Každý rok na přání manžela otvírám surovcům, letošní Velikonoce se už nedám
- O životě
- Anonymní
- 01.04.26
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Venku začíná svítit to vlezlé jarní sluníčko, lidé v obchodech šílí u regálů s vajíčky a mně se svírá žaludek. Nenávidím Velikonoce. Už je to tady zase. Ten kolotoč pokrytectví, nuceného veselí a tradic, které mi připadají spíš jako legální způsob, jak někoho ponížit v jeho vlastním obýváku. Mám pocit, že nemám kam utéct. Stěny našeho domu se pomalu mění v klec, ve které mám příští pondělí dobrovolně čekat na svůj příděl ran.
Můj manžel, ten se samozřejmě nemůže dočkat. Pro něj je to svátek králů. „Prosím tě, nebuď zase jako kakabus,“ prohodil dneska u snídaně, když viděl můj výraz. „Chci, abys všechno připravila, nakoupila dost chlastu a hlavně buď doma. Nechci v hospodě zase poslouchat, že ses zabarikádovala jako v protiatomovém krytu.“
To je ono. Jemu jde o tu hospodu. O to, aby si z něj chlapi u piva nedělali legraci, že si neumí srovnat ženu do latě. Že jeho žena není ta vzorná hostitelka, co s úsměvem nalévá panáky cizím chlapům, kteří se sotva drží na nohou.
Vzpomínám na loňské Velikonoce a dělá se mi zle. Manžel mě ráno vyšlehá jen symbolicky, to mu musím nechat, je to spíš takové pohlazení pomlázkou, kterou si poctivě uplete i s košíčkem. Jenže pak se sebere, vezme pomlázku a zmizí po návštěvách a po koledě. Nechá mě tu samotnou. Jsem tu jako kus masa vystavený ve výloze. Čekám na ty surovce, co se přitoulají kolem jedenácté, v očích už mají skleněný lesk a v ruce pletené biče, kterými se ohánějí s takovou vervou, jako by mi chtěli z kůže vymlátit duši.
„Tak co, panímámo, nebuďte skoupá, nalejte nám něco ostřejšího!“ řvali na mě minule ti dva odvedle.
Alkohol z duše nenávidím. Nenabízím ho. Odmítám sponzorovat něčí odpolední kocovinu. Jenže v naší vesnici je to hřích horší než krádež v kostele. Když nenaleješ, jsi sucharka. Když neotevřeš, jsi blázen.
„Zase jsi jim neotevřela? Víš, co mi včera řekl Tonda v hospodě?“ vyjel na mě loni manžel večer, když se vrátil s náladou pod psa. „Že jsem pod pantoflem, když si ani koledníky nepustíš přes práh. Děláš mi akorát ostudu!“
Křičel na mě, jako bych já byla ta špatná. Jako by moje právo na klid a bezpečí bylo méně důležité než jeho pověst u piva.
Dneska jsem se dívala na kalendář a něco se ve mně zlomilo. Už nebudu ta tichá postava v pozadí, co peče mazance pro lidi, které nesnáší. Letos se na všechno vykašlu. Manžel ať se třeba zblázní, ať si v té hospodě klidně vymyslí, že jsem odletěla na Mars, je mi to jedno.
Mám v plánu prostě sbalit tašku, sednout do auta a odjet někam pryč. Do hor, do hotelu, nebo klidně jenom kamsi na parkoviště u lesa, kde nebude slyšet žádné „Hody, hody“. Nechám mu doma prázdnou lednici a zamčené dveře. Ať si ty vajíčka barví sám, jestli o ně tak stojí.
„Letos mě tu nenajdete,“ zašeptala jsem si pro sebe. Ta představa svobody je opojnější než jakákoliv slivovice, kterou ti chlapi tak vyžadují. Možná to bude stát tichou domácnost na čtrnáct dní, ale ten pocit, že jsem se nenechala podrobit něčemu, co mi bytostně odporuje, za to stojí.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1621
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 946
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1658
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 692
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 400
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20700
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2615
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2883
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2601
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1760
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....