Na porod Verunky ráda vzpomínám

S manželem jsem od svých 16 let. Byla to láska na první pohled a i když to vždy nebylo mezi námi lehké, všechny neshody a hádky jsme překonali a jsme spolu dodnes. Byl listopad 2003, když jsme se dohodli, že bychom si rádi pořídili miminko. Práci jsme měli oba, bydleli jsme sice v podnájmu, ale mohli jsme se kdykoliv přestěhovat do tchánova „putovního“ bytu. Svatbu jsme zatím neřešili. Na gynekologii mi bylo řečeno, že to bude trvat minimálně půl roku, než se nám po vysazení atc podaří otěhonět, tak jsem první půlrok přestala na miminko myslet a prostě jsme se milovali.

Na Silvestra nás najednou napadlo - abychom nemysleli na mimi, co kdybychom začali zařizovat svatbu? Tak jsme se dali pomalu do příprav a termín si vybrali 5. 6. 2004. Týden před svatbou mi přítel povídá: „Neměla už bys mít taky někdy měsíčky? Už jsi je dlouho neměla.“ No jo, já na to úplně ve víru zařizování svatby zapoměla, takže jsem si ve středu před svatbou udělala test a hned tam na mě vykoukly //. Radost byla obrovská, jen jsme se smáli, že se vlastně brát „musíme“ - všichni se nás na to ptali, jak to mají lidi ve zvyku a my jim s úsměvem odpovídali, že nemusíme. Tak jsme to oznámili den před svatbou maminkám a všem ostatním při přípitku na svatbě. Těhotenství bylo potvrzeno, k dr. jsem hnala hned po objevení // a podle utz jsem byla ve svatebním už v 8. tt.

Těhotenství probíhalo v pořádku, až na lehké krvácení v 10. tt, které jsme zažehnali Utrogestanem a třítýdenním klidem na lůžku. Poslíčci se ohlásili asi 2 týdny před porodem, v té době už jsem měla z internetu nastudováno snad vše, co šlo. Asi tři dny před porodem mi odešla hlenová zátka a až do porodu jsem měla CS 0.

Byl pátek 21. 1. 2005 (termín jsem měla na 27. 1. 2005) a manžel chtěl jít s klukama na pivo, řekla jsem mu, ať jde, protože mi bylo skvěle a nic se nechystalo. Vrátil se asi v jednu hodinu ráno a já už spala. V pět hodin mě probraly první bolesti. Byly úplně jiné než poslíčci a už jsem si musela při kontrakci trošku prodýchat. Vstala jsem a pochodovala chvilku po bytě a zapisovala časy. Bylo to po 10 minutách, po půl hodince se interval zkrátil na 6-7 minut a já šla vzbudit manžela, že dnes budeme rodit. Pomalu se probudil, udělal si kafe s tím, že si ho vypije a pojedeme. Jak jsme ale zasedli ke kávě, tak se mi kontrakce zkrátily na 3 minuty. Kafe zůstalo nedotčeno a jeli jsme.

Ten den ráno chumelilo, porodnice byla ve vedlejším městě vzdálená 12 km a já jsem při každé kontrakci nutila manžela zastavit auto, jinak se to nedalo vydržet. Na příjem jsme se dostali v 6:30. Sepsali se mnou papíry, šla jsem se převléknout a zkontrolovala mě paní dr. Otevřená na 4 cm zněl verdikt. Dr. odešla a sestřička, že mi udělá klystýr. Jenže v tu chvíli mi přicházela kontrakce a já říkám, ať chvilku počká, že se nemůžu hnout. Na to mi odsekla, že nemá jen mě a nemá čas a zmizela. Neukázala se další půlhodinu a já si při každé kontrakci ke konci říkala, ať přijde teď hned, nebo to zase nestihneme. Po chvíli přišla jiná sestra, že natočíme monitor, tak jsem další půlhodinku ležela na monitoru, pak mě znovu vyšetřila dr. a že nález je 6 cm - můžu se přesunout na sál a zavolat si z chodby manžela.

Pro toho jsem si málem už ani nedošla, těch 10 metrů mi trvalo 10 minut. Konečně byl se mnou, protože ta nepříjemná sestřička na příjmu mě trochu rozhodila, samozřejmě že kvůli ní se klystýr už nestihl a já se pak u porodu málem propadla hanbou (při druhém porodu jsem to nezanedbala a vzala si Yal už doma). Zeptali se nás, zda chceme nadstandarní sál a my že jo. Byl to krásný dvoupokoj se sedačkou, televizí a všemi pomůckami k porodu… jen jsme tam dorazili, sestřička mi povídá: „vyzkoušejte si, co vám bude vyhovovat, ale jak budete mít pocit na tlačení, tak už musíte na lůžko.“ No to bych nebyla já, abych hned nezačala cítit tlak na konečník, takže jsem si nadstandart moc neužila a hupky na porodnické lůžko.

Bylo devět hodin, napíchli mi žílu, dali monitor na bříško a já čekala, až to budu mít konečně za sebou. Manžel mi seděl u boku a koukal na monitor, jak tam skáčou kontrakce a při každém zvyšování kopečku říkal: „teď tě to bude víc bolet“, a při každém snížení: „teď už bys to neměla tak cítit“. Myslela jsem, že ho kopnu, protože tehdy už se mi kontrakce slévaly v jednu bolest táhnoucí se ve vlnách. Dívala jsem se na světla nad sebou a nutila se být úplně uvolněná, protože tlak na konečník se zvyšoval a já měla zakázáno tlačit, abych nám neublížila. Bylo deset hodin, když se přiřítil mladý klučina a povídá, že mi praskne vodu a budeme moct brzy rodit. Rupnul mi vodu, vůbec jsem to necítila, jsen mi začala téct teplá voda z klína do lavoru.

Pak na chvilku zmizel a o půl jedenácté se zase objevil. Konečně zavelel, že můžu tlačit. Hurá! Chytla jsem se za nohy, zavřela oči (prý aby mi nepopraskaly cévky v očích) a na dvě zatlačení byla naše Verunka venku. Bylo 10:42, měla 46 cm a 2,90 kg, hned mi ji dali na břicho a my si ji s manželem oba hladili, pak ji vzali na zvážení a pan doktor začal šít. Měla jsem po nástřihu jen 2 stehy (tedy 2 venkovní a 4 vnitřní), ale strašně to bolelo a štípalo a vždycky jsem nechtěně stáhla půlky k sobě. To se dr. nelíbilo, že takhle mě prý nezašije, že se musím uvolnit. No po 3/4 hodině se nám to povedlo a já se s manželem mohla konečně věnovat jen malé. Hned se přisála a až na rozpraskané bradavky bylo vše perfektní. Po pěti dnech jsme šly domů a já ji vydržela kojit až do 2,5 let.

Tenkrát jsem si neříkala, že další dítě už ne nebo ano. Prostě jsem to brala tak, že pokud zase někdy uslyším tikat biologické hodiny, tak sourozence Verunce pořídíme a když ne, tak ne. Můj první porod trval 6 hodin a ráda na něj vzpomínám. Je pravda, že každý je jiný, stejně jako každé těhotenství a jak jsem psala v úvodu, já už prožívám své třetí a zase jiné než ty předchozí dvě, ale o tom zase příště…