Kiwi bejby
- Porod
- Dajdí
- 20.01.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když jsme v říjnu 2013 odjeli cestovat na Nový Zéland, ještě jsme netušili, že se za rok vrátíme a já si v bříšku povezu ten nejcennější suvenýr z Nového Zélandu, jaký jsme si jen mohli dovézt. Naše kiwi bejby.
V říjnu roku 2013 jsme s přítelem odletěli cestovat na Nový Zéland. Chtěli jsme poznat tamější kulturu, lidi, zemi, přírodu a taky se zdokonalit v angličtině. Původně jsme plánovali, že se na Zélandu zdržíme 15 měsíců, a tak jsem si od doktora nechala napsat antinu na celou dobu naší „dovolené“.
Do 15 let jsem nedostala menses, tak jsme to s gynekologem řešili antikoncepcí. Po 7 letech užívání jsem si udělala roční pauzu a za celý ten rok se menstruace neobjevila ani jednou. S novým přítelem jsem začala opět užívat antikoncepci s tím, že mi gynekolog oznámil, že se mi s největší pravděpodobností neuvolňují vajíčka a pokud budu plánovat mimi, bude mi hrozit asistovaná reprodukce. Tak nějak jsem tuto informaci vstřebala a počítala jsem s ní. Proto jsme ani nikdy s partnerem moc neřešili, když jsem si zapomněla vzít pilulku - a že se mi to stalo za těch 11 let užívání nesčetněkrát a vždy bez následku.
Poslední menstruaci jsem měla 23.4.2014. Když jsem to v květnu nedostala, dávala jsem to za vinu stresu a moc jsem to neřešila. Zrovna jsme opouštěli severní ostrov a přesouvali se na jižák. Museli jsme si shánět novou práci a bydlení, byl to celkem záhul na nervy.
Pak se mi stalo, že se mi po lahvi vína udělalo značně šoufl. Říkala jsem si, že mi prostě nesedlo. Ovšem tento „šoufl pocit“ ve mně přetrvával, i když jsme byli v obchodě a já se jen podívala na jakýkoliv alkohol. Občas jsem se přistihla, že si nevědomky chráním bříško a taky mi začalo děsně vadit, když jsem si po sprše měla osuškou přejet přes bradavky - byly najednou strašně citlivé.
Další menstruace, která měla přijít v červnu, se též nedostavila a já jsem příteli řekla, co se mi děje a že bych si chtěla koupit těhotenské testy. I když jsem tak nějak už podvědomě věděla, jak dopadnou.
Mé podvědomí mě nezklamalo, všechny 3 testy vyšly pozitivně a já měla hned jasno - mimi si necháme. Miminko jsem neplánovala, tak nějak jsem si říkala, že ho nikdy možná ani mít nebudu, strašně jsem se totiž bála porodu. Mateřský pud ve mně ovšem nad strašákem jménem porod zvítězil. Z Nového Zélandu jsem si domluvila registraci v pražské porodnici Královské Vinohrady a začala jsem si zvykat na fakt, že budu máma.
V říjnu 2014 jsme se vrátili do ČR, našli si byt v Praze, kam jsme se 1.11.2014 nastěhovali. Termín porodu jsme měli na 2.2.2015, takže jsme měli 3 měsíce na to zařídit byt a připravit vše pro miminko. Už jsme věděli, že čekáme chlapečka a vybrali jsme mu jméno Sebastian. Začala jsem být čím dál tím víc nervózní, jak se blížil konec těhotenství a s ním i ten porod. Každopádně jsem se udržovala kvůli miminku v pohodě a říkala jsem si, že věci pro miminko začnu chystat až po Novém roce a ještě si užiju klidné Vánoce.
Všechno se ale změnilo, když jsem v pondělí 22.12.2014 šla ráno ke svému gynekologovi na běžnou těhotenskou poradnu. Odpoledne jsme měli jet k přítelovým rodičům na Vánoce. Už od nedělního rána jsem měla divný tlak v podbřišku, jakoby nad stydkou kostí. Říkala jsem to doktorovi a on, že se na to mrkneme. Před 2 týdny na kontrole mi říkal, že je Sebastiánek hlavičkou už hodně dole. Tak jsem si vyskočila na kozu, doktor mě prohlídnul a říkal, ať metu rychle do porodnice, protože jsem otevřená na 2 cm. Tak jsem na něj koukala a pořád mi nedocházelo, co to vlastně mele. Napsal mi papír a poslal mě okamžitě na Královské Vinohrady, kde jsem měla zamluvenou registraci.
