejde. Na svět jsem tedy přišel v 34+5 v nemocnici v Ústí nad Labem. Jelikož byla má porodní váha přes 2 kila, tak mě ani jako rizikáče nebrali, a tak jsem byl skoro hned po porodu dán mamince na pokoj. Chvíli jsem se hřál na vyhřívaném lůžku, ale už tak po pár hodinách to vypadalo dobře, a tak jsem si hajal ve své postýlce.
Bohužel ne vše dobré trvá stále. Řekl jsem si, že nebudu tak hodný, jak to vypadá, a tak jsem začal zlobit. Už druhý den po porodu jsem při jednom krmení (byl jsme moc slabý na kojení, takže z flašky), pustil mlíčko jinam než mělo jít, a tak jsem na chvilku přestal dýchat, ale to byla ještě zrovna v pokoji sestřička, tak dala hned vše do pořádku. O den později tam ale sestřička nebyla a opět jsem přestal dýchat. Maminka si všimla, že jsem nějaký modrý. To jste měli vidět tu sestřičku, jak se mnou běžela na JIPku a jak do mě ještě cestou bušila, aby mě rozdýchala. To byl ale fofr. Najednou jsem byl středem pozornosti na celé JIPce. Zato mámě bylo ouvej, deset minut nevěděla, jak na tom jsem.
Naštěstí to nějakou sestřičku napadlo, že mamka bude bláznit, tak jí pak honem řekla, že mě zachránili a prohlíží mě pan doktor. Podle něj jsem měl „jen“ apnoické pauzy, která prostě nedošeňátka mají. Těmi pauzami jsem se najednou z neproblémového novorezaňete stal ohroženým speciálem a už se to se mnou vezlo. Panu doktorovi se nezdálo, že jsem nějaký moc klidný při koupání či přebalování. Nedal si vysvětlit, že jsem prostě jen milé hodné klidné miminko a zavolal ke mně neuroložku. Ta si mě prohlédla a zjistila, že jsem jako hadrová panenka, status hypotonický syndrom + další podezření na vývojové genetické či metabolické vady. Ty se naštěstí asi po dvou měsících neprokázaly, ale hypotonie mi zůstala dodnes. Je to taková moje kámoška, se kterou ale s mámou soupeříme.
Asi po patnácti dnech, kdy mě naši chodili na JIP jen navštěvovat a mamina donášela mléko, tak mě z JIPky propustili a mohl jsem se začít s tou mojí mamkou sžívat. Šlo nám to dobře. Po vysazení kofeinu na podporu dýchání se sice mamka trochu bála, ale já jsem byl hodný a už jsem potom v podobě nedýchání nezazlobil. A to byla ta správná doba začít bojovat s mojí hypotonií. Do porodnice za mamkou začala docházet rehabilitační sestra. Řeknu vám, vůbec se mi nelíbilo, co mi dělala, dokonce 5× denně. Když nás pustili domů, tak jsem si říkal, že bude klid, ale ono ne, máma převzala její funkci a klidně si v tom týrání pokračovala. Domů jsem tedy šel necelý měsíc po narození. Chudák taťka všechno bylo na něm, ale musím uznat, že se na můj příchod domů dobře připravil.
Po propuštění mě čekaly návštěvy všech možných doktorů, kteří strašně toužili mě vidět. No jo, jsem asi celebrita. To máte – oční, kardiologie, alergologie, pediatrie, neurologie, rehabilitace, psychologie. Někdy mi přišlo, že jsem byl víc na cestách než doma. Ale kromě těch malých problémů, které se postupně dávaly dohromady samy, nám ale zůstala ta moje hypotonie. Ta způsobila celkové opoždění vývoje. To tedy znamená, že jsem pásl koníčky v půl roce, ve ¾ roce jsem se přetočil na bříško, v 10 měsících jsem začal válet sudy a ve 12 měsících jsem se začal plazit. V té době ze mě byla neuroložka nadšená a slibovala mamce, že brzy přestaneme „vojtit“, že ta vzdálená meta lezení se už blíží.
Bohužel se ale nic nekonalo. Rozhodl jsem se, že tím plazením se dostanu všude, kam potřebuji, a tudíž jsem neměl potřebu se nějak víc přemáhat a zvedat se. No a když jsem skoro půl roku ve vývoji stál, tak to už i poklidná paní neuroložka začala být nervózní a musel jsem absolvovat všechny možné vyšetření, zda se něco neděje. Takže jsem si vyzkoušel EEG, magnetickou rezonanci a opět spoustu odběrů. Měli jste vidět mámu, jak se se mnou nervovala při odběru moči. Jsem prostě do toho sáčku nechtěl čůrat a hotovo.
Na vyšetřeních bylo vše skoro v pořádku, jen na rezonanci potvrdili moji velkou hlavu oproti mozku, a tak mamku vyděsili, že můžu mít epileptické záchvaty, a tak si mě od té doby ještě víc hlídá. Ale musím zaklepat - dobré, kdo ví, co tam ti doktoři viděli. Horší ale bylo čekání na výsledky z genetiky. Ty né a né přijít a přitom na to naši čekali jako na smilování. Měly mi totiž vyvrátit strašáka jménem svalová atrofie. Naši čekali už ¾ roku a stále nic. A tak mě neuroložka poslala s mamkou do Prahy, aby se na mě podívali jiní neurologové a případně zjistili, co mi je.
Mezitím kdy se čekalo na výsledky, jsem se rozhodl, že všem ukážu, že vlastně nemocný nejsem. Mamina mě o prázdninách vzala mezi děti na tábor a mě se to tak líbilo, jak ty děti běhaly, že jsem se rozhodl, že nezůstanu pozadu. A tak jsem z toho tábora jel již jako klečící. A pak už to šlo rychle, z kleku jsem se dostal do sedu, pak jsem dokonce i 4 dny správně lezl. Ale já jsem přece ten specialista, tak nebudu lézt normálně, že? Tak jsem si našel svůj vlastní způsob, zvaný přískok rukou a přísun nohou najednou. To mi zůstalo dlouho. A jak jsem byl tak vysoko, tak jsem zjistil, že najednou už jde vylézt na gauč a pak si i stoupnout.
Tak jsem mamce ve svých 20 měsících začal obcházet nábytek. A taky jsem si o dva měsíce později zkusil své samostatné kroky. Ty teda zatím moc neopakuji, taky proč, že. Mám svůj vychytaný způsob chůze. Já totiž na chození nepotřebuji nohy, ale jen kolena. A to byste viděli, jak na nich umím utíkat. Dokonce ani doktoři v té Praze nechápali, že můžu takhle na kolenou zdrhat, ale je to tak. Já jsem prostě Schwarzenegr, mě to prostě nebolí. Mamka mi sice dává něco na kolena, ale mě je to jedno, spíš mi to překáží, než aby mi to ulehčovalo tu moji „chůzi“.
No a dostali jsme se tedy k té Praze. Absolvoval jsem tam další spousty vyšetření a z nich opět nevyplynulo nic. Podle doktorů mi prostě už nic není. Hypotonie se hodně zlepšuje, svaly už mám silné, jen ta rovnováha mi ještě chození úplně neumožňuje. A co je hlavní, genetické výsledky konečně došly a svalová atrofie to není. Takže našim spadl obrovský kámen ze srdce. Tak to jen abyste teda věděli. Já jsem prostě zdravý, jen se mi chodit úplně nechce, ale brzo začnu, jen počkejte.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1641
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20632
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2608
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
.
,přeji zdravíčko 
. Tak šup šup, lenošení už bylo dost tak překvap maminku a trošku i sebe a začni běhat - je to totiž velká sranda 
