Jak Venoušek na svět přišel
- Porod
- ppalea
- 07.05.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už jsou to téměř 4 měsíce, co se nám narodil náš miláček, a tak bych si ráda sepsala, jak to všechno bylo, neboť vzpomínky na detaily pomalu blednou. Abych měla srovnání, až si jednou porodím dalšího broučka.
Pár minut po porodu - 16. 1. 2012
Venoušek na JIPce
Vendovi už je 3,5 měsíce..
Když jsme se s přítelem rozhodli, že bychom si chtěli pořídit miminko, myslela jsem si, jak budu maximálně do 3 měsíců těhotná a ono tůdle. Snažili jsme se 9 měsíců, během kterých jsme podstoupili spoustu testů, prodělala jsem laparoskopii a měsíc poté otěhotněla. Ač to zpětně nezní jako závratná doba, pro mě bylo otěhotnění jako zázrak, ve který jsem tehdy už ani nedoufala.
Těhotenství probíhalo naprosto standardně (včetně 5 měsíců „ranních“ celodenních nevolností) až do konce 8 měsíce, kdy jsem začala chodit na kontroly do poradny v nemocnici. Začal mi stoupat krevní tlak a vzhledem k bílkovině v moči měla lékařka podezření na preeklampsii, a tak mě hospitalizovali v porodnici na oddělení šestinedělí. Následovalo 14 dní, během kterých se mi neustále zhoršovaly a zlepšovaly jaterní testy a pod léky i krevní tlak, a tak se čekalo s vyvoláním porodu na konec 38. týdne. V podstatě jsem neustále nevěděla, co bude, dokonce mě i na pár dní propustili, ale radost netrvala dlouho, protože jsem po další poradně opět mašírovala do nemocnice. Abych byla upřímná, byla jsem z toho čekání a strachu o malého už hodně psychicky unavená, přišlo mi to nekonečné.
A pak když jsem konečně byla 38+1 a jaterní testy se opět zhoršily, rozhodli lékaři, že už nebudeme riskovat a čekat, když je malý donošený, a vyvoláme porod. Odhad váhy byl 3300 g, tak jsem byla v klidu, že už bude dost velký. Byla jsem otevřená na jeden centimetr, paní doktorka mi udělala Hamiltona (au) a pak se mi snažila asi 15 minut zavést půl tablety, která tam moc nechtěla zůstat, jak nebyly porodní cesty ještě připravené. To bylo zhruba v půl 12. dopoledne. Přesunula jsem se na porodní box a dostala za úkol hodinku ležet, aby tabletka zůstala tam, kde má. Asi po 20 minutách mi začaly slabounké kontrakce a po hodině, když mě doktorka vyšetřila, mi sdělila, že se porod pěkně rozjíždí a že už zůstanu na porodním boxu a mám volat manžela. Muž dorazil kolem 13. hodiny a než přišel, dostala jsem Yal a PA mě doholila.
Když přišel manžel, zapnul notebook a koukali jsme na Simpsony, měli jsme tam příjemně šero, já jsem se pohupovala na míči a kontrakce byly poměrně snesitelné. Když přišla kolem 14 hodiny PA omrknout, jak to vypadá, měla z nás srandu, že prý jsme tam jako v kině 
To mi bylo ještě do smíchu, ale za chvíli mělo být všechno jinak. PA mě zkontrolovala a řekla, že jsem otevřená na dva prsty, odešla a za chvíli se vrátila s doktorkou a kapačkou oxytocinu. Doktorka mi sdělila, že porod postupuje pomalu a trochu tomu pomůžeme, píchli mi kanylu a napojili oxytocin.