Tak jsem si z gyndy do porodnice na KV ještě v pohodě dojela metrem, i když je fakt, že než jsem tam došla, začala tlak střídat mírná bolest. Po vyšetření na ambulanci v KV mi bylo sděleno, že jsem otevřená na 2 prsty volně, porod už se začíná rozbíhat a že se mi pokusí sehnat lepší porodnici, kde jsou lépe vybaveni na nedonošená miminka. Začali mi dělat monitor a hned mě napíchli kapačku.
Byla jsem jako ve snách, co se to se mnou vlastně děje. Vždyť odpoledne jedeme pryč. Paní doktorka mi domluvila převoz k Apolinářovi a zavolala rychlou. Než jsem se nadála, ležela jsem na lůžku v sanitce, která houkala a uháněla se mnou k Apolinářovi. V sanitce jsem se rozklepala jako drahej pes. Třásla jsem se úplně celá a nedalo se to zastavit, nervy pracovaly na plné obrátky.
U Apolináře mě přijmuli na 2. porodní sál, prošla jsem dalším vyšetřením, vyměnili mi kapačku a aby toho nebylo málo, začala jsem krvácet. Píchli mi kortikoidy na dozrání plic miminka a nechali mě na hekárně. Naštěstí mě už nic nebolelo, jen jsem krvácela a dle monitoru i slabě kontrahovala. Do rána přešly kontrakce i krvácení a já se z porodního sálu stěhovala na oddělení pro riziková těhotenství.
Na rizikovým jsem byla 1 týden na kapačkách, po nich jsem se „uzavřela“ na 1 prst volně. Místo kapaček mi nasadili magnézko v tabletkách s tím, že uvidíme jak budu vypadat v pátek 2.1.2015 na kontrole a že mě možná propustí domů. Řeknu vám, že už jsem teda zažila i lepší Vánoce a Silvestr.
Ve čtvrtek večer, bylo 1.1.2015, se mi stalo, že mi z ničeho nic párkrát ztvrdlo břicho a samo povolilo. Vůbec to nebolelo, a tak jsem to zaspala. Ráno se mi to stalo taky. Říkala jsem to paní doktorce při vizitě. Hned mě vzali na kontrolu, bylo 9 hodin ráno. Paní doktorka se na mě podívala a říkala mi, ať se jdu hned zabalit, že jedu okamžitě na porodní sál, protože jsem otevřená na 4 cm.
Tak jsem na ní koukala, co že se to zase děje, vždyť mě měli dneska propustit domů. Tak mi s úsměvem řekla, že jsme asi v půlce porodu a přítel má asi hodinu a půl na to, aby dorazil. Jako ve snách jsem se vrátila na pokoj a začala se balit. Do toho ještě přijela sestřička, že mi natočí monitor. Vůbec nic mě nebolelo, tak se smála, že budu moct dělat přednášky o bezbolestném porodu, protože dle monitoru jsem měla kontrakce.
Na porodním sále jsem šla hned do přípravy, kde mi udělali klystýr a poslali do sprchy. Připadala jsem si, že tam nemám co dělat, protože ostatní holky, co tam byly se mnou, měly bolesti a dost hekaly a já pořád nic.
Po přípravě jsem šla do porodního boxu a připíchli mě na monitor. V 11 hodin dorazil Myšák. Byla jsem ráda, že to stihl, vážně jsem na to nechtěla být sama. Je přece fér, když byl u toho jak Sebastiánek lezl dovnitř, aby byl i u toho, jak poleze ven. 
Měla jsem slabé kontrakce, které mě nebolely, proto jsem říkala, že epidural nechci. V tu chvíli jsem si ještě říkala, že třeba taková zácpa a křeče v břiše z ní jsou bolestivější záležitostí než nějaké kontrakce. Porodní asistentka mi napíchla kapačku, abych se prý zavodnila.
V 11:50 přišla paní doktorka a praskla mi vodu. Bylo neuvěřitelné, jaký teplý proud vody a v jakém množství ze mě začal okamžitě vytékat. Po prasknutí vody nastoupily celkem rychle i první bolestivé kontrakce a já si hned rozmyslela mé rozhodnutí ohledně epidurální anestezie. Byla jsme opravdu ráda, že anesteziolog přišel celkem brzo. Epidural mi píchl během kontrakce, která už vážně bolela a já měla co dělat, abych jí rozdýchala, takže jsem to ani moc nevnímala. A to se injekcí bojím jako čert kříže.
