Koblížek
- Porod
- Bája92
- 12.06.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Upozornění pro čtenáře: deníček je dost dlouhý, při narození našeho koblížka bylo tolik dojmů, že deníček snad ani kratší být nemohl. :/ :D
Kobližek 4030g 55cm :)
- 7
- 1
- 1
Všude kolem se najednou začali líhnout mláďata, a tak sem zatoužila taky si jedno pořídit. 
No a když sem zjistila, že přítel není nijak výrazně proti, nic nestálo v cestě. První trimestr mi nebylo nejlépe, nemohla sem do sebe dostat skoro žádné jídlo, ale rychle bylo vše zapomenuto a já si užívala zbytek těhotenství, který byl ukázkový. Kontrola za kontrolou a najednou to bylo tu.
Termín byl 4.4.2013, krásné datum. Nikdy jsem nepočítala s tím, že bych rodila předčasně, i když to bylo moje zbožné přání. Nic se nedělo a 4.4. jsem šla na kontrolu k paní doktorce. Ta mi potvrdila, že se ještě nic nerozjíždí a dala pár babských rad, jak vše uspíšit. Kdyby se stále nic nedělo, v pondělí na kontrolu do nemocnice.
Dělala jsem všechno možné - schody nahoru dolů, dlouhé procházky, víno, sex, maliníkový čaj, švihadlo. S prďolou to ani nehlo. Osmého jsem tedy naklusala do špitálu. Sestra mě posadila do fronty a po dvou hodinách čekání jsem se konečně dostala do ordinace. Ale ouha „Vy máte jít úplně někam jinam“. Už téměř vzteky bez sebe, že budu muset čekat ještě někde jinde, jsem vyběhla do druhého patra. K mému nadšení jsem zjistila, že čekat nemusím, že je tam paní doktorka jen kvůli mně. Vyšetření bez nálezu, miminko změřeno 3300 g plus minus půl kila. "Ještě počkáme, ale pro jistotu přijďte ve čtvrtek, porod vyvoláme. Kdybyste chtěla zůstat doma déle, bylo by to na vaše riziko.“
Jako prvorodička jsem nic nechtěla nechat náhodě, proto jsem ve čtvrtek ráno přešlapovala na příjmu. Ubytovali mě, vypsali se papíry a už jsem mazala na vyšetření. A to už jsem uvědomila, že to nebude úplně snadný. Jsem stydlín, měla jsem co dělat, abych roztáhla nohy na moji milou a velice citlivou paní doktorku - a najednou tam byl úplně cizí doktor. Mně zatrnulo a zatla sem. Pan doktor byl naštěstí taky velice citlivý, nález opět žádný. „Zítra začneme s vyvoláváním.“
Celou dobu jsem věřila tomu, že budu rodit normálně, že mě to chytne doma nebo že mi nedejbože praskne voda na nějakém ne příliš vhodném místě, ale toto mě nenapadlo ani ve snu. Oběd ano, večeři už ne, snídani vůbec a šlo se na hekárnu. Po chvíli čekání jsem si vyskočila na kozu a měla nastat moje první zkušenost s klasickými kovovými zrcadly (druhá zkušenost se zrcadly vůbec). Ač jsem se snažila ovládat, panika převládla a já se panu primáři začala bránit. Ten na něco takového neměl vůbec náladu, takže první zavedení tabletky bylo pro mě velice bolestivé a zanechalo ve mně pocit hrůzy pro každé další vyšetření. 
Dál se nic nedělo. Po chvíli mě poslali zpět na pokoj, kde jsem s knihou přežila zbytek dne. V sobotu ráno jsem byla otevřená na špičku prstu a čekal mě den oddychu, před další tabletkou. Byl to pro mě návštěvní den, přijel přítel a šli jsme udělat okruh kolem nemocnice. Hned po něm přijela kamarádka a okruh jsme zopakovaly. Doufala jsem, že další procházky ve spojení s tou páteční tabletkou něco konečně udělá. Nestalo se ale nic.
Po příchodu ze sprchy jsem začala cítit pobolívání v podbřišku jako při menstruaci, ale za chvíli přešlo. A za další chvíli se objevilo znovu. Když to takhle šlo nějakou dobu, napadlo mě začít intervaly měřit. Prvně byly nepravidelně mezi 10-20 minutami, posléze se zkrátily na 5-10, stále nepravidelně. Zatím byly bolesti spíš nepříjemné než nesnesitelné, jen usínání s nimi bylo těžší. Několikrát za noc mě vzbudily.
Ráno jsem vše řekla sestře, ta mávla rukou, že je to vlastně jedno, při vyšetření to pan doktor všechno zjistí. Hladová jsem došla na hekárnu, stále otevřená na špičku prstu, další tabletka. „Povolte se, vy to miminko nechcete pustit ven? Takhle se ven nedostane, musíte se uvolnit“. Dál se nic moc nedělo.
Měla jsem hlad jak vlk, tak jsem přesvědčila sestru, aby mě pustila na oběd. Dostala jsem ale jen polívku. Když jsem se vracela zpět, vzala jsem si radši knihu, aby mi nebyla dlouhá chvíle. Monitory každou hodinu, mezitím jsem většinou s někým telefonovala. K večeru bolesti zesílily. Přicházely po 2-5 minutách. Už nešlo spát, nešlo se soustředit na čtení, nešlo se soustředit na televizi. Hodně jsem měnila polohy, ale furt mi bylo jasný, že bude hůř. Ale dole se stále nic neotevíralo. Kolem desáté mi dali injekci, která měla bolesti zmírnit, abych se mohla trochu prospat a nabrat síly. Stalo se jen to, že už nebyly po 2-5, ale po 10-15, ale i tak jsem mezi nimi vyčerpáním dokázala usnout. Za tu noc se narodily 4 děti, což bylo deprimující a spánek mi to taky moc neusnadňovalo.
