Je těžké být dobrou mámou?

Máme doma 5.ti měsíční Klárinku, má se čile k světu. Od porodu, který probíhal bez komplikaci bylo všechno v pořádku. Ze začátku pořád spinkala a byla strašně hodnoučká. Teď už je víc živější a pořád nás něčím novým překvapuje. Směje se jak sluníčko. Někdy si až říkám, čím jsme si tak hodné miminko zasloužili. Ale čím je starší, tím větší mám strach, abych byla dobrou mámou. Je to veliká zodpovědnost, kterou si rodiče uvědomí až mimíšek začne růst.

Já i přítel jsme jedináčci, ale ne ty typičtí, rozmazlení. Naši rodiče nás k tomu nevedli. Moje mamča měla strach pořídit si druhé dítě, protože se obávala toho, jestli dokáže dát oboum stejně lásky. Její mladší brácha měl všechno a ona neměla na nic nárok. Myslím si, že je těžké milovat obě děti stejně. Nechtěla bych, aby se jedno citílo odstrkováno. Chci Klárce pořídit ještě sourozence, ale právě se hrozně bojím, zda nebudu krkavčí máma. Nechci aby byla sama jako já, protože vím, že to není zrovna lehké. Snad nejsem jediná, kterou tahle věc trápí. Naši princeznu hrozně moc milujem. Když čekáme než se táta vrátí z práce, hrajeme si spolu, ona se přitom usmívá a já brečím. Brečím štěstím, jak je nádherná. Místo abych se radovala, pořád mi tečou slzy. Sedím u postýlky, když spinká a nemůžu se na toho malého tvorečka vynadívat. Mám o ni hrozný strach, ale vím, že to nesmím přehánět. To bych se z toho za chvíli zbláznila. Jenže právě v den kdy se Klárinka narodila se zabil můj nejlepší přítel v autě. Právě jsem byla na porodním sále, když dostal smyk a napálil do stromu. Nevím proč se to muselo stát zrovna v nejšťastnější den mého života. Ale asi se to tak mělo stát. Vím, že život je už takový, ale snažím se na to nemyslet. Ale nic smutného. Nový život je vždycky něco krásného. Strašně se těším až spolu budeme poznávat zvířátka, kytičky a pod. Děti miluju strašně moc. U nás na vesnici jsem pomáhala v mateřské školce. Nedělala jsem rozdíly mezi raubíři nebo svatoušky. Se všemi jsem si hrála nastejno, ale pořád to nebyly moje děti. Hlídala jsem je jen pár hodin, ale vlastní dítě je něco jiného. Protože jak ho vychováme, takové bude celý život. A nechci aby se z ní stal špatný člověk. Vím, že se možná trápím zbytečně, že si přidělávám starosti místo toho, abych byla šťastná za každý den, protože ten se už nikdy nebude opakovat. Každá mamina chce aby její dítě měla to nejlepší a měla by se řídit hlasem svého srdce ,protože to se málokdy plete. Tak jen doufám, že budu dobrou mámou, na kterou se bude Klárka moc spolehnout tak, jako já na tu moji. A chci vzkázat všem ostatním maminkám, aby naslouchaly svému srdci. A užívaly si každičkého dne se svým broučkem…

Přečtěte si také

Deník ticha: Odejít znamená přežít

Deník ticha: Odejít znamená přežít
  • Anonymní
  • 30.05.26
  • 1162

Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Zet
857
19.1.06 08:39

Ahoj Mersii,
hezký fejeteon :-).

Chápu Tvé obavy, čekám své první mimi (pokud vše dobře dopadne v březnu) a už teď mám strach z toho jaký budu mít o mimi hrozný strach a že ho nebudu umět vychovat. Asi uvidím jak mi to půjde… Ale strach, zda budu dobrou mámou mám tak od 13 let, kdy jsem si začala uvědomovat, že to asi nebude jednoduché. Ale jak píšeš poslouchat své srdce, bude asi ta nejlepší cesta…

Jinak jsem chtěla napsat pár výhod sourozenců. Já mám bratra a taky tu nejlepší mámu na světě - nikdy jsem nepocítila, že by dělala nějaké rozdíly, protože máma je nedělala. Cítila jsem, že rozdíly dělá moje babička a ona je opravdu dělá, prostě upřednostňuje kluky - máma si taky užila. No ale moje zlatá maminka to zvládala naprosto skvěle. Občas teda dostal pohlavek ten co byl blíže, a dál už máma nedoběhla, ale to není důležité. Mít sourozence bude dobré i pro Klárku - protože jak říka moje máma, „až tu nebudu…, tak brácha bude Tvůj jediný příbuzný, a bude to vždy Tvůj bratr - to se nidky nezmění“. Taky byli super dovolené, kdy jsem vyloženě litovala jedináčky, že si neměli s kým hrát. My jsme byli vždy po tu dobu největší kámoši. Jinak doma jsme se hádali to je jasný, ale myslím, že jsme se naučily dělit se a myslet na druhého už jako děti. Dnes si skvěle pokecáme - je to jiný než s kámošema. Můj manžel má sestru jako důvěrníka, když už něco neřekne jí, tak nikomu. Prostě někdo komu se dá věřit. U nás to tak funguje. Já to budu chtít svým dětem dopřát (pokud se vše podaří)- mít vedle sebe malého spiklence, proti „zlobivým“ rodičům :-)