Říkal, že mi píchl dávku na hodinu a půl, pokud bych to nestihla, tak mi dávku zvýší. Během chvilky se mi do nohou rozlilo příjemné teplo a kontrakce byly opět snesitelné. Myšák mě během nich držel za ruku a rozesmíval mě, za což jsem mu byla velmi vděčná. Po nějaké době začaly být kontrakce opět velmi silné a já měla co dělat, abych je „ustála“.
Během chvilky jsem měla pocit tlaku v podbřišku a kříži a věděla jsem, že bych měla ten tlak vytlačit z těla ven. Během chvilky u mě byla porodní asistentka a volala paní doktorku, že je čas. Ta mě ještě vycévkovala, aby měl malý volnou cestu na svět. Instrukce od paní doktorky byly jasné, když bude kontrakce, nadechnout se, zatlačit bradu na hrudník a tlačit, co to jde. Poslouchala jsem jak hodinky.
Po dvou kontrakcích a tlačení, kdy paní doktorka říkala, že si vedeme moc dobře, jsem měla takoví pocit tlaku dole, že jsem si myslela, že exploduju. Říkala jsem si, že vážně vybuchnu, že ten tlak prostě moje tělo nemůže vydržet a já prasknu. To už prý byla vidět hlavička a čekalo mě poslední zatlačení, až přijde další kontrakce. To už jsem byla vážně vyčerpaná a říkala jsem paní doktorce, že už dál nemůžu. Ten čas do další kontrakce mi přišel nekonečný.
Byla jsem tak ráda, že přišla, já se z posledních sil nadechla a zatlačila, co mi moje tělo a poslední síly dovolily. Během pár sekund jsem pocítila velké uvolnění a uslyšela pláč, bylo 13:45. To už mi dávali mého malého chlapečka na břicho a já mu dala první pusu. Když byl u mě na břichu, přestal plakat. Hned jsem na celý porod zapomněla, dostavila se obrovská vlna lásky a pocit euforie, byl tak nádherný a můj.
Myšák, kterému jsem během porodu drtila ruku, si přestříhnul pupeční šňůru a odešel se sestřičkami spolu se Sebastiánkem zkontrolovat, jak na tom je. Jeho apgar skóre bylo 10-10-10, vážil 2570 g a měřil 46 cm. Já mezitím porodila i placentu, paní doktorka mě zkontrolovala a jako bonus mi řekla, že nejsem moc poraněná a není nutné mě ani šít.
Malého mi ještě na chvíli přiložili už zabaleného a pak si ho odnesli do inkubátoru, protože mu byla zima. Na porodním sále jsem si poležela ještě 2 hodiny. Donesli mi tam i oběd. Pak jsem mohla jít do sprchy, kde jsem se měla i vyčurat. Děsně to pálilo, ale sprcha to zmírňovala.
Poté jsem byla přesunuta na šestinedělí a začala jsem se shánět po Sebastiánkovi. Ležel na Intermediální péči v inkubátoru a spokojeně spinkal. Sestřičky mi ho vyndaly a přiložily, hned se přisál a já byla šťastná. Ještě ten den večer bych mohla jít tančit. Vůbec jsem nevěděla o tom, že jsem v poledne rodila, jen jsem byla trošku otlačená. A to jsem se toho tak bála. Za ten pocit, kdy se poprvé podíváte svému miminku do obličeje, ale stojí každá bolest.
V nemocnici jsme si pobyli ještě 10 dnů, já se mezitím krásně rozkojila a osvojila si starost o mou malou lásku a 12.1.2015 jsme byli propuštěni domů, kdy si pro nás přišla má velká láska. Když jsem odcházela domů v doprovodu mých dvou kluků, byla jsem nejšťastnější člověk pod sluncem a věděla jsem, že příště do toho půjdu určitě znova.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 996
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 585
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1007
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 447
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 278
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18791
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2486
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2706
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2446
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1633
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Jen nechapu proc te rovnou doktor neposlal k Apolinari, kde se specializuji na predcasne narozene deti.
fakt se tesim na porod. Nebojim se ani tak bolesti, jako neprijemneho personalu, nepochopici mladou prvorodicku. 
A hlavne aby delali vse spravne a moje laska vyla zdravaaaa 
.
ten pocit jak je vše za tebou a to malinké na světě, nejkrásnější pocit na světě 
doufám, že malej bude po něm 
