Když nechce čáp přiletět?
- Snažení
- 04.12.03 načítám...
Když jsem byla malá holčička, milovala jsem knížku Klapzubova jedenáctka a snila, že jednou budu mít svoji vlastní ?jedenáctku? a možná, pro případ jistoty, i náhradníka. Naivní dětský sen však s drobnými změnami přetrval do dospělosti. Samozřejmě jsem pochopila, že v současné době velkých finančních nároků a nejistoty není rozumné zakládat vlastní mateřskou školku, ale vždycky jsem trvala na velké rodině. Alespoň tři, čtyři děti, vlastní a adoptované.
Jak už to tak bývá, ve skutečnosti bylo vše jinak. Už od puberty jsem měla gynekologické obtíže v podobě různých nepravidelností, bolestí,.. Léčba spočívala ve střídavém podávaní hormonální antikoncepce. Už tehdy jsem začínala cítit obavy, že můj sen by se mohl zkomplikovat.
Můj manžel změnil celý můj život. Byl to první muž, se kterým jsem ho chtěla prožít a pořád je to člověk, se kterým se těším stárnout. Nebyla to klasická láska na první pohled. Spíš prozření. Znali jsme se roky jako blízcí přátelé a pak jsme si to najednou uvědomili. Dnes už nedokáži pochopit, jak jsem mohla být bez něj. Ale to už je zase jiný příběh, i když s tím naším trochu souvisí.
Všechno se nám dařilo, jen miminko nepřicházelo a já měla podivnou předtuchu. Určitě to znáte, když něco opravdu z celého srdce chcete. Možná proto jsem nechtěla, abychom se roky trápili, zkoušeli všechny možné babské rady, prožívali smutek u neúspěšných těhotenských testů. A tak jsem navštívili specializovanou kliniku.
Jak jsme tušili, problémy tu byly. Mě lékaři diagnostikovali malou dělohu, ve špatné poloze, málo a zase hodně některých hormonů. Ale to byl teprve začátek.
Manžel v dětství prodělal příušnice a mononukleózu. My jsme na to ale v rámci ostatních událostí úplně zapomněli. Po odborném vyšetření bylo jasné, že naše vysněné miminko bude stát trochu více sil.
Když ale něco opravdu chcete, nesmíte se nechat odradit. To si alespoň myslím já a funguje to! Výsledek je pak ale o to lepší. Resumé znělo: děti mít můžeme, ale ne přirozenou cestou. Tak jsme začali bojovat! Dostala jsem kufřík první pomoci, který obsahoval stříkačky, jehly a ampulky s léky, díky kterým se vytvoří něco jako ?peřinka pro miminko?. Jednou denně injekce do břicha a na závěr celé kůry injekce do svalu. Celou sérii jsem si napíchala sama a nemyslím, že bych byla nějak extrémně statečná. Samozřejmě, že léky stály dost peněz, ale nám připadalo přirozené se některých věcí vzdát, abychom si mohli splnit svůj sen.
Vlivem léků začaly vaječníky zvýšeně pracovat a vyprodukovaly řadu vajíček (ne jen jedno, jak tomu bývá v běžném ovulačním cyklu), které v krátkodobé narkóze lékaři odsáli. V laboratořích pak umíchali ?kašičku? spojením vajíček a spermií. Pak oplozená vajíčka zavedli katétrem zpět do dělohy. Nám konkrétně tři a několik dalších zamrazili.
Teď přišlo to nejhorší. Čekání. Musíte se šetřit, žádné cvičení, žádný náročný pohyb. Nejlépe ležet s nohama nahoře, myslet na miminko, čekat a věřit. Musím říct, že konečné vyšetření pro mě bylo nejdelších deset minut v životě. Ale ten úžasný pocit, když nám paní doktorka sdělila, že jsem těhotná, překonal jen okamžik, kdy mi dceru přinesli v porodnici poprvé ukázat.
Mezi tím ale bylo 9 měsíců čekání, strachu a bolestí. Vždycky jsem byla hodně aktivní člověk. Hodně jsem cvičila, podnikala řadu aktivit s přáteli a ani má práce nepatřila k časově nejklidnější. Rozhodně žádných 8 odpracovaných hodin a domů jít s čistou hlavou. Ale mně to takto ohromně vyhovovalo. Kdyby mi někdo řekl, že budu ležet měsíc, smála bych se mu! Byla jsem naivní .
Prvních pár týdnů jsem musela ležet, aby se miminko pořádně uhnízdilo. Když už bylo všechno na dobré cestě a já se těšila na aktivně prožité těhotenství ? plavání, jóga, procházky, masáže,.., najednou jsem se ocitla v 8 týdnu v nejmenované okresní nemocnici na gynekologickém oddělení s velkým krvácením do dělohy. Bylo 3× větší než plod. Lékaři jen krčili rameny, zakázali mi převoz a veškerý pohyb. Směla jsem jen ležet a ležet. A týdny běžely. Na tuhle část těhotenství nemám dobré vzpomínky. Personál nemocnice by se měl stydět. Jejich přístup k pacientkám by se při dobré vůli dal nazvat totalitním. Je s podivem, že ještě v dnešní době může takové oddělení vůbec fungovat.
Tolik jsem chtěla domů. Při každé záporně znějící vizitě jsem proplakala večer. Konečně mě propustili do domácího léčení. Na necelý měsíc. Pak mi začalo předčasně tvrdnout břicho a můj gynekolog trval na hospitalizaci v kladenské nemocnici. Přístup zaměstnanců tu byl výrazně lepší, ale byla to zase nemocnice a já už chtěla konečně domů. Stejně jsem musela do konce těhotenství ležet. Prodělaly jsme s mojí holčičkou ještě několik komplikací, ale nakonec jsme skončily v péči motolské nemocnice. Porod byl kvůli zánětu spony stydké plánovaný císařským řezem v lokální anestézii, ale všechno dopadlo zase jinak. Miminko se začalo dusit a jen díky včasnému zásahu lékařů všechno dopadlo dobře. Musím ale poděkovat ?motolským?, jejich péče byla skvělá, milá a vstřícná. Sestřičky těšily a pomáhaly a lékaři vysvětlovali. A tak to má být.
Pak konečně přiletěl čáp ?nebo vlastně v našem případě vrána.
Na závěr: ?Věřte mi, všechna trápení s otěhotněním a problémy v těhotenství zapomenete v okamžiku, když toho drobečka uvidíte. Moje dcera vážila 2,10 kg, takže byla drobečkem v pravém slova smyslu .. a byla dokonalá. Ostatně je pořád. Nevzdávejte se prosím, stojí to za to!?
pa pa Naďa H.
Přečtěte si také
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 1008
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 826
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 334
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 3984
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 2614
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 2146
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1691
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 3473
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 3028
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 6454
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
) !!
.
Krásně napsaný článek. Vehnal mi slzy do očí a nádherně mě dojal.
Moc Ti gratuluju k Tvojí holčičce, je určitě nádherná.
Děkuju Ti za naději, kterou jsi nám všem, které na čápa nebo vránu teprve čekáme, dala.
Doufám, že se jednou budu stejně jako ty radovat s nějakého dokonalého miminka.
Přeju Tobě i maličké hodně štěstíčka a zdravíčka. určitě se ještě ozvi a povyprávěj, jak se máte.
Zdraví nepřihlášená BOLERO (snažilka od Fantagiro)