V pondělí ráno mi paní doktorka praskla vodu. Bolesti nabraly na obrátkách, už jsem lezla po zdech. Vydržet vleže, při monitorech, byl nadlidský úkol. Při vyšetření jsem byla otevřená na 3 prsty, jenže tam se to zaseklo. Sestra mi udělala klystýr a jak už to tak bývá, další snad hodinu jsem strávila na toaletě. Při dalším vyšetření se stejným nálezem jsem dostala cosi na otevírání a doufala, že se to snad rozjede pořádně.
Nadešla chvíle vyzkoušet sprchu, bylo to velice příjemné, konečně jsem se zase trochu zmátořila. Ani nevím, jak dlouho jsem v té sprše byla. Bylo mi strašně zle a malátně. Jídelníček za poslední tři dny stál za prd a abych vydržela, dostala jsem kapačku glukozy. Anesteziolog, který mi měl ulevit, bohužel operoval, tak mě naložili do teplé vany, kde jsem nějakou tu hodinku ležela. Několikrát jsem se ptala, jestli už můžu volat přítele, ale odpovědí mi vždy bylo, že je ještě čas. Kolem 16 hodin jsem začala mít neodvratný pocit, že potřebuju na velkou. S obtížemi jsem vylezla z vany a s pomocí asistentky došla na toaletu. Až tam mi došlo, že jsem po klystýru a že tedy nemám co a něco je asi špatně. To už se mě sestra ptala, jestli se mi chce tlačit. Odpověděla jsem že jo. Na to ona řekla, že to není možné a že mám jít zpátky do vany. Ale už mi konečně dovolila zavolat příteli. Do půl hodiny byl u mě. To sem byla otevřená na 6 prstů.
A došlo na dohady, asistentka říkala netlačit, já řvala, že to nejde, že se asi po***u. Potom už mi konečně dovolila tlačit. Malej se ale procpal jen temínkem. Několikrát mě při stahu roztahovala, to jsem myslela, že se někde trhám, ale tak jsme se dostaly na 8 prstů. Přítel seděl vedle vany a otíral mi čelo mokrým hadrem. Byla jsem tak ráda, že je se mnou. Škemrala jsem, ať už něco udělají, jen ať je konec. Najednou se zjevila moje paní doktorka, byla jsem tak ráda, že je tam konečně někdo, koho znám. Zkontrolovala mě a na monitoru se jí nelíbily stahy. Byly nepravidelné a celkově divné, prý z vyčerpání.
„Už nemusíte tlačit.“ povídaly. V tu chvíli mě to rozčílilo, jak to mám asi udělat?! Ty tlaky byly příšerný. Konečně se rozhodlo, že půjdu na císaře. Přišel pan anesteziolog, omluvil se, že mě nepřišel spasit dřív. Omotali mi nožky a téměř nesli na operační sál. Párkrát mě štípl do zad a řekl, zkuste se nehýbat. Ani mi nedošlo, že by mohlo být to píchnutí do zad nebezpečné, už jsem skoro nic nevnímala, injekci jsem vůbec necítila.
Za minutku jsem cítila teplíčko od nohou a potom už nic, bylo mi tak krásně. Sledovala jsem, jak mě jako mrtvolu štelujou na operační stůl, zaplachtovali mě, pan doktor se mě pořád ptal, jestli je vše ok. Bylo! Doteky jen tak šimraly, posléze i řezy…a pak jsem přes tu plachtu viděla, jak podávají sestře toho bobíka malýho. Bylo to přesně v 19:59. Neplakal. Lekla jsem se a ptala se, jestli je v pořádku. Byl a za pár chvil mi ho donesli ukázat, neplakal, jen koukal a hlavičku měl jak homolku, porodní nádor tomu říkali. Až později mi přítel řekl, že u umývání a měření řval jak tur.
U šití jsem skoro usnula. Převezli mě na intenzivní péči. Za chvíli donesli broučka, u prsu mi ho musela držet sestra, ruce mi moc nesloužily. Pak ho zabalili a dali pyšnýmu tatínkovi, tak jsme tam spolu zůstali asi hodinku, pak jel domů. I přes tu všechnu únavu, co jsem předtím cítila, jsem až do dalšího kojení neusla, všechno jsem si to přemítala a těšila se, až mi ho zase donesou.
Moje tělo se pomalu probouzelo z té kocoviny, druhý den jsem si ještě poležela na JIP, jen o piškotkách a další den už mě stěhovali na poporodní. Pobyt v porodnici mi moc dobře neutíkal, přepadaly mě úzkostné stavy a připadala jsem si strašně sama, i když o návštěvy nebyla nouze. Byla jsem strašně ráda, když si mě konečně přítel v sobotu ráno mohl odvést.
Broučkovi budou brzy dva měsíce a je hodnější, než sem si přála.
Přečtěte si také
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1611
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 2239
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 1269
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 1176
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 1379
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 4061
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 3181
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 2210
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 2478
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1986
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
Tak preju zdravicko malemu i tobe 
Ale už bude dobře… A zas tak dlouhej nebyl 
. Koblížek byl macek, tak možná takto lépe pro tebe 
!Ať vám dělá velkou radost a hezky roste 
. Brouček ti to ale určitě tisíckrát vynahradí! Tak přeji hodně zdravíčka a štěstíčka 
Já jsem měla také vyvolaný porod a kvůli špatným ozvám jsem šla na císaře.