Má bohatá žena v Tesle lepší život? Co jsem ve svém životě udělala špatně?

Pozoruju řidiče kolem a vymýšlím si, kam jedou a co je asi čeká. Předjíždí mě mladá žena v nejnovější Tesle. Bílá, naleštěná, bez jediné šmouhy. Vypadá, jako by i ta auta kolem ní musela zpomalit, jen aby se na ni podívala. Auto za dva miliony? Možná víc. Vlasy má perfektní, i když je teprve sedm ráno. Nejspíš jede do nějaké kanceláře v Karlíně, na parkovací místo s cedulkou Director. Možná má dítě v soukromé školce a muže, který ji obdivuje. Nebo spíš jiného muže, který se k ní hodí víc než ten první. Nevím. Ale v tu chvíli mám pocit, že přesně tohle jsem měla být já, strašně ji závidím.

Míjím starou ojetou Škodovku plnou dělníků. Chlapi v montérkách, kelímky od kávy v držácích, smích, hlasitá hudba. Ráno vstali, dají si bagetu, zajedou na stavbu, večer pivko a domů. Nikdo po nich nechce excelovské tabulky, termíny, KPIčka, ani že mají být „víc proaktivní“. Jsou vlastně ti šťastní.

A pak ten černý Passat. Ty už moc často nevídám. Jak říkal můj táta: „Černý Passat, plný prasat.“ Má jak jinak zatemněná okýnka, takže nevidím, kdo tam sedí. Ale cítím, že to bude někdo, kdo má moc. Kdo by se nikdy neohlédl, kdyby mě přejel.

A pak se podívám na sebe. Na to svoje deset let staré auto, ve kterém mi už několik měsíců bliká kontrolka a čekám, kdy kiksne. Na svůj nevyspalý obličej v zrcátku, kruhy pod očima, které nezakryje ani ten korektor z drogerie. Na plastovou tašku s obědem — zbytky od včerejška. A najednou mě to praští. Jedu do práce, kterou nenávidím, za plat, který sotva pokryje nájem a školku. Jedu tam, kde se tvářím, že mě to baví, že všechno zvládám, že jsem ta spolehlivá holka z týmu, co vždycky všechno udělá. A přitom bych nejradši zatočila volantem někam jinam. Kdybych jen věděla kam.

Je zvláštní, jak ti stačí minuta, jedna Tesla, aby sis uvědomila, že jsi v životě úplně jinde, než jsi chtěla být. Že jsi někde sjela z toho správného směru a teď už jen držíš volant a doufáš, že se neztratíš.

Před deseti patnácti lety jsem měla plány. Cestovat, něco vybudovat, napsat knihu, naučit se francouzsky. Místo toho mám hypotéku, dítě, muže, který se mnou mluví jen o tom, jestli jsem zaplatila složenky, a práci, kde se cítím neviditelná. Někdy mám pocit, že kdybych zítra nepřišla, nikdo by si toho ani nevšiml. Možná by jen kolega řekl: „To je divný, dneska tu není ta blondýna, co dělá reporty.“

Přemýšlím, jestli ta žena v Tesle vůbec ví, jaké má štěstí. Nebo jestli i ona kouká na jiné auto a představuje si, že někde jinde by byla šťastnější. Možná i ona má kruhy pod očima a jen je líp namalovaná. Ale to je jedno. Protože já bych si teď klidně přála být na jejím místě. Aspoň na den. Jen abych věděla, jaké to je, necítit se takhle ztraceně.

Někdy si říkám, že za všechno může ten moment, kdy jsem řekla „ano“. Můj muž tehdy vypadal jako jistota. Dneska už moc ne. Někdy na mě mluví a já ho ani neposlouchám. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych tenkrát odjela do Brna na tu nabídku, co jsem měla. Nebo kdybych zůstala sama. Kdybych víc riskovala, místo toho, abych se pořád snažila být rozumná.

Začíná pršet. Kapky dopadají na čelní sklo a stěrače rytmicky klapou. Předjíždí mě další auto. Nevidím značku, jen světla, která mizí v dálce. Na chvíli mě napadne, že prostě sjedu z dálnice. Že pojedu jinam, vypnu telefon, nedojedu do práce. Že prostě zmizím. Ale pak si uvědomím, že bych tím vlastně nikomu nic nevyřešila. Ani sobě. Tak si jen povzdechnu, přidám plyn a zapnu rádio. Hraje tam nějaká stará písnička z doby, kdy jsem ještě věřila, že všechno zvládnu. A víte co? Najednou se mi chce zpívat.

Předjíždím kamion a dívám se na obrovské kolo vedle sebe. Tolik síly. A napadne mě, že i když bych teď zatočila volantem, svět by se nezastavil. Jen by jel dál, úplně stejně jako vždycky. Chce se mi smát. Protože je vlastně úplně jedno, jestli jedu ve staré Fabii nebo v Tesle. Hlavní je, že jedu já.

Možná jsem teď unavená, možná se mi prostě jen přejedly ty dny, které vypadají všechny stejně. Ale někde uvnitř mě pořád něco malého křičí, že to nemusí být napořád. Že i já můžu někdy zatočit – ne do svodidel, ale prostě jinam. Do kavárny místo do kanceláře. Do kurzu italštiny místo rodinného nákupu. Třeba i jenom k benzince pro kafe a deset minut klidu.

Tak přidám plyn a řeknu si: „Dobře, dneska ještě do té práce pojedu. Ale zítra? Kdo ví.“
A poprvé za dlouhou dobu se na sebe v zrcátku usměju. Protože i když jedu pořád po stejné dálnici, ten pocit, že bych mohla sjet, je vlastně docela krásnej.