Slibuji, že se budu radovat ze svého miminka, pokud možno každičký den…
 Zet

  • načítám...
  • Zmínit
mamulka
250
19.1.06 14:59

Ahoj Mersiii,
Tvoje zamyšlení se mi moc líbí, v mnohém mi mluvíš z duše… My už máme 16 měsíční holčičku a za 6 týdnů jí přibude bráška. Víš, já jsem taky jedináček, a sourozence jsem si vždycky přála. Ti, kteří nějakého měli, mi říkali „buď ráda, že se nemusíš dělit, ty to máš lepší“, ale já jsem věděla, že bych mu dala třeba všechno, jenom abych nebyla sama. Takže taky proto jsem chtěla pro Šárinku brzo někoho „do party“. Můj manžel jsou od sebe s bráchou dost let a už si tolik nerozumí, tak byl taky pro, aby byly děti co nejdřív dvě :-)
Jo a ty starosti, jestli budeš dobrou mámou … tak ty mám samozřejmě taky. Vždycky si připomenu Matějčka, který řekl něco ve smyslu, že se nemá cenu snažit být dokonalou matkou, ale že stačí být „dostatečně dobrá“ matka. Tak to už je povzbudivější, že? No podle toho, cos napsala, bych se vůbec nebála, že si Klárinka nevybrala výbornou mámu, spíš bych si přála, aby všechny mamky milovaly svoje dítě tak, jako Ty :-)
Je mi moc líto, že Ti chybí Tvůj nejlepší přítel, ale asi Tvoje dcera potřebovala právě takového anděla. Věřím tomu, že ji bude ochraňovat a nikdy Vás neopustí.
Přeju Klárince hodně štěstí do života.
Mamulka

  • načítám...
  • Zmínit
hopsinka
131
19.1.06 18:18

Ahoj Mersii,
napsala jsi to opravdu moc hezky. Tyto pocity, zda vse zvladnu zda budu dobrou mamou zda toho myho clovicka vychovam ve spravneho dospelaka zda v nekterych zakladnich vecech neselzu …, taky zazivam a to se mi ma mrnousek teprve narodit.
Moc a moc se na nej tesim, ale ty obavy … Asi je dobre, ze si to clovek uvedomuje, protoze se aspon bude snazit byt opravdu dobrym rodicem.

Jinak mam brachu o 7 let mladsiho a musim rici, ze jsem nikdy nezavidela jedinackum. Spis jsem si, jeste nez se narodil, strasne moc prala mit sourozence. Sice ten vekovy rozdil byl uz hodne velky a kazdy jsme meli sve zajmy a tedy i kazdy trochu jinak prozite detstvi, ale stejne bych ho za nic nevymenila. A ted kdyz uz jsme oba dospeli, tak si rozumime jak kdyby bylo mezi nami jen par mesicu a ne 7 let.

Preju ti, at se s malou Klarinkou vzajemne uzivate co nejvice a brzy ji poridite jeste dalsiho sourozence. Verim ze jim dokazes dat stejne vseho a nebudes mezi nimi delat zadne rozdily.

Hopsinka

  • načítám...
  • Zmínit
Bubu
1005
19.1.06 23:04

Ahoj Mersii,
taky mě napadají často obavy tohoto typu.
Jsem čerstvá maminka dvou holčiček, rok po sobě narozených. Chtěli jsme je s manželem takhle brzy po sobě, právě proto, aby si později spolu vyhrály, aby si rozuměly a taky, aby jsme mezi nimi nebohli dělat rozdíly díky věku a velikosti, šikovnosti...........atd atd. Těch důvodů bylo víc.
Chci jen napsat, že ta láska, kterou chováš ke svému prvnímu dítku, se nedá rozdělit na dvě půlky - tak, že teď to první sice budeš mít ráda míň, ale zase i to druhé. Prostě k tomu nekonečnému citu, co cítíš k prvorozenému PŘIBUDE další hora lásky :o).
Nevím, kde se to bere, ale najednou je ve mě prostor i pro to, abych opět neskutečně milovala svou druhou dceru :o).
určitě to tak mají i jiné maminky, co mají dvě děti a ty budeš mít taky.
Jsem ze dvou dětí a moje sestra byla o 4,5 roku starší. A i když já jsem byla tou „oblíbenější“, nechci mezi mými dětmi dělat rozdíl¨, at už se týká čehokoliv. Asi jde o to uvědomit si to. Pokud na to někteří rodiče nemyslí, mohou (i když neúmyslně) pořádně zamotat život jednomu svému potomkovi.
A za druhé: pokud jsou děti dvě, nebudeš na JEDNO DÍTĚ tolik fixovaná a ono nebude později cítit výčitky z toho, když se nebude moci zachovat tak, jak si to zrovna ty představuješ. Dvě a více to budou mít i s námi, jako se starými rodiči jednodušší.........
Toť moje zkušenost a názor. Hodně štěstí ve výchově a pevné nervy přeje
 Bubu

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář