Koblížek
- Porod
- Bája92
- 12.06.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Upozornění pro čtenáře: deníček je dost dlouhý, při narození našeho koblížka bylo tolik dojmů, že deníček snad ani kratší být nemohl. :/ :D
Kobližek 4030g 55cm :)
- 7
- 1
- 1
Všude kolem se najednou začali líhnout mláďata, a tak sem zatoužila taky si jedno pořídit. 
No a když sem zjistila, že přítel není nijak výrazně proti, nic nestálo v cestě. První trimestr mi nebylo nejlépe, nemohla sem do sebe dostat skoro žádné jídlo, ale rychle bylo vše zapomenuto a já si užívala zbytek těhotenství, který byl ukázkový. Kontrola za kontrolou a najednou to bylo tu.
Termín byl 4.4.2013, krásné datum. Nikdy jsem nepočítala s tím, že bych rodila předčasně, i když to bylo moje zbožné přání. Nic se nedělo a 4.4. jsem šla na kontrolu k paní doktorce. Ta mi potvrdila, že se ještě nic nerozjíždí a dala pár babských rad, jak vše uspíšit. Kdyby se stále nic nedělo, v pondělí na kontrolu do nemocnice.
Dělala jsem všechno možné - schody nahoru dolů, dlouhé procházky, víno, sex, maliníkový čaj, švihadlo. S prďolou to ani nehlo. Osmého jsem tedy naklusala do špitálu. Sestra mě posadila do fronty a po dvou hodinách čekání jsem se konečně dostala do ordinace. Ale ouha „Vy máte jít úplně někam jinam“. Už téměř vzteky bez sebe, že budu muset čekat ještě někde jinde, jsem vyběhla do druhého patra. K mému nadšení jsem zjistila, že čekat nemusím, že je tam paní doktorka jen kvůli mně. Vyšetření bez nálezu, miminko změřeno 3300 g plus minus půl kila. "Ještě počkáme, ale pro jistotu přijďte ve čtvrtek, porod vyvoláme. Kdybyste chtěla zůstat doma déle, bylo by to na vaše riziko.“
Jako prvorodička jsem nic nechtěla nechat náhodě, proto jsem ve čtvrtek ráno přešlapovala na příjmu. Ubytovali mě, vypsali se papíry a už jsem mazala na vyšetření. A to už jsem uvědomila, že to nebude úplně snadný. Jsem stydlín, měla jsem co dělat, abych roztáhla nohy na moji milou a velice citlivou paní doktorku - a najednou tam byl úplně cizí doktor. Mně zatrnulo a zatla sem. Pan doktor byl naštěstí taky velice citlivý, nález opět žádný. „Zítra začneme s vyvoláváním.“
Celou dobu jsem věřila tomu, že budu rodit normálně, že mě to chytne doma nebo že mi nedejbože praskne voda na nějakém ne příliš vhodném místě, ale toto mě nenapadlo ani ve snu. Oběd ano, večeři už ne, snídani vůbec a šlo se na hekárnu. Po chvíli čekání jsem si vyskočila na kozu a měla nastat moje první zkušenost s klasickými kovovými zrcadly (druhá zkušenost se zrcadly vůbec). Ač jsem se snažila ovládat, panika převládla a já se panu primáři začala bránit. Ten na něco takového neměl vůbec náladu, takže první zavedení tabletky bylo pro mě velice bolestivé a zanechalo ve mně pocit hrůzy pro každé další vyšetření. 
Dál se nic nedělo. Po chvíli mě poslali zpět na pokoj, kde jsem s knihou přežila zbytek dne. V sobotu ráno jsem byla otevřená na špičku prstu a čekal mě den oddychu, před další tabletkou. Byl to pro mě návštěvní den, přijel přítel a šli jsme udělat okruh kolem nemocnice. Hned po něm přijela kamarádka a okruh jsme zopakovaly. Doufala jsem, že další procházky ve spojení s tou páteční tabletkou něco konečně udělá. Nestalo se ale nic.
Po příchodu ze sprchy jsem začala cítit pobolívání v podbřišku jako při menstruaci, ale za chvíli přešlo. A za další chvíli se objevilo znovu. Když to takhle šlo nějakou dobu, napadlo mě začít intervaly měřit. Prvně byly nepravidelně mezi 10-20 minutami, posléze se zkrátily na 5-10, stále nepravidelně. Zatím byly bolesti spíš nepříjemné než nesnesitelné, jen usínání s nimi bylo těžší. Několikrát za noc mě vzbudily.
Ráno jsem vše řekla sestře, ta mávla rukou, že je to vlastně jedno, při vyšetření to pan doktor všechno zjistí. Hladová jsem došla na hekárnu, stále otevřená na špičku prstu, další tabletka. „Povolte se, vy to miminko nechcete pustit ven? Takhle se ven nedostane, musíte se uvolnit“. Dál se nic moc nedělo.
Měla jsem hlad jak vlk, tak jsem přesvědčila sestru, aby mě pustila na oběd. Dostala jsem ale jen polívku. Když jsem se vracela zpět, vzala jsem si radši knihu, aby mi nebyla dlouhá chvíle. Monitory každou hodinu, mezitím jsem většinou s někým telefonovala. K večeru bolesti zesílily. Přicházely po 2-5 minutách. Už nešlo spát, nešlo se soustředit na čtení, nešlo se soustředit na televizi. Hodně jsem měnila polohy, ale furt mi bylo jasný, že bude hůř. Ale dole se stále nic neotevíralo. Kolem desáté mi dali injekci, která měla bolesti zmírnit, abych se mohla trochu prospat a nabrat síly. Stalo se jen to, že už nebyly po 2-5, ale po 10-15, ale i tak jsem mezi nimi vyčerpáním dokázala usnout. Za tu noc se narodily 4 děti, což bylo deprimující a spánek mi to taky moc neusnadňovalo.
V pondělí ráno mi paní doktorka praskla vodu. Bolesti nabraly na obrátkách, už jsem lezla po zdech. Vydržet vleže, při monitorech, byl nadlidský úkol. Při vyšetření jsem byla otevřená na 3 prsty, jenže tam se to zaseklo. Sestra mi udělala klystýr a jak už to tak bývá, další snad hodinu jsem strávila na toaletě. Při dalším vyšetření se stejným nálezem jsem dostala cosi na otevírání a doufala, že se to snad rozjede pořádně.
Nadešla chvíle vyzkoušet sprchu, bylo to velice příjemné, konečně jsem se zase trochu zmátořila. Ani nevím, jak dlouho jsem v té sprše byla. Bylo mi strašně zle a malátně. Jídelníček za poslední tři dny stál za prd a abych vydržela, dostala jsem kapačku glukozy. Anesteziolog, který mi měl ulevit, bohužel operoval, tak mě naložili do teplé vany, kde jsem nějakou tu hodinku ležela. Několikrát jsem se ptala, jestli už můžu volat přítele, ale odpovědí mi vždy bylo, že je ještě čas. Kolem 16 hodin jsem začala mít neodvratný pocit, že potřebuju na velkou. S obtížemi jsem vylezla z vany a s pomocí asistentky došla na toaletu. Až tam mi došlo, že jsem po klystýru a že tedy nemám co a něco je asi špatně. To už se mě sestra ptala, jestli se mi chce tlačit. Odpověděla jsem že jo. Na to ona řekla, že to není možné a že mám jít zpátky do vany. Ale už mi konečně dovolila zavolat příteli. Do půl hodiny byl u mě. To sem byla otevřená na 6 prstů.
A došlo na dohady, asistentka říkala netlačit, já řvala, že to nejde, že se asi po***u. Potom už mi konečně dovolila tlačit. Malej se ale procpal jen temínkem. Několikrát mě při stahu roztahovala, to jsem myslela, že se někde trhám, ale tak jsme se dostaly na 8 prstů. Přítel seděl vedle vany a otíral mi čelo mokrým hadrem. Byla jsem tak ráda, že je se mnou. Škemrala jsem, ať už něco udělají, jen ať je konec. Najednou se zjevila moje paní doktorka, byla jsem tak ráda, že je tam konečně někdo, koho znám. Zkontrolovala mě a na monitoru se jí nelíbily stahy. Byly nepravidelné a celkově divné, prý z vyčerpání.
„Už nemusíte tlačit.“ povídaly. V tu chvíli mě to rozčílilo, jak to mám asi udělat?! Ty tlaky byly příšerný. Konečně se rozhodlo, že půjdu na císaře. Přišel pan anesteziolog, omluvil se, že mě nepřišel spasit dřív. Omotali mi nožky a téměř nesli na operační sál. Párkrát mě štípl do zad a řekl, zkuste se nehýbat. Ani mi nedošlo, že by mohlo být to píchnutí do zad nebezpečné, už jsem skoro nic nevnímala, injekci jsem vůbec necítila.
Za minutku jsem cítila teplíčko od nohou a potom už nic, bylo mi tak krásně. Sledovala jsem, jak mě jako mrtvolu štelujou na operační stůl, zaplachtovali mě, pan doktor se mě pořád ptal, jestli je vše ok. Bylo! Doteky jen tak šimraly, posléze i řezy…a pak jsem přes tu plachtu viděla, jak podávají sestře toho bobíka malýho. Bylo to přesně v 19:59. Neplakal. Lekla jsem se a ptala se, jestli je v pořádku. Byl a za pár chvil mi ho donesli ukázat, neplakal, jen koukal a hlavičku měl jak homolku, porodní nádor tomu říkali. Až později mi přítel řekl, že u umývání a měření řval jak tur.
U šití jsem skoro usnula. Převezli mě na intenzivní péči. Za chvíli donesli broučka, u prsu mi ho musela držet sestra, ruce mi moc nesloužily. Pak ho zabalili a dali pyšnýmu tatínkovi, tak jsme tam spolu zůstali asi hodinku, pak jel domů. I přes tu všechnu únavu, co jsem předtím cítila, jsem až do dalšího kojení neusla, všechno jsem si to přemítala a těšila se, až mi ho zase donesou.
Moje tělo se pomalu probouzelo z té kocoviny, druhý den jsem si ještě poležela na JIP, jen o piškotkách a další den už mě stěhovali na poporodní. Pobyt v porodnici mi moc dobře neutíkal, přepadaly mě úzkostné stavy a připadala jsem si strašně sama, i když o návštěvy nebyla nouze. Byla jsem strašně ráda, když si mě konečně přítel v sobotu ráno mohl odvést.
Broučkovi budou brzy dva měsíce a je hodnější, než sem si přála.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1629
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 684
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 397
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20589
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Tak preju zdravicko malemu i tobe 
Ale už bude dobře… A zas tak dlouhej nebyl 
. Koblížek byl macek, tak možná takto lépe pro tebe 
!Ať vám dělá velkou radost a hezky roste 
. Brouček ti to ale určitě tisíckrát vynahradí! Tak přeji hodně zdravíčka a štěstíčka 
Já jsem měla také vyvolaný porod a kvůli špatným ozvám jsem šla na císaře.