To, co nastalo pak, bych nikomu nepřála. Do 5 minut se mi dostavily takové bolesti, jako by mě někdo trhal zevnitř. Nechápala jsem, co to je, chvilku pomalu se zesilující kontrakce a za pár minut jakoby mi někdo do páteře píchal kudlu. Snažila jsem se prodýchávat, co to šlo, sprcha nepomáhala, míč byl k ničemu, jediné co mi o kousínek ulevovalo, bylo, když jsem se zavěsila do manžela a předklonila (do dneška říkám, že bez něj bych nikdy neporodila, bez něj bych to tak fakt nezvládla!). Kolem 4. hodiny jsem už při kontrakci manžela prosila, ať mě zabije a v tu chvíli jsem to myslela smrtelně vážně, tak se sebral a šel za PA, ať mi píchnou epidural. Přišla PA a řekla mi, že mi ho radši nedají, že by se mohl porod zastavit, koukala jsem na ni jako blázen, vždyť to by mohli tvrdit u každého porodu a nedat ho pak nikomu. Tak řekla, že se podívá, jak na tom jsem a vyšetřila mě. Byla jsem otevřená na 6 cm. V tu chvíli mi to přišlo neskutečně málo, zpětně když na to koukám, tak jsem se z naprosto uzavřenými a staženými porodními cestami otevřela za dvě hodiny o 4 centimetry. Při další kontrakci už jsem se regulérně rozbrečela a tak PA řekla, že mi teda dají něco na bolest. Kdybych věděla, co bude následovat, pošlu ji s tím… ke všem čertům.
Píchli mi tedy do kapačky nějaký oblbovák a mně se opravdu ulevilo, pořád to byli velmi bolestivé kontrakce, ale už jsem nechtěla skákat z okna 
Jenže po 20 minutách přišla doktorka, že musíme znovu připojit oxytocin, aby porod postupoval a během 5 minut byly bolesti zpět. V 6 hodin mě přišli znovu zkontrolovat, byla jsem otevřená, ale malý nesestupoval, tak mi PA řekla, že si mám 10 kontrakcí prodýchat na boku, koukala jsem na ni jako na blázna a uklouzlo mi: „no to si děláte pr.el“. Prodýchala jsem 2 kontrakce, najednou nějak přibyli lidi v místnosti, doktorka řekla, že miminku slábnou ozvy, manželovi dali do ruky masku s kyslíkem a měl mi ji držet u pusy, připadala jsem si jako omámená, nedokázala jsem srozumitelně odpovídat (nevím, jestli jsem byla omámená nedostatkem vzduchu nebo těmi léky).
Najednou mi zvedli nohy do držadel a PA na mě začala chrlit povely: „hlavu na prsa, chyťte si nohy, zavřít oči a pusu, nadechnout a s kontrakcí zatlačit“, byla jsem úplně mimo, v hlavě jsem si opakovala povely a snažila se všechno plnit, ale nějak mi to mozek nedokázal pobrat všechno najednou, pak jsem zatlačila na první kontrakci a k mému údivu kontrakce při tlačení téměř nebolela, a tak jsem tlačila jako o život. Když kontrakce odezněla, koukala jsem na doktorku, a ta jen koukla na PA a zakroutila hlavou (asi to tak nemyslela, ale mě to v tu chvíli připadalo, jako by jí naznačovala, že jsem neschopná).
Všechno jsem viděla jako v mlze, ale snažila jsem se ze všech sil poslouchat, co po mně chtějí. Při další kontrakci se to opakovalo, nevěděla jsem, co se jim nezdá, co se děje, jestli ty ozvy nebo co, a dostala jsem strach o malého. Při třetí kontrakci mi z každé strany skočila na břicho jedna PA a Venoušek vyklouzl ven. Čekala jsem, že se dostaví nějaká obrovská úleva, jak se to tu vždycky píše v deníčcích, ale nic, jen jsem tupě ležela a nedokázala vnímat, co se kolem mě děje, malého mi ukázali podle fotek mezi nohama, ale já si to nepamatuji, jen podle fotek, co udělal manžel, a odnesli ho pryč.
Nechápala jsem, kam s ním šli, vždyť podle předporodního kurzu mi ho měli donést a pak ho ošetřovat na stolečku za mou hlavou. Ptala jsem se PA, proč ho odnesli, ale ona mi tvrdila, že to je normální postup. Hlavou mi běželo, proč mi lže, když zrovna ona nám na kurzu povídala, že se miminko ošetřuje na porodním boxu. Byla jsem vyděšená, co je s malým, a najednou doktorka povídá manželovi, ať se jde podívat, že ten set na odběry pupečníkové krve je nějaký zaseklý. Ani jsem si nevšimla, že už dělají ten odběr, trvalo jim to strašně dlouho, než se jim povedlo krev odebrat. Pak mě doktorka šila, což bolelo stejně intenzivně jako kontrakce.
Nedokázala jsem udržet zadek na místě, brečela jsem bolestí, manžel mě pak obejmul a já jsem se snažila to vydržet. Doktorka už byla pěkně naštvaná a říkala mi, že jestli nebudu držet, tak mi to nechá nezašité. Nakonec to dodělala (mám jizvu 10 cm až na levou půlku) a manžela zavolali, že může jít za malým. Když se vrátil, říkal, že ho vyfotil, že je krásný, ale že ho resuscitovali a odvezli na JIPku. Nechápala jsem, co se stalo, svého syna jsem ani neviděla, byla jsem otupělá, říkala jsem si, kde je ten pocit štěstí, cítila jsem jen prázdnotu a úlevu, že už to nemusím podstoupit znovu. Byla jsem rozhodnutá, že další dítě v žádném případě nebude. To mi vydrželo celý měsíc po porodu.
Pak mě převezli na šestinedělí. Šest hodin jsem čekala, než jsem směla vstát, napoprvé se mi to nepodařilo, protože se mi šíleně motala hlava a málem jsem sebou sekla, podařilo se mi to až za další dvě hodiny. Došla jsem se se sestrou osprchovat a zpět do postele, řekli mi, že až to zvládnu, můžu se dojít podívat za malým na JIPku. Zkoušela jsem to 4×, než se mi to podařilo, byla jsem na pokoji, který byl úplně nejvzdálenější od JIP, přes celé oddělení, takže až na počtvrté se mi podařilo dojít až nakonec.
Když jsem malého uviděla v inkubátoru, chtělo se mi brečet, milovala jsem ho, ale pořád se nedostavovala žádná bezmezná láska, jak se o tom píše, ta se dostavuje až postupně, jak se sžíváme, teď teprve myslím, že cítím, co jsem měla cítit po porodu. Směla jsem si ho pohladit.
Pochovat na 5 minut jsem si ho směla až další den a zároveň jsem ho mohla zkusit poprvé přiložit. Dělali mu spoustu testů, všechno vyšlo naprosto v pořádku, porodní váha byla 3390 g a měl 48 cm, Apgar skore měl 5, 8, 9. Byl tam ještě dva dny na pozorování, a pak mi ho dali na pokoj. Z doktorky na JIPce nakonec vypadlo, že byl pravděpodobně omámený z těch léků, co mi píchli na bolest, že to všechno nejspíš bylo kvůli tomu! Nechápala jsem, že mě neupozornili, že ty léky můžou uškodit miminku, to bych se na to kvůli těm 20 minutám úlevy vyprdla.
Pustili nás až po 7 dnech, kdy už mohl jít malý domů, mě si chtěli ještě nechat, ale to jsem odmítla a šla na reverz.
Dlouho jsem vstřebávala pachuť z porodu. Jestli bude nějaké příště, tak se modlím, aby šlo vše přirozeně, abych mohla doma zůstat co nejdéle a neměli čas píchat mi žádné urychlováky a podobné „radosti“.
Přesto všechno mi Venoušek dělá jen radost, je to moje sluníčko, a ten šílený zážitek za to určitě stál!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 939
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1631
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 686
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20599
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2604
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2593
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
.Takze mi rikala, ze si hlavne nemam nic od nich nechat dat… 
Ted už to naštěstí cítím.. Ale nějakou dobu mi to trvalo… 
zdraví Hanka s Leontynkou B-)
Jinak děkuju a pozdravuj Leontýnku